castor

Na těch několika erotických scénách jsem v dobách těžké puberty dost ulítával. Dnes vnímám tenhle žánrový kousek jako docela laciný příspěvek na poličku voyeuristů, jehož napětí značně kolísá a nelogičnosti s přibývajícím dějem vyplouvají na povrch. Sharon Stone, která se s neuvěřitelnou elegancí vzdává spodního prádla, si mohla po kombinaci intelektu a sexuální přitažlivosti ze Základního instinktu vybírat. Zvolila žánrově podobný projekt, ve kterém zdánlivě atraktivní bydlení na Manhattanu přináší i sérii smrtelných nehod (mimochodem i samotné natáčení mělo několik karambolů – producent měl srdeční záchvat, při natáčení se zřítil vrtulník, Stone a Baldwin si do oka prý příliš napadli). Snímek dere do vyšších pater schopný tým (třeba kamera legendárního Maďara Vilmose Zsigmonda – dvakrát u Spielberga, Lovec jelenů, Nájemní vrazi), aby mu mohl podrazit nohy slabší scénář. Holt, kdo chce kam.. 55%

Životem napsaný tvrdý příběh, který je zajímavý logicky zejména díky samotné zpovídané. Jinak je tenhle projekt už dávno za zenitem, protože odkrývání skutečných bolístek se dávno zajedlo, páč se vybírané tváře jaksi neměli kam/jak otevírat. Tatianě Drexler léta fandím..

Bum bác a výborný Tommy Lee Jones. Léta otevřený účet mezi elitním pyrotechnikem Jimmym a psychopatem IRA Gaeritym utne Jimmyho plány k odchodu k méně výbušné práci. Divák pochopitelně nebude proti. Výbuchy tu vypadají efektně, takže ani moc nebude rýpat do toho, jak do sebe všechno zapadá. Není to sice ten film, kvůli kterému byste si báli dát na hlavu sluchátka nebo v autě se obávali otočit klíčem, vynalézavý zločinec s chirurgickou přesností i jeho dobrácký protivník vás nicméně společně se všemi těmi poctivými pyrotechnickými sekvencemi donutí na dvě hodinky vypnout mozek a neřešit trhliny ve scénáři. Ve výsledku tu máme kousek, který se snaží být něčím víc, než jen pouhou hollywoodskou zábavou. Není. Ale na čtyři hvězdy to nakonec vytáhl.

Islanďan Baltasar Kormákur toho za poslední desetiletí stihl na režisérské stoličce poměrně dost. Jeho kousek Inhale rovněž není žádným neználkem. Kormákur znovu dokázal, že dokáže točit za málo peněz, nalákat hollywoodské hvězdy (i když tady spíš nižší svítivosti) a navrch přinést netriviální látku, která se mezi žánrovými příspěvky nemusí nutně ztratit. Těžce nemocná dcera, zdrcený otec dělající kroky, na které by coby státní zástupce dřív možná ani nepomyslel. Podání je mrazivé, depresivní i šedivé, ve výsledku se na thrilleru těžko hledají zásadní chyby. Představuje nejen prachatou americkou rodinu, ale přibližuje také naturel lidí, žijících v nehostinných ulicích mexických měst ovládaných drogovými kartely a zkorumpovanými policisty. A přináší další a další průšvihy. V závěru jsem dýchal bez potíží, tudíž mě finální Sofiina volba bohužel do kolen nedostala!! A to otec také jsem. Ve výsledku solidní na hranici tří a čtyř hvězd.

Dějový guláš, na kterém si kritici smlsli. Na filmovém plátně mu vychází všechno, když ale vstoupí do reálného světa, jde to ztuha. Poslední akční hrdina byl událostí sezony i propadákem roku. Za scénářem stál Shane Black, v jehož hlavě se zrodil Poslední skaut i Smrtonosná zbraň, za kameru si sednul uznávaný řemeslník John McTiernan a před ní se vyjímala robustní postava Arnolda Schwarzeneggera. I tak to moc nevyšlo. Mravenčí práce skončila rozpačitým dojmem. Žánrová nevyhraněnost tu ne vždy odpovídá tomu, co by si divák za pětaosmdesát milionů dolarů (v té době neuvěřitelný ranec peněz) přál, takže ty oslnivé pyrotechnické parádičky, bohatá výprava i kaskadérské kousky přijdou nakonec docela vniveč.

Matthew Chapman si vydobyl jakýs takýs jméno coby scénárista několika snadno zapomenutelných kousků. Teď si vlastní scénář sám zrežíroval a světe, div se, nedopadlo to zle. Dialogová smršť má silné i slabší momenty, diváka se snaží omotat na téma nevěry, čistého ateismu i oddanosti náboženství, ve finále jsou ale střety zúčastněných zoufale sterilní. Rádoby cudná Liv Tyler ve své nejlepší roli za poslední léta, ostatní mi herecky rovněž sedli. Vedlejší linie policejního vyjednavače byla téměř zbytečná, emocionální rovina selhávala, závěrečné dilema na mě nedolehlo tak, jak bych si přál. Přesto mi tahle látka sedla, tuctové to nebylo, jen si to chtělo s tím, co Chapman sepsal na papír, na place a ve střižně víc pohrát.

Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním a uklidňujícím komentářem pánů Donutil/Bartoška. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..

Dnes hlavně seriálový režisér John Polson přišel před tímhle psychologickým thrillerem s relativně příjemnou jednohubkou Nebezpečná známost, která zbytečně zhořkla až ve finiši. Tady je to podobné. Závěr nikdo nečeká, ale do předchozích desítek minut zrovna dvakrát nepasuje. Polák Dariusz Wolski se za kamerou snaží, Robert De Niro jen rutinně vydělává na údržbu svých nemovitostí, traumatizovaná Dakota Fanning potvrzuje očividný talent a ostatní drží otěže standardního thrilleru, kterak taťka-psycholog po manželčině sebevraždě utíká s dcerkou začít novou etapu života na venkov. Jenže s nimi je i údajně imaginární nový kámoš Charlie, který je slušný zmetek. Čmáráním krví po koupelně to pochopitelně jen začíná. Napětí docela graduje, ale nohy mu podkopává scénář, který se chce přiblížit titulům jako Osvícení nebo Šestý smysl. Marně. Hrátky s diváky jsou povolené, ale všeho s mírou.

Obyčejná holka od vedle, která se vinou tragické autonehody dostala i s částečně nepohyblivou sestrou do rodiny tety Ruth. Ta sama vychovává tři úlisné fracky, kteří milerádi přihlížejí bezcitnému chování matky. Ta zdaleka není tou milou paní navenek, svou pozornost zaměří velmi rychle na Meg, kterou dává jako exemplární případ pro své synky. Jenže Meg za prvé nic neprovedla a za druhé útoky nekončí jen fackami. Na zkaženost jedné rodiny navíc přihlíží i děti ze sousedství (dle mého by se to provalilo dřív, ale berme jako fakt, že se tvůrci inspirovali skutečným případem). Zoufalství, bezmoc, lítost, nenávist. Znepokojující vyprávění, kterému by nicméně slušela jistější režie. Generační výpověď zabalenou do potyček dvou znesvářených gangů nám naservíroval Francis Ford Coppola (Ztracenci), milá atmosféra klukovského dobrodružství přišla zase v podání Roba Reinera (Stůj při mně), o pohřbeném dětství i poraněné dospělosti vyprávěl Barry Levinson (Spáči). Látky různými způsoby mapující zaoceánské dospívání minulých dekád. Girl next door se nicméně nejvíc přibližuje American Crime, který rovněž po docela standardním začátku nabízí konfrontaci s bezhlavým násilím. Také jde o umně vygradovaný snímek, který absentuje v zobrazování násilných činů. Explicitní útoky nezaznamenáváme ani tady, stačí však mrazivý pocit z toho, že bezbranné dívce někdo skutečně právě popálil genitálie. Herecky téměř bez chyb!!

Osvědčená dvojice Jarchovský-Hřebejk je znovu na scéně a já si pochutnal. Žádné přeslazené svatební dortíčky ale nečekejte. Oba za sebou mají menší i větší životní karamboly, teď si řekli své ano a věří v lepší příští. A my doufáme, že Hřebejk i napříště zamíří do vod psychologického dramatu. Protože tam mi sedí nejvíc. Svatební pohodu totiž naruší podivínský homosexuální optik, který tvrdí, že je ženichův dávný přítel. Vetře se i na venkovský statek, kde jeho přiblbý výraz a hrátky s dětmi vystřídají filosofické rozpravy, podivné narážky i svatební dar. Na posvatební nepopsaný papír se tak začne nepěkně vyrývat dávná minulost. Škoda, že jsou tvůrci tolik popisní a doslovní. Že se inspirují u severské kinematografie, mi nevadí. Ostatně, který náš tvůrce se toliko dokáže přiblížit zručně uchopeným látkám evropského formátu? A vést herce tak umně, že neklesnou v křečovité pitvoření? Nebo předložit momenty, za které se divák v kině nemusí stydět? Z Hřebejka a jeho herců čiší přirozenost, drama o morálním selhání má hned několik vrcholů a dokazuje, že produktivní duo má k dnešní společnosti pořád co říct. Jejich obnažování rodinných tajemství v duchu skandinávské tradice mi dokonale sedlo. K hlavní dějové linii navíc drobnými detaily přibalují také motivy, které ilustrují život v už „zaběhlém“ manželství. O fotogenické kameře a citlivé hudbě se dlouze vyjadřovat nechci, pánové Štrba a Březina znovu odvedli pořádný kus práce. Velmi potěší i herci. Aňa Geislerová a Stanislav Majer jsou výborní, vetřelec Jiřího Černého plný květnatých obratů je citlivý, patetický i hysterický. Snadné to rozhodně neměl, nicméně jeho projev je až příliš divadelní. Ale to je jen nepatrná kaňka. 75%