Marigold

Námět je určitě působivý a taktéž atmosféra post-apokalyptického vodního světa je sympaticky exotická... Co film zabíjí jsou příšerně laciné repliky, příšerně laciné akční scény a místy velmi laciné triky. Naopak výprava je štědrá a sem tam všechno šlape tak, jak má. Kevin v roli obojživelného váguse celkem prosperuje, jen ten sladkobolně romantický přerod jeho osobnosti patří skutečně někam do kategorie B-. Nebýt rozpočtu, patřil by tam tenhle snímek do posledního mililitru, ale z určitého pohledu je to vlastně docela zajímavý špektákl. Ačkoli je naivní a sláma mu kouká z ploutví.

Len Wiseman, ten eklektický a bezduchý upíří synek a John McClane? Děláte si legraci? To ne! Leda že by... Bruce Willis měl životní formu a Len si udělal legraci z toho, co svými dvěma dosavadními filmy ztělesňoval – z hypermoderní akčňárny. Nuže, zázraky se dějí. Die Hard 4.0 je přesně takový akční koktejlek, jaký ho staromilci rádi popíjejí. Explozivní, ironický, duchaplný... okouzlující a strhující. Čím to? Popořadě: Willis má životní fazónu a jeho John by film utáhl, i kdyby byl scénář o třídu slabší. Scénář není o třídu slabší, je přesně tak řídký, jak je potřeba. Wiseman si na nic nehrál a natočil film bez zbytečných moderních obezliček, se zaujetím a jasnou vizí. Postaru, ale strašně strašně svižně. Timothy Olyphant je záporák k pohledání. Dokonalá kontradikce oplešatělého detektiva, chlapík, který si krví ruce nešpiní, ale používá vymoženosti moderního světa. Toho světa, který se stane smrtící arénou, v níž se stárnoucí detektiv, poslední mohykán svého druhu, utká s modernitou. Neobejde jí, neprotančí kolem ní s elegancí mistra kung-fu, nepodvede jí hackingem či nadpřirozenými schopnostmi, on jí rozčísne pěstí, kulkou, prostě chlapskou silou, na kterou jsme od Johna zvyklí. Detektiv NYPD se s moderním světem nechce kamarádit, on si proklestí cestu z bodu A do bodu B, hláškuje jako za mlada (a více), bruslí skrz nabušené a dechberoucí akční sekvence, obrňuje se klišé a patosem "dobrých poldů", který k 80. letům neodmyslitelně patří. Die Hard 4.0 je závan starých časů, poctivá filmařina s hrdinou, který je loser (a proto cool), s hrdinou, který je se vší hi-tech kulturou tak dokonale nekompatibilní, že připomíná vzteklého Dona Quijota. Narozdíl od toho Cervantesova ale větrné mlýny srovná se zemí, zkrvavený nasedne do ambulance a odjíždí kamsi do hollywoodského zlatého fondu. Dokonale osedlaný žánr, který jsem osobně považoval za krávu hnanou na porážku.Yippee-ki-yay, bastard!

Roland Joffé byl v polovině 80. let na vrcholu sil a z Vražedných polí je to hodně cítit. Patosem a naléhavostí prodchnutý dvoj-příběh amerického novináře a jeho kambodžského kolegy, který je ponechán na pospas zuření rudých Khmérů v 70. letech, má zcela jasné mravní poselství, které kupodivu mnohem více než nepochopitelný fanatismus Rudých Khmérů žaluje tradičně empatickou americkou zahraniční politiku. Nejsilnější zbraní Vražedných polí rozhodně není celkem jednoduchý a přímočarý příběh, ale atmosféra a dokonalá evokace doby, kdy Západ utíkal a rudí se blížili k Phnompenhu z rýžových polí. Jedním z vrcholných okamžiků Joffého režie je vícevrstevná zpětná reflexe událostí – dokument pouštěný z videa, zoufalé oči Sama Waterstona a tklivá Pucciniho árie Nessun Dorma. Mocné. Tak mocné, že ani závěrečné Lennonovo "Imagine" nemůže momentu uvědomění nesmyslnosti, bezpráví a bezvýchodnosti konkurovat. Z mého pohledu mohl být film klidně o pár desítek minut delší, pasáže z tábora Ankhy jsou totiž pohlcující a neobyčejně zajímavé. Bohužel také torzovité, příliš úsečné a místy zbytečně tezovité (opravdu "flashová" epizoda s chlapečkem). Ačkoli se podobně jako např. ve Stoneově Četě jedná o film doslovný a manipulativní, téma i provedení představují lahůdkový zážitek, který jsem prožil v diváckém tranzu. Styl, jakým Jaffé nezúčastněně inkorporuje utrpení a brutalitu do děje, odráží něco z chladu a nezúčastněnosti čoček a objektivů masmédií... a právě proto zní jako zoufalý výkřik. Určitě ne bezchybný film, ale nepochybně silný divácký zážitek pro každého, kdo se zajímá o rudé totality.

Strhující mozaika faktů, která postrádá ohraničující rysy thrillerového žánru a doslova diváka vykoupe v jednom z nejzáhadnějších případů kriminalistické historie. Jediné, co bych vytkl, je stopáž, jinak se mi líbilo vše podstatné – stylizace, hudba, herecké výkony, pojetí postav. Zodiac je prostě hodně netradičním pohledem na atraktivní látku, ze které by většina režisérů udělala napínavou selanku s koncem, kde to vrah koupí do prsou a nazdar. Fincher se naštěstí přidržel faktů a vytvořil dokumentarizující, civilní a trochu retro podívanou, která mě osobně strašně bavila. Čekáte-li cosi atraktivního ve stylu "Sedm", do kina raději nechoďte.

Paula mám rád, ale tohle je jeho první film, který neváhám označit za strhující. Výborně vybalancovaný mix akčního válečného dobrodužství a lidského melodramatu, kterému dominuje nádherně křehká i osudová Carice van Houten... Verhoeven tmelí všechny roviny příběhu dovedným a vybroušeným stylem režie, který možná postrádá jeho sklon k extravaganci, ale přesto se v něm najdou některé typické rysy holandského výstředníka – explicitnost, sžíravost, masochismus... Bál jsem se především ukrutné stopáže, nicméně film si výborným začleněním akčních sekvencí drží tempo a nezklame ani na rovině lidských osudů, jejichž zvraty jsou možná čitelné, ale já jsem si je přesto vychutnal i s navijákem. Kupodivu nijak křečovitě nepůsobí ani humánní nácek Sebastiana Kocha, ani morální apel závěru. Pro mne Černá kniha představuje velmi pohledný kámen, hozený do poklidné tůně válečných dramat. Paul pořád umí.

Typicky bezbřehá Leoneho westernová genialita prodchnutá jedinečnou kompozicí záběrů, fenomenálním soundtrackem a naprosto filigránskou prací s dynamikou a napětí, která vrcholí závěrečným troj-duelem. Hodný zlý a ošklivý má všechny podstatné rysy spaghetti westernu, včetně občasné táhlosti a epické šíře, která hraničí s šílenstvím. Jenže ona tahle zlatokopecká road movie okouzluje i tím, v jak pomalém tempu se nese, s jakou labužnickou pečlivostí lpí na detailu a jemné mozaice. Podle mého jeden z nejlépe zrežírovaných a zhudebněných filmů všech dob. Kouzelná záležitost.

Vůbec ne marný televizní film, který staví na sice předvídatelném a tezovitém, přesto řemesně slušném scénáři Josefa Klímy a Svobodově dynamické a svěží režii. Příběh táhne charismatický Kňažko a slušně prokreslený novodobý mafián Vladimíra Dlouhého, naopak sem tam zaskřípou některé prkenné rozhovory, které se snaží šířit poselství morálky a složité porevoluční situace, ale jaksi jim chybí přirozenost. Napětí a poutavost ale příběhu Rány z milosti nechybí.

Velice poučný a zábavný seriál. Konvenuje mi hlavně prvorepubliková architektura (především funkcionalismus) a kvituji s povděkem, že mu tvůrci věnují tolik pozornosti. Také oceňuji postoj k socialistickému realismu, který si svoje místo v české architektuře bezesporu zaslouží, ať už bude hodnotící znaménko jakékoli. Výborným nápadem jsou i vávrovsky rozpustilé mezihry, které nikdy neopouštějí meze dobrého vkusu a příjemně ředí příval informací trochou kabaretu. Pokud by se dramaturgie veřejnoprávní televize ubírala tímto populárně-naučným směrem, byl bych jen a jen rád.

Socialismus si rozkrádat nedáme! Ukázkově dementní moralistní komedie pro mravně normalizované občany. Kamínek přesně padnoucí do ztuchlé hladiny současné televizní blbosti.

Nemůžu si pomoct, ale Dejdar mi přijde sice jako kvalitní, ale velice monotónní herecký typ. Učitel tance není zaručeně nejlepším Jirešovým filmem, jak jsem se dočetl v denním tisku, je to velmi pěkně nasnímaný (Jan Malíř je záruka kvality) a místy i docela hezky napsaný příběh (ani Hubač rozhodně nepatří mezi diletanty). Bohužel mi to celé přijde trochu moc táhlé a retrospektivní vsuvky působí značně neústrojným dojmem, potěší jen přítomností Miloše Kopeckého. Atmosféra plicního sanatoria je vydatná, postavy uvěřitelné a určitý sentiment velice přijatelný. Prostě příjemný film, což nic nemění na faktu, že Jireš má i lepší tituly.