Marigold

Burton v umělecké poloze poněkud nezvyklé, zbavený barev, zcela ponořený do vizí někoho jiného, než je on sám... opravdu jiného? Nelze přehlížet sympatii a empatii, s jakou se Tim noří do světa nejhoršího filmaře všech dob, s jakou nasává jeho obraznost a trasformuje je do svého brilantního a vybroušeného stylu. Jakoby se z woodovského chaosu stával ucelený filmový tvar, jemuž chybí všechen diletantismus "mistrových" patvarů, ale nechybí mu zvláštní nadšení a hluboké zaujetí. Sen, to je vše, oč Burtonovu Woodovi jde a právě tahle svéhlavost, odevzdání se vlastní vizi ať je jakkoli bizarní, představuje v tomto filmu největší Woodův vklad do Továrny na sny. Depp si excentrického blázna vychutnává, do zženštilých manýrů vnáší svůj vrozený exhibicionismus, do Woodova maniakálního zaujetí zase svou schopnost nabít postavu živelností a nadšením. Jednoznačně však stojí ve stínu Martina Landaua, jehož Lugosi je uhrančivý, charismatický, plný magie i lidské zranitelnosti. A právě vztah Wood-Lugosi nakonec vytváří linii, která přehluší všechny ostatní. Takový obraz duševního souznění nenalezneme v žádném další Burtonově filmu. Ač se Ed Wood trochu vymyká z mistrovy filmografie, rozhodně patří mezi jeho nejosobitější díla.

Docela příjemné, byť míra infantility a filmových klišé, které postrádaly porci animáckého nadhledu, byla místy jen tak tak únosná. Animace je velmi pěkná a disneyovská morálka jako vždy pohádková. Za nejlepší bod považuju retrospektivu do minulosti Kardanové Lhoty, která v sobě měla velký kus staré poezie. Jinak pouze nadprůměrný film pro děti.

Absolutně nechápu, o čem ten film byl (měl být). Jarchovského scénář vykazoval jistou míru chaotičnosti už při Horem pádem, nicméně tam z chaosu alespoň povstával jasný obsah a záměr, při sledování Krásky jsem už jaksi nestíhal myšlenkové pochody (jsou-li tam nějaké). Zmatené hemžení postav v neorganizovaném orloji "příběhu", který by se dal s jistou mírou arogance a hrubiánství shrnout do věty "staří emigranti jsou pozorní, ale stupidní český automechanik šoustá lépe". Geislerová v tradičně zvulgárnělé poloze, šaramantní Abrhám a žlučovitý Šmicer, dozajista snana o pestré panoptikum postav. Nicméně pouze poslední jmenovaný má v sobě přesvědčivost. Ostatní figury mi přišly jako pimprlata v nudné hře, prošpikované opravdu pěknou hudbou. Krom Jarchovského bych ještě rád poznamenal, že Hřebejkova firma spěje k naprostému úpadku. Pokud jsem v Pupendu i v Horem pádem pár zajímavých nápadu byl schopen najít, v Krásce už jsem o žádný nezakopl.

Film ze stejného rodu jako Joffého Killing Fileds. Vypjaté, emotivní, bezprostřední a přitom nijak vydírající a drastickými proprietami vynikající drama. Najdeme shodné prvky i na rovině motivické, např. první kontakt se skutečnou brutalitou genocidy na tutsijském obyvatelstvu sledujeme skrze zprostředkující plochu televizní obrazovky. Dojem všudypřítomné brutality a beznaděje jen umocňuje ohraničený prostor hotelu a občasné dravé vpády okolních hrůz do něj. Terry George rytmizuje svůj film jako střídání tichých konverzačních poloh a neuvěřitelně vypjatých sekvencí, které jsou plné zoufalství a na kost odrané existenciální starosti. Ústřední postava Dona Cheadla která projde vývojem od ustaraného manažera, jemuž je práce vše, až po člověka, který pro zachování existence své i svých bližních udělá cokoli, se sice odehrává jaksi v druhém plánu, ale je podstatným zcivilněním drásajících pasáží jedné z nejhorších genocid 20. století. A západní svět se svojí pasivitou působí neméně hyenicky a trapně než ve dvacet let starém Jaffého snímku. Historie opakuje strašlivé kruhy.

Ačkoli po stránce technické bych našel skvrny snad všem, krom výtečného soundtracku, čistě pocitově mě Hvězdný prach dostal jako málokterý romantický / fantasy film... ihned jsem si našel cestu k sympatickým hrdinům, rozesmál mě trhlý humor, nápadité choreografie i radostně lehké vedení příběhu, kterým Vaughn maskuje poměrně tuctové výtvarné vidění a (ne)cit pro silnou kompozici. Po stránce vizuální je Hvězdný prach skutečně pouze směsicí odkoukaných postupů a nedobrých CGI efektů, které prozrazují, že 70 miliónů prostě nestačilo... Torzovitý dojem z království Stormhold ovšem doslova tone v milém dojmu z příběhu i skvělých postav (zde zejména vyzdvihuji ústřední dvojici a famózního De Nira, který z dobrého filmu udělá skvělou podívanou)... podle mého se Matthew Vaughanovi podařilo vytvořit nijak velkolepou pohádku s velkou duší. Bohužel, dnešní divák žádá spíše tu velkolepost.

Zřejmě pokus vrátit časy výborných ikarových pádů, tažných ptáků a dobrých holubů... bohužel značně neúspěšný, zejména vinou opravdu předvidatelně a tezovitě vedeného scénáře, kterému absolutně chybí silné konflikty a uvěřitelné postavy. Takže obě hlavní hvězdy hrají to, na co jsou zvyklé, Liška idiota se zlatým srdcem a Polívka nabručeného, ale v jádru dobrého člověka. Některé výroky mají v sobě tolik prvoplánovosti, že mě mimoděk rozesmály a katarzní momenty příběhu byly ploché a nedůvěryhodné. Naprosto chyběla šťáva a tragika těch starých "detoxikačních" šlágrů s Menšíkem a spol., dojem autenticity a bezprostřednosti... navíc milé a humorné momenty mě nijak nezaujaly. Režie Zdeňka Zelenky tomu svojí šedí také rozhodně na kráse nepřidá.

Klasická belgická pralinka, staré sídlo, starý rod, spousta podezřelých, intrik, náznaků a jeho eminence Hercule nečekaně bezradný a neurotický. Jeden z těch nejlepších suchetovských filmů...

Těžko si při sledování Frankenweenie odmyslet, jak moc Tima miluju a jak moc žeru určitou typickou náladu, kterou dokáže prodchnout jakoukoli blbinu... Z určitého pohledu se jedná o 29 minut trvající disneyovský blábol se sentimentálním koncem, ale z mého pohledu se jedná o burtonovinu čisté duše a jasné stopy – práce s atmosférou prozradí mistra na sto honů. Vizuální citování Frankensteina citlivě transponované do infantilních not si též můžeme přičíst k velkým dovednostem mága Tima... Celek mě neuvěřitelně baví citem pro jemný humor, morbiditu, nadsázku... a vůbec, proč to rozebírat, když to Tim točí přesně pro mě. Pět hvězdiček na hrobeček.

Zevrubnost v přejímání záoceánských klišé je mnohdy tak dokonalá, že „Hot Fuzz“ sklouzne k určité samoúčelnosti a tak tak to vybalancuje na hranici dobrého vkusu (za kterou podobně laděný syntetický béčkař Tarantino padá každou chvíli). Film baví tam, kde je britský v duši a americký v zevnějšku, naopak trochu ztrácí ve finále, které je zpočátku neodolatelné, ale po chvíli navaří i trochu nastavované kaše. Těžko odůvodňovat, proč navzdory našlapané stopáži, výborným nápadům a překvapivě i docela poutavému ději ve mně „Hot Fuzz“ nezanechal až tak hluboký dojem. Možná jsou jeho akční mimikry tak dokonalé, že chtě nechtě vyvolávají mělký dojem běžného akčního filmu. Pokud jsem si něco opravdu užil, tak je to krom atmosféry i vynikající herecká dvojice Simon Pegg a Nick Frost, perfektní návrat ex-Bonda Timothy Daltona k přestřelkám, stylová i mladicky svěží Wrightova režie a skvělá hudba (aktuálně bondovského) skladatele Davida Arnolda. Až se bude volit nejlepší akčňák roku 2007, na „Hot Fuzz“ by se nemělo zapomenout... při všem výsměchu je zábavnější a našlapanější než většina zámořské produkce. K dokonalosti mu však přeci jen chybí vyšší míra nadhledu. Nikoli nad parodovaným žánrem, ale nad sebou samým.

Jaksi jsem nepochopil, k čemu byl ten Hannibal zrozen. K tomu, aby byl v podstatě kladnou postavou, jíž zničila pomstychtivost? K tomu být působivým portrétem duše zničené válkou? Nebo k tomu, aby se aspoň na moment stal v zásadě sympatickým hrdinou-mstitelem? Ani po 117i minutách Webberova filmu jsem nechápal o moc víc. Podivný patvar se strašlivou šestákovou psychologií střídá momenty zdánlivého realismu s brakově béčkovými motivy, nezvládá být ani prvoplánový, ani působivý, je prostě dokonale nijaký, zmateně plynoucí, bez gradace, švihu... čehokoli pamětihodného. Snad jen Gaspard Ulliel měl svoje vyšinuté kouzlo a vnitřní soudržnost. To se bohužel nedá říct o filmu jako celku.