Marigold

Sedm samurajů a Sedm statečných jasně demonstruje rozdíl v nátuře japonské a americké kinematografie. Tam, kde jedna vyniká namachrovanými gesty, silácký řečmi a heroickými archetypy, staví druhá na pozvolném tempu, slasti z vyprávění, rozkreslenými postavami a mnohem univerzálnějším poselstvím o válce. I závěr Sedmi samurajů (ono legendární "nebyli jsme to my, kdo vyhrál") vyznívá zcela bez patosu a zahrnuje spíše tragiků mužů, kteří nemohou přestat válčit, protože válka je jejich obživa. Kurosawův film je na akční žánr možná až příliš labužnicky uvolněný, prostoupený nádhernými dialogy a skvostnými "odbočkami", jenže právě to ho dělá stonásobně hodnotnějším než pozdější Sturgesův remake. Není to jen příběh málo proti mnoha, ale příběh opravdové války (tak koneckonců sami samurajové obranu vesnice nazývají), v níž kupodivu chybí ten neodbytný pocit "oni je roznesou". Vždyť závěrečná scéna proti sobě staví 13 lapků a plnou vesnici odhodlaných obránců! Vždyť chybí klasický záporák! Jenže právě absence běžného schématu dobro x zlo (samurajové rozhodně nejsou svatoušci) a jeho nahrazení uvěřitelnými charaktery v čele s neuvěřitelným magorem Toshirô Mifunem film obdařuje překrásnou poezií, o které si americká bablgamová verze může nechat zdát. Určitě jeden z nejlepších válečných filmů, co kdy vznikl. Moudrý, rozvážný, hluboký. [Sedm statečných mám opravdu rád, ale...]

Jeden z nejtrapnějších filmů v české historii. Samozřejmě v tom nejlepším možném smyslu. Forman zcivilnil formu až na samou hranici možností, Ondříčkova kamera působí chvílemi až úsečně, dialogy (které prý Forman hercům předehrával) jsou absolutně realistické a zcela prosté jakékoli stylizace. Jsou to prostě útržky odposlechnuté řeči, poskládané do odkoukaných situací, kterým zdánlivě chybí komika, ale jakmile se člověk do toho proudu banalit a šedivých frází zaposlouchá, vyloupne se neobyčejně bohaté a poetické jádro Lásek. Film je bezvadaně podkreslený komunistickou uniformitou, stupidními dechovkami, stupidními melodiemi z televize, hučením továrny atd. Z jednotvárnosti vyniká právě naivita a odevzdání Anduly, která je sice pubertálně naivní, ale přitom krásně drzá a plná ideálů. Za absolutní vrchol však považuju "postelovou" scénu Pucholt-Šebánek-Ježková, která je takovou malou čítankou humoru nové vlny. Strašně nenápadný a strašně krásný film.

Narozdíl od Věčného svitu neposkvrněné mysli na mě Butterfly Effect zapůsobil mnohem silněji atmosférou, úžasným spádem i svižnou režií. Na druhou stranu: propracovanost milostné linie je slabší. Nápad s měněním paměti je defacto totožný, jeho rozpracování možná zasloužilo větší hloubku (posoudím až po dalším shlédnutí) a méně televizních pastelek pro milostné scény. Nicméně hra s kauzálními liniemi je provedena naprosto přehledně, čistě a úchvatně, neustálé zvraty, střihové kulometné palby a změny časoprostorových perspektiv mě doslova přimrazily a donutily sledovat tenhle netradiční milostný sci-fi spletenec bez dechu. Z herců mě dost zaujal Evan-chlapec, který nejen vizuálně připomíná Dannyho z Osvícení. Jeho přerody v dospělý odraz sebe sama mi přivodily příjemné mrazení. Dvojice režisérů se podepsala pod vskutku výrazný a vydařený počin, Butterfly Effect patří ke špičce mezi sci-fi dramaty made in USA. Proto mu odpustím i ten happy end...

Obsahově krásně lyrické, poetické, plné jemného a inteligentního humoru i úsporně načrtnutých postav. Ústřední trojúhelník je sehraný velice uvěřitelně a chemie mezi Rusem-Finem-Laponkou funguje na jedničku. Neodmyslitelné lyrizující celky a důraz na přírodu už k ruskému pojetí potažmo k Rogožkinovi patří, podobně jako povinná sauna a skvělý naivka Ville Haapasalo. Malinkatým zádrhelem Kukušky je formální stránka, která je především v závěru dost neutříděná a díky metafyzické scéně lákání duše zpět do těla působí malinko křečovitým dojmem. Stejně tak zasazení závěrečné pointy mi do jinak velmi autentického příběhu úplně nesedělo. Pokud z větší částí působí Kukuška jako nebroušený drahokam, plný syrovosti a nesouvislých dialogů, její vyvrcholení vnáší do hry možná až trochu příliš schematický element. Přesto jsem se skvěle bavil, protože tenhle rozmarný příběh o lidech, válce a přírodě prostě oplývá jemnou poezií, která mě oslovuje.

Neuvěřitelné. Úvod filmu představuje snad nejkoncentrovanější situační demenci, jakou si člověk umí představit, neředěnou klaunskou debilitu a rozpustilost obecních bláznů, vše tak sladce předvídatelné a vše tak dokonale zničující, že jsem se (opět) válel v křečích smíchu a kochal se přehledem, jakým Sellers udržuje grády i v těch nejstupidnějších eskapadách (v úvodní sekvenci v blázinci kupříkladu). Po famózní parodii na britské detektivky trochu var Růžového pantera zeslábne až kamsi do vlažných hodnot, slaboduchý příběh je skutečně do počtu a ani mnichovský October Fest se bůh ví jak nepovedl. Hradní závěr však vše napraví návratem pravé palby pokleslého humoru. Z hlediska skečů asi opravdu jedna z nejulítlejších krimi komedií, navíc ozdobená nebeskou komikou mistra Sellerse.

Po dvou rozpačitých večerech návrat Hercula v seriálové formě. Méně chladná režie, živější kamera, lepší postavy, více emocí a mistr detektiv hodně zatažený do složitého děje. Na závěr jako třešnička elegantní double twist, který bohužel ve finále trpí značnou překombinovaností. Přesto jsem se příjemně bavil a cítil napětí, které na téhle sérii tolik miluju..

Nebýt několika božských Herculových eskapád a samolibých frků, byla by to dost nudná salónní detektivka s nahlavu postavenou motivací a utrápeným závěrem. Ač nerad, po většinu času jsem se zalykal mdlými postavami a afektovanými konverzacemi. Myslím, že mezi příběhy na půdorysu "večírek u podivína s vraždou místo zákusku" je tenhle zoufale průměrný. Půl hvězdičky za tradičně skvělého Sucheta.

Hodně atmosferická podívaná, která spíš než z propracované dějové struktury čerpá z uzavřených prostor metra, z temného a inspirativího motivu světa na periferii našeho zraku. Poněkud sypký narativní materiál táhnou skvělí herci a vypointované situace ze života maďarských revizorů a v závěru ho uspokojivě posune završení symbolické roviny. Příběh "renegáta" Bulcse, který v temnotě metra hledá exil před venkovním světem, je místy prostoupený lynchovským balancováním na hraně snu a skutečnosti, na hraně reality a fantazie. Je to spíše náznakové, ale v důsledku velmi důležité pro atmosféru Revizorů. Zvláštní, svojský a vrcholně moderní snímek (výtečné spojení hudby a obrazu!), který třeba naší harmonické menzelovsko-svěrávkovské kinematografii citelně chybí.

Dnes už to všechno vyhlíží tak nějak dětinsky a příliš latexově, nicméně výkon Goldbluma je sugestivní a některé momenty správně nechutné (trávení potravy)... jen to na mě působí dojmem konzervativní hororové patlaniny 80. let, třeba oproti Carpenterově Věci tomu chybí invence i silnější atmosféra. Skutečně antikvární záležitost, která mě spíš pobaví než nějak napne...

Už samo téma je silné, dramatické a ve scénáři zrealizované bez zbytečných kliček a možná s až příliš výslovným patosem spravedlnosti v některých momentech (nicméně nepopírám, že mě v tomto ohledu mohl ovlivnit strašidelný český dabing). Vzhledem k době a zemi původu by jistě mohlo působit tezovitě a strnule, jenže Kubrickova realizace je virtuózní. Od úvodního navození atmosféry zákopů (dokonalé průjězdy kamery i práce s kompozicí), přes bojové sekvence až po stěžejní část – soudní proces se třemi náhodně vybranými zbabělci. Drama sporu mezi velícím právníkem (Kirk Douglas) a ctižádostí zešílevšího generála Mireaua (George Macready) i gerontofilním sadismem generála Broularda (Adolphe Menjou) vede Kubrick úsečně, občas překvapí výborně zvoleným záběrem (soudní proces s polodetaily), nijak nevydírá diváka, ale předhazuje mu syrovou žalobu armády, nesmyslnost glorioly důstojníků-bohů a zoufalství bezmoci běžných vojínů, které mašinérie vlastní armády semlela. Přesto Stezky slávy končí netuctovým zdůrazněním humanity, které na mě svou jednoduchostí zapůsobilo opravdu mocně. Na dobu vzniku se jedná o film nadčasový, o drama provedené tím nejbrilantnějším způsobem, o drama sdílné, nepřikrášlované a strhující.