Marigold

Když v závěru filmu sní trojice hrdinů o Rajském ostrově, kde se pořád jenom šuká, promlouvá k nám vlastně hlas tvůrce, který si s povzdechem uvědomuje, že film, jehož jediným obsahem tvoří soulož, onanie, sexuální úchylky a dialogy o tomtéž, bude zřejmě v současném světě působit poněkud prázdně. A také ano. Nemám nic proti explicitně předváděným praktikám, ale, dámy odpustí, mám-li chuť na ně voyeursky zírat, raději si pustím porno. Obsahu je tam zhruba stejně, zato více detailů. Ken Park je klasickým produktem povrchního spektáklu, který zapomíná, že skutečný šok nepřichází z povrchu, ale zevnitř. Tenhle film ale žádný vnitřek nemá.

Nudíte se? Vezměte jachtu, vyjeďte na volné moře, naházejte neschopné herce do vody a nechejte je 95 minut přehrávat, hýkat pitomé existenciální fráze, hystericky naříkat, umírat těmi nejdebilnějšími způsoby a celé to zakončete čímsi lynchovsky nepochopitelným. Výsledkem nemůže být (a není) nic jiného než grandiózní hovadina uvěřitelná asi jako projevy Mirka Topolánka a sexy jako zadnice Jirky Paroubka. Hans Horn bohužel nemá na to dosáhnout Bollových kvalit, protože respektuje určitou nepřekročitelnou normu blbosti a Odsouzeni zemřít není formálně až tak ukrutnou slátaninou jako Uweho projekty. To není pochvala, vážení přátelé, to je míněno jako kritika.

Ale jo, Scott umí udělat moderní sexy thriller a kamera i režie valí tenhle film pěkně zostra do finále. Navzdory tomu, že v námětu figuruje docela zajímavá myšlenka paralelních světů, její realizace je velice nenápaditá a předvidatelná. Asi do místa, kdy se hrdinové dívají skrze čas přístroji a sledují její stíny v přítomnosti, je Déjà Vu hodně nášlapnutým a elektrizujícím thrillerem s prvkem sci-fi, ale to závěrečné proskočení časem je na mě už příliš laciné a béčkové. Hledat za tím nějakou etickou hloubku, jakou nabízí Minority Report, je zbytečné, protože nic takového tam není. Je to prostě jen dynamická akce s osvěžujícím sci-fi motivem, který ale těžko z Déjà Vu udělá něco víc než jen žánrový nadstandard. Docela škoda.

Dobrý film, který se mi líbil spíš jako drama o "nigga" policajtovi na rasistickém jižanském vidlákově než jako detektivka. Ono se totiž občas na detektivní rovinu skoro zapomíná a prim hrají ale opravdu skvěle natočené scény, v nichž se drama a rasové animozity skrývají pod povrchem slov (proto je třeba vidět film v originálním znění). Poitier i Steiger jsou absolutně brilantní, jejich pozvolna se utvářející přátelství má všechny kladné rysy skvěle napsaných a sehraných postav. I optika filmu není černobíle korektní a nejednou usvědčí kladnou černošskou postavu ze stejně zatvrzelé nenávisti. Výtečná hudba vystihuje ospalou atmosféru, pod níž to bublá starými dogmaty. Režie Normana Jewisona je nečekaně moderní, střih i kamera si co do dynamiky v ničem nezadají se současnými detektivkami.

Po formální stránce bych filmu měl co vytknout, protože strhující ich formu z úvodu střídají více méně konzervativní a trochu rutinně působící sekvence vzpomínek, které přeci jen uberou na emocích... Na emocích, které tenhle film stavějí do role antické tragédie, kdy se divák skrze utrpení druhých očišťoval od utrpení svých a dobíral se smyslu existence a řádu světa. Nuže, skrze oči Jeana Dominica Baubyho jsem uviděl svůj život i svůj svět z jiného úhlu a chvíli měl oči někoho druhého. To svědčí o síle předlohy i síle Schnabelova zpracování. Takovým filmům dávám maximum, protože nechci se stavěti rýpalem a zapomínat na slzy dojetí, které mi zcela bez násilí a samovolně tekly po tvářích.

Greengrass to pochopil lépe než Liman. Takže jediné, v čem jeho autentický Bourne ztrácí, je choreografie jedné rvačky, jinak to, co v předchozím díle vypadalo jako přešlapování mezi dynamickým a drsným thrillerem a učesanou špiónkou ala MI je nahrazeno Paulovým typickým švihem a dokumentárním maelströmem obrazů. Výsledkem je Bourne, který kromě identity nachází především integritu, chybějící charisma se objevuje tam, kde se Bourne-člověk a Bourne-voják stávají jedním tělem a jednou osobností. Damon jakoby přišel postavě plně na chuť, a tak má Bourne jak ostré lokty, tak lidské rysy, aniž by si to nějak odporovalo. Skvostné automobilové honičky, napětí i v poklidných scénách, mnohem civilnější pojetí a samozřejmě 24karátová závěrečná moskevská naháněčka. Vytkl bych jen velkolepé gesto humanity ve finále, které je trochu přehnané, a občas předvídatelnost a dírky v logice. Ale jinak mě Jason Bourne začíná získávat na svou stranu.

Agent bez minulosti a tak trochu bez koulí. Matt Damon je fajn a neříkám, že se mi tohle pojetí "chlápka z lidu", co se v krizi mění v mašinu na zabíjení a mistra geniální strategie úniku nelíbí. Ale přeci jen mě postava Jasona bavila spíš v akci než mimo ní, kde jí chybí charisma a trochu i přesvědčivost. Doug Liman vyplodil pár hodně solidních akčních scén, které mají španung jak se sluší a patří. Pak je tu zase pár pasáží, kdy se film snaží vypadat cool a špiónsky a ono to nějak ne a ne přijít. Ale civilní rovina "agenta bez minulosti" je navzdory vší prvoplánovosti a Damonovy prkennosti opravdu fajn a rozhodně ne bez vlivu, co se budoucnosti agenta 007 týče. Dobře do ní sedí rozhodně ne krásná Franka Potente a kupodivu i závěrečný hepáč má něco do sebe. Poněkud jsem nepochopil kouzlení s alternativním koncem, který tvůrci chystali po 9/11. Je to tak debilně korektní, až jsem upřímně rád, že se to do ostré verze filmu nakonec nedostalo. Koneckonců, i vyjádření jednoho z tvůrců, že po 9/11 to vypadalo na konec explozí ve filmech je dostatečně vypovídající. Časy se mění, agent Bourne i exploze zůstávají. Po první části trilogie bych řekl: je to docela dobře.

Chutné masíčko předchozích Burtonových filmů rozemleté na kaši a dochucené vizuálním kořením, kterému bohužel chybí ostrost a překvapivost Timových vrcholů. V polovině první monotónní muzikál, v polovině druhé konečně strhující portrét monstra, které v litrech krve na moment spatří odraz toho, čím bývalo. Výborný Depp i Carterová. Ale na Burtona strašně málo obsahu pod vybroušenou formou. Zklamání roku, nemám pochyb. [7/10]

T. Svatopluk vydal svou knihu "Botostroj" už za První republiky a ihned z toho byla soudní tahanice s firmou Baťa. V padesátých letech text dopracoval, vyostřil ideologicky a vyhladil po všech ostatních stránkách. Film nabízí tresť dobového vidění buržoazie a pro-amerikánského kapitalisty a to přímo neodolatelnou formou, ve které se mísí jakási naivní odezva anti-industriální rétoriky 20. let (komplex Botostroje) a hotová ideologická smršť stereotypů. Scény jako např. ta v továrníkově salónu, kde se buržousti veselí za zvuků nihilistického klavíru a posléze tančí dupáka za zvuku jazzu, tvoří velice úsměvnou výpověď o dobovém vidění První republiky (či spíše úporné ideologické snahy, aby tak byla viděna). Stejně tak výjevy z dělnického života, prodchnuté selankou a bukolickou pohodou soudružské sounáležitosti nabídnou současnému divákovi něco z dobového rejstříku kulturních emblémů. Dost dobře nechápu ty vyostřené odsudky ideologie – na ten film se dá koukat jako na celkem průhlednou a poučnou výpověď o socialistické kultuře 50. let. Jeho škodlivost je nulová, fráze a naivita musí praštit přes nos každého. Pro znalce socrealistických bizardit rozhodně výtečný zážitek a krystalická sonda do rétoriky "Šťastného věku".

Lahůdka s pečetí Vláčilovy neopakovatelné vize. Pravda, oproti Markétě je to formálně dost odlehčené, chybí tak precizní hra symbolů, ale o to více vynikne perfektní a neotřelá kamera Rudolfa Milíče i zvuková stopa, které vytvářejí zvláštně subjektivní a bizarní svět. Příběh je řekněme tradičním obrazem střetu dogmatu a přírodních sil, který je ještě zesílen motivem podzemního trojcestí (jedna z cest je slepá, druhá smrtící, třetí vede k cíli) a jasně vyhraněnými postavami (záštiplný inkvizitor, podlý regent, přírodní člověk mlynář a konečně dvojice milenců). Nedá se říci, že by po stránce scénáře byla "Ďáblova past" něčím úžasným, je to poměrně jednoduchý jinotaj bez velké hloubky, ale způsob, jakým ho Vláčil vypráví (či spíše nechává diváka pocítit) nese jasný punc filmařské geniality a neopakovatelnosti. Po vlažnějším úvodu jsem filmu zcela podlehl a doslova se nechal omotat jeho audio-vizuální magií. Tohle prostě František Vláčil umí málokdo jiný...