Marigold

Kategorie uvěřitelnosti byla pro mě vlastně klíčovou. „Pokání“ obsahuje scény, které bych bez mrknutí oka označil za strhující. Těch několik minut válečných výjevů patří k tomu nejlepšímu a filmařsky nejvybranějšímu, co jsem k tématu viděl. Bez jediného výstřelu, s neobyčejnou váhou na výpovědní sílu obrazů, bez přikrašlování, bez patetických slov, které by člověk dozajista našel v produkci americké... Vybroušenou formou dokáže zkrátka film zaujmout a vtáhnout do děje, nabídnout prvotřídní vizuální požitek z vyprávění. Dovede vzbudit sympatie díky dobře zahraným postavám. Jediným a zásadním selháním Wrightova melodramatu je tak z mého pohledu příběh, který svou schematičností dusil všechno civilní a doslova mě tlačil před sebou, znemožňoval mi plně vstoupit do děje, ztotožnit se s ním, soucítit. V závěru, který vše vygraduje do tragického crescenda, už jsem na film hleděl pouze s nezúčastněností pozorovatele, který odmítá nabízenou katarzi. Bezesporu silný moment, ve kterém se ukáže, že jediným skutečným pokáním Briony je setrvávající přesvědčení o očistné síle fabulace, jsem prožil spíše hlavou než srdcem. Z mého pohledu nejvíce utrpěl Wrightův snímek mnohomluvností a zbytečným brnkáním na city tam, kde stačilo nechat film mluvit svými specifickými prostředky a ne mu diktovat vysokou míru literárnosti a sladkobolných frází (jakkoli je mi sympatické, že se tyto fráze hlásí více ke klasické anglické literatuře než k hollywoodské tradici). Samozřejmě, je to jen můj osobní problém, ale myslím si, že pár nezasažených se nás asi najde. A nebude to náhoda. [6.5/10]

Vtipná iniciační road movie a sarkastický obraz současné západní civilizace a její honby za mystikou z průvodce. Otřelý, ale působivě podaný tří bratrů na pouti za sebepoznáním a nalezením osvícení... Skrz prostředí, které svou rolí připomene Tokio z „Lost In Translation“, dětsky sytým provedení zase Wesův předchozí snímek. Narozdíl od „Života pod vodou“ je „Darjeeling s ručením omezeným“ filmem mnohem formálně sevřenějším, dost možná méně bizarním, přístupnějším a více soustředěný k vnitřnímu životu tří hlavních aktérů. Nesnesitelný Wilson, rezignovaný Brody a frajerský Schwartzman hrají naprosto báječně. Civilně, bez křeče, bez touhy rozesmát něčím okatým. Jejich vztahy jsou dosti bizarní, a přesto uvěřitelné, podobně jako jejich postupné změny. Způsob, jakým klíčové okamžiky filmu podbarvuje různorodá hudba, považuji za poslední stavební kámen, díky němuž Andersonův film hodnotím tak vysoko. Je to totiž nejen filmařská, ale i divácká slast. Komedie, nad kterou je třeba se zamyslet. Jakmile ale člověk típne cigáro a přijme pravidla Darjeeling expresu, není cesty zpět. [9/10]

Ukázka neefektního efektu. Po většinu krátké stopáže filmu jsem měl pocit, že jsem svědkem realizace typicky řídkého scénáře katastrofického filmu, který byl chytře obalen vytříbenými technickými prostředky a naservírován publiku za syrova. To bohužel nic nemění na tom, že pod syrovým obalem je „Monstrum“ propečené, místy až spálené. Vlastně i na technické provedení je nutno hledět v kontextu doby – stačí se podívat, do jaké míry dominuje ruční kamera např. současným americkým seriálům. Z tohoto pohledu podržel producent J. J. Abrams dokonale prst na tepu doby a předložil publiku snímek s povědomým vzhledem a obsahem, který plně vyhovuje současné posedlosti pocitem ohrožení. Bohužel „Monstrum“ není víc než obal a i ten obal hraje pouze na první signální. Tenhle film je pouze obraz a zvuk. Mizerné postavy, afektovaní herci, žádný obsah. Ačkoli se jedná o bezesporu kvalitní žánrovou záležitost, způsob, jakým z filmu prosvítá jeho ledabyle zakrytá konvenčnost, mě zklamal. Navzdory skromným očekáváním... [6/10]

Hodně přeprsknutý pokus udělat ze slušného prvního dílu megalomanskou sérii pro americký trh s charismatickým hrdinou. Problémem Stathama je, že ve filmu nemá ani zbla prostoru sehrát něco charismatického, pokud nepočítáme všechny ty něžné pohledy chladnokrevného zabijáka... Spojení hudby, luxusu a nadnesených akčních scén signalizuje, že Leterrier a Yuen pošilhávají po Bondovi, ale narozdíl od něj působí Frank dojmem legračně přehnaného geroje, jehož řešení situace nemá nic do činění s božským nadáním, ale spíše chorobnou fantazií choreografa. Kurýrovi 2 se nedá věřit do té míry, že se u něj nedá pořádně pobavit. Pokud v první díle přehánění fungovalo právě proto, že se drželo alespoň částečně při zemi a servírovalo s nadhledem, dvojka je srandovně upjatá a opravdu jen a jen hloupá.

Skvělé. Skoro mě mrzí, že jsem v polovině usnul a neviděl, jak to ten Bruce Wiliis v sukních za asistence Ice-Tho (zřejmě po mozkové příhodě, soudě dle grimas) vyřeší... ale i do té doby tenhle pekelný námel všemožných klišé nesmírně bavil. Fred Olen Ray byl tááákovýhle kousek od skvělé parodie, chybělo jen, aby nechtěl natočit vážný film. Ale o to je to zábavnější.

Tak jsem to z musu dokoukal a odtrpěl. Pro mě případ filmu mrtvého na vršek i na spodek - někam to odkazuje, přitom není jasné kam. Film si celkem selektivně volí to, co se mu zrovna hodí do krámu pro melancholické posmrkávání a pomrkávání. Brandon Routh má charisma složeného věšáku na prádlo, v té roli působí velmi gay a mladistvě, což bolí hlavně když papouškuje hlášky Christopha Reeva, jehož charismatu nedorostl ani po kotníky. Otřesný je i Lex Luthor, kterého Spacey vede v rádoby psychotickém duchu, ale s občasnými návaly komediálního přehrávání a la Gene Hackman. Budí to spíš lítost než respekt. Vyprávění je utahané, atrakce neatraktivní, děj promaštěný sádlem lásky a otcovství neohrabaný. Prkenné, matné a klanící se tak šikovně, že to původní soše dává trapné čelíčko.

Při závěrečném "Bože, ta láska je kurva!" jsem nikoli poprvé propadl bezmeznému veselí. Tohle se totiž Uwemu povedlo. Z každého záběru je patrné ono woodovské "toho si nikdo nevšimne, lidi nekoukají na filmy kvůli detailům" i ten bezmezný zápal pro to, že dělám něco nového, neviděného. A skutečně. Tohle tu ještě k vidění nebylo. Zmršené stop timey, bullet timey a kdo ví ještě jaké timey, pekelně dementní scénář, neskutečně vybředlé prostřihy do počítačové hry. Kdyby mi někdo řekl, že se dá natočit film dementnější než střílečkový automat za pětku, asi bych nevěřil, ale Boll to dokázal. Dokázal by to i se zacloněnou kamerou, což je snad jediná věc, která mi ve filmu chybí. Ten kryt níže, Uwe, je toho moc vidět. Střih – geniální, klipové zkratky – esence prázdna, hudba – neskonale dobře padnoucí. Jediné, co mi kazí dojem, je kapitán Kirk z U-96. Jürgene, Jürgene, tys měl na dně Gibraltarského průplavu zůstat. Prostě Uwe Boll dokázal na plátno přenést to nejdebilnější, co nabízí počítačové hry, obvykle se válející v koších s cedulí výprodej. Láska je prostě kurva, marná sláva. A nesmrtelnost chtějí lidé proto, aby žili věčně. Svět je krásné místo.

Ale jo, rozhodně snesitelný televizní troj-film. Pravda, od projektu, pod kterým je produkčně podepsán Bryan Singer bych čekal trochu víc než díl od dílu chatrnější scénář, efekty na úrovni dokumentů National Geographic a rutinní režii Craiga R. Baxleyho. Faktem je, že po výborném úvodu se celý příběh zamotal do zbytečné spiklenecké překombinovanosti, která vyvrcholila nuceným závěrem bez chuti a zápachu. Dodíval jsem se ochotně, i díky hereckým výkonů a několika pěkně natočeným momentům. Ale nemohu se zbavit dojmu, že jednodušší scénář a vychytanější režie by se u projektu těchto ambicí osvědčila mnohem, mnohem více. Nicméně ve srovnání s tím, co komerční televize běžně chrlí za filmovou sběř, je tohle opravdu snesitelné.

Skvělé. Tahle série má výhodu, kterou Star Trek neměl. Začíná jako součást velkého celku, nemá epizodní povahu a pilotní miniseriál jasně ukazuje, že tvůrci přesně vědí, kam se ubírat a jak velká porce Battlestar Galactica může být. Narozdíl od debutu startrekovské Next Generation tu zcela postrádám nedourčenost charakterů a vágnost vazeb, všechny figury šlapou od začátku na 100%, vytvářejí se nosné vedlejší příběhové linky a ta hlavní je vyšperkovaná fantastickou apokalyptickou atmosférou. Dialogy, ač se nijak nevymykají seriálové praxi, jsou dobře trefené a patetické momenty překvapivě nedřou v krku. Vizuálně je to perfektně odvedená práce, moderní ostření kamery na digitální triky po vzoru Star Wars a moc pěkné modely lodí. Zvukově lahůdka, soundtrack má takový ten moderně exotický nádech, který tomu dodává grády. Po 180 minutách minisérie vím jedno jistě – tenhle seriál chci vidět. Na takový jsem totiž pěkných pár let čekal.

Rozvedení Cronebergovy režijní brilance z "Dějin násilí". Zatímco tam se obyčejnost (a její kontrast s násilím) soustředila na běžnou americkou rodinu, v Příslibech ji Cronenberg paradoxně koncentruje do světa vorů v zakone (tedy ruské mafie). Kdo čeká černo-bílou, hnusácké karikatury, démonizace, bude překvapen. Cronenberg měří stejný díle obyčejné rodině, jako mafiánům, nechává je večeřet, hýčkat děti a stejnou pozornost věnuje proříznutému krku jako posezení při garmošce. Výsledkem je fascinující vypravěčský tón, který jen málokdy sáhne ke zvýšení hlasu (a právě tehdy je film nepatrně pokažený falešnými tón velkého dramatu). Viggo Mortensen je úžasný, jeden z nejpůsobivějších fyzických výkonů herce, které jsou v současnosti k vidění. Naomi jen kvete, vrásky nevrásky. Zápory? Opět scénář, který má dost děr v logice a struktuře příběhu. A také twist, který narozdíl od Dějin hlavní postavu spíše sploští. Což nic nemění na tom, že Přísliby jsou fantastickým thrillerem a Cronenberg má životní fazónu. [85%]