Marigold

[Po 2 dílech...] Na poměry HBO to má hodně chatrnou CGI stránku, provedení staveb je příšerně umělé... a trochu kazí dojem z vymazlených kostýmů i doplňků. Postavy výborné, ani černé, ani bílé, třeba duel Buckinghama s Henrym byl výborný, přelívá divácké sympatie hezky na obě strany. Stejně tak pěkně rozeklaně se rýsuje postava biskupa Wolseyho. Baví mě sledovat poměrně neokázalou konverzační pomalost, člověk si hezky opakuje reálie z dějepisu a zároveň musí chtě nechtě ocenit sázku tvůrců na současné, ale nepateticky působící tváře. Určitě se pokusím chytit i další díly.

Hodně neopracovaná a divoká směsice humorných skečů, které po pythonovsku zvoní přehnanou absurditou a pitomě nadneseným hlasem vypravěče. Výsledkem je sled historek, kterou jsou z většiny výborně vymyšlené i realizované a chatrná příběhová kostra, ze které až příliš prosvítá, že je jen věšákem na Allenův tu sociální, tu filmově parodický humor.

Super hovězina s šestákovoumorálkou a fakt sexy zakrvácenou hlavní hrdinkou. Narozdíl od podobně laděné Jeskyně tady zapracovala jak skvělá režie, která si s atmosférou podzemí řádně vyhrála, tak slušný scénář, který naskládal partu buchet do jeskynního komplexu, vystavil je bandě hladových Glumů a přestal cokoli řešit. Dialogy se tak omezují na nutné minimum a člověk přežije i ten celkem jalový pokus o jakés takés vyhrocení vztahu uvnitř družiny. Fakt se mi líbil stylový konec. Čekal jsem typické nablblé klišé, ale navzdory falešnému naznačení je konec... no prostě descentní jak se sluší a patří. Neil Marshall to má v ruce a The Descent je fakticky povedeným kouskem hororového béčka s áčkovým vyzněním. Ačkoli je část před zjevením glumoidních kreatur výrazně povedenější, celkově vzato mě i emancipovaná vyvražďovačka v závěru celkem pobavila. Citace Morriconeho zvukových patvarů z Věci taky potěšila. Tak toto som nečakal.

Námět se mi vážně líbil, jakožto i atmosféra podzemního světa, ve které se střídá klaustrofobická stísněnost a naopak otevřenost velkých kaveren. Zpracování i scénář jsou ovšem nablblé až hrůza. Jeskyně je samozřejmě důsledným aliením vývarem a kompilátem těch nejotřepanějších klišé i nelogičností. Titulní postavy jsou dobré skutečně leda tak k podpírání, většina dialogů voní po blbosti a triky jsou úhrnem béčkově směšné. Nicméně když přijmete tuhle hru "pojďme se bavit nepůvodností", je to celkem zábavně strávených 90 minut. Bez následků tím, či oním směrem.

Velká škoda, že si Liev Schreiber ukousl obří sousto, do kterého smíchal motiv paměti, identity osobní i národní, dvě časové roviny, východně ujetou komickou notu atd. Motiv paměti je asi základním kamenem filmu, ale skutečně naplno zafunguje až v jeho závěru díky Alexově dopisu. Paralelně běžící rovina vzpomínek Alexova dědečka je jeden velký přesvícený guláš beze slov a bohužel i bez emocí. Komické parametry téhle "ukrajinské" road movie fungují spíše díky hudbě než díky gagům, nicméně hudební kulisa (složená z tradicionálů, ukrajinského popu a fragmentů GOGOL BORDELLO) opravdu stojí za to. Herecky bych určitě vyzdvihl svérázného Alexova dědečka i samotného Eugena Hutze, který si mladého ukrajinského hejska užívá a dokáže ho i dostatečně procítit. Elijah Wood působí hodně mimoňsky, dokonce tak, že místy jakoby stál i mimo film. Liev Schreiber se moc a moc snažil a vytvořil sympatický film, který ale selhává co se soudržnosti a výpovědní hodnoty týká. Trochu mi vadí i všudypřítomná umělá Ukrajina točená v ČR. Čtyři hvězdičky proto, že mi je Naprosto osvětleno opravdu sympatické a rád jsem ho sledoval dvakrát. Ty chyby se ale nedají pominout, neboť film poznamenávají víc než jen decentně. Chce to být o všem, ale místy to má trochu problém být alespoň o něčem. Škoda.

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest.

Zhruba po deseti minutách prvního dílu jsem přepl na jiný kanál, protože dívat se na "historický" seriál, který má kostýmy na úrovni dětského filmu o středověku (kroužkové brnění udělané z umělé tkaniny ala Plan 9 From The Outer Space bylo skutečným vrcholem), režii na úrovni velmi špatného televizáku a herecké výkony odkudsi z anglické župy, to je pod mou důstojnost.

Nebudu hodnotit oba díly odděleně, nemělo by to cenu. Je neuvěřitelné, s jakou samozřejmostí Vávra po velmi dobrých filmech z let 60. opět veplul do své socrealistické manýry se všemi klasickými rysy – charakteristika postav povrchním detailem (Hitler – nervozita, manický třes, Gottwald – fajfka a jistota atd.), typizované situace, které zobecňují běh velkých dějin (až karikaturně působící řádění německých bestií v pohraničí, pokorná rodina proletáře Horáka atd.), karikaturní vykreslení negativních postav kapitulantů (ve zkratce – pleš, odulost, žrádlo, prachy). V ideologickém plánu je to čirý dialektický materialismus výkladu dějin – buržoazie koná svoje podvratné činy vedena strachem z nastupujícího proletariátu, který je po leninsku uvědomělý, zatímco zbytek světa (zejména Beneš) trpí zmatečnou spontaneitou činů, v horším případě pak vazbou na kapitál záměrně škodí. Vrcholem všeho je božský korektiv dějin ztlěsněný zástupcem SSSR Alexandrovským, jehož "SSSR vám pomůže" zaznívá ve filmu s takovou intenzitou, až se stává dobrým vtipem ala antikartaginský výkřik Kata Censoria. Přesto je nutné Vávrovi přiznat to samé, co v letech 50. Cit pro davovou scénu. Jistý cit pro nastavení tónu (ač většina herců přehrává a karikuje, film má zvláštní "dějinnou" atmosféru a budí dojem autenticity). Závěrem snad jen k tomu, co se tu náznakem již objevilo – že si Hitler, angličtí a francouzští zástupci rozumí navzdory použité řeči. Samozřejmě, lze to vnímat jako zjednodušující opatření, ale lze to (a podle mého oprávněně) číst jako ideologické poselství o rozložení sil ve světě. Angličané a Francouzi sdílí s Hitlerem společnou řeč, čili jejich jednání působí dojmem spikleneckého souznění. I tak podprahově fungoval socialistický realismus v 50. letech, takže nevím, proč jeho relikty nečíst i v v době normalizace. Tenhle film není nic jiného než další pokus přepsat dějiny a znovu definovat rozdělení světa na přátelský východ a nepřátelský západ. Samozřejmě v době, kdy je to nejvíc zapotřebí dokázat.

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou.

Křišťálově čirá nádhera vepsaná do starého celuloidu. Amarcordovská atmosféra zašlého italského maloměsta, bodrý styl vyprávění a překrásná metafora lidské paměti, vepsané do míst a věcí... Tornatore sice není nijak zvlášť náročným vypravěčem (těch pár aluzí jako je Odysseův pes a Ariadnina nit člověk skutečně nemusí příliš hledat, podobně jako pointa přichází samozřejmě, bez jinotajů), ale dokáže se neuvěřitelně do svých obrazů vcítit. Překrásná je i kamera Blasco Giurata a samozřejmě hudba Ennia Morriconeho obstarává tolik nutný leitmotiv, na který se pro nostalgickou křehkost a delikátní melancholii nezapomíná. Herecké výkony jsou v některých částech možná až na hranici přehánění, ale rozhodně to neplatí pro klíčový part "zasvětitele" Alfreda (báječný Noiret). Bio Ráj si v poklidném tempu saxofonu pohrává s nejzásadnějšími otázkami lidské existence, neobtěžuje s filozofickou komplexností, ale odpovídá jednoduchou melancholií ztraceného ráje. Ne nepodobnou té, kterou František Hrubín zachytil v Romanci pro křídlovku. Tahle místo poutí voní celuloidem a ztracenou krásou černobílých šlágrů. Film, který si mě naprosto omotal kolem prstů. Už se nemůžu dočkat shlédnutí director´s cutu.