castor

První Vikingové měli ve své době velkou hvězdu, uznávaného režiséra a balík peněz (160 milionů dolarů). Jenže z filmu s Antoniem Banderasem a tvůrcem Predátora nebo Smrtonosné pasti se stal propadák a kritici si na něm pořádně smlsli. Český distributor si titul nicméně půjčil i v případě story o bandě Vikingů, jednom cizinci a ohnivé sani. A divák si klepe na čelo, jak mohlo něco takového stát padesát milionů dolarů, respektive jak mohli být producenti tak štědří? Mixuje se tu totiž severská mytologie a sci-fi. Hodně divoké a hodně nekonzistentní. Zaměnitelný (i když snaživý) James Caviezel tu totiž přistane se svou vesmírnou lodí, ocitne se mezi Vikingy a společně odolávají útokům jakéhosi monstra. Sice od téhle ptákoviny rychle upustí, i tak bych ale namísto svítící obludy mnohem raději sledoval dva znepřátelené severské kmeny plné nasraných dvoumetrových zarostlých chlapů, kteří svými syrovými bitkami látce dodají tu pravou atmosféru chladu, smrti a barbarské zběsilosti za vzdáleného vytí hladových vlků. Což se v tomhle případě bohužel nestalo.

Ona balí dárky, on pracuje v optice, ona je sarkastická pesimistka, on volnomyšlenkářský balič vdaných paniček. A teď do něj zřejmě vstoupilo něco nadpozemského. Jeho kolegové a přátelé řeší, zda je to nadpřirozený úkaz, nebo se prostě jenom zbláznil. Najednou si všichni něco přejí (ten pořádný úspěch v televizi nebo filmu, tamten víc životního prostoru, načež mu v autě zemře tchýně s tchánem). Do toho přicházejí další méně důležité postavy, ON se na NÍ začne koukat kapku jinak. A pak přijdou titulky. Kouzlo Vánoc v tom nevidím, křídla Vánoc odstřihla režisérka růžovými brýlemi. Ostatně se s postavami moc nenamáhá nic moc dělat. Prostě klade otázky, chce, abychom přemýšleli, ale právě tvůrci moc nedomýšleli, s čím vůbec přicházejí. Emocionální zákruty nefungují, herci nejsou špatní, ale že bych na někoho chtěl pochvalně ukázat prstem, tak to těžko (možná na Novotného). To, co filmaři naznačí, už v dalších desítkách minut zrovna dvakrát nezúročí. Podivný žánrový slepenec. Tři hvězdy s přivřenýma očima..

Přes prsty by měl dostat hlavně kadeřník večera. Některým finalistkám to v medailoncích sakra seklo, na pódiu ale kvůli vlasům vypadaly mdle. Jinak klasika. Kočky, které nedokázaly reagovat na povely vpravo a vlevo (jasně, nervozita:-) ) a ze kterých se každým rokem vytrácí kouzlo osobnosti, navíc musely snášet znovu trapné a nespontánní „vtípky“ z úst Libora Boučka, které se nedařilo vypointovat a který se opičil s pořizováním selfie fotek s jednotlivými hosty večera. Nebyl na zabití (jako při ročníku, který navštívil Jean-Claude van Damme), ale rozhodně mile nepřekvapil. Absolutně nechápu, proč se v Česku všichni bojí využít služeb nějakého neokoukaného moderátora. Při slavnostním večeru přeceňovaná Sophia Loren nikterak nepotěšila, chtěl bych ze zvědavosti vědět, kolik primáckých diváků dokáže vyjmenovat alespoň dvě její role. Když je to teda taková modla. Hudební čísla nutila k podřimování, nechápu, čím může Bílá nebo Gott ještě diváka překvapit. Celeste Buckingham to naštěstí vyhonila nahoru. Selhal ale režisér přenosu, který měl pár slabších chvilek a nelogicky stříhal ze záběru na záběr, a něco podstatného mu uniklo. Nebudu cpát odpad, když jsem s výsledkem tak nějak počítal..

Znovu se musím pochválit. Režiséra španělského původu Jaume Collet-Serru jsem totiž po remaku Domu voskových figurín rozhodně neodepisoval. Uběhlo hodně vody, vznikly další povedené kousky a ani ten poslední rozhodně neplatí za nějakou zbytečnou látku. Z hlediska gradace děje je to solidní nášup, z hlediska přepáleného závěru je to zklamání, na které jsme si u podobných kousků tak nějak zvykli. Skončit to mohlo jakkoliv, pachatelem mohla být i třeba sto dvaceti kilová bruneta na sedadle 20B. Bouchači Liamu Neesonovi, ze kterého na stará kolena vyrostla akční hvězda současnosti, začnou chodit textovky, ve kterých někdo požaduje převedení 150 milionů dolarů, jinak co dvacet minut odkrouhne jednoho z cestující. Bacha, jsme v uzavřeném letadle, minulost našeho hrdinu stíhá, ti dole mu přestávají věřit, jenže nabroušený Liam si postaví hlavu a zjedná si pořádek. A divák se baví. Vodítka se vrší, podezřelí se objevují a vzápětí mizí, a tvůrci z rozhodně ne dokonalého scénáře tahají maximum možného. Motivace pachatele je zmatená, ale Collet-Serra je velmi schopný filmař, který ví, kde zabrat. A jak zahladit neduhy. Neeson je pak trefa do černého. 70%

Inteligentní psycholog Alex Cross je zpátky. A nehraje ho Morgan Freeman. Bohužel. Z přemýšlivého detektiva je unuděný tuctový chlapík s pupkem, který ví i to, co neví scénárista. Přijde na místo činu a hned tuší, co za mordem stálo, jakou barvu trenek vrah nosí a kdy naposledy měla oběť orgasmus. Sorry, ale rozbor vraha z několikavteřinového pohledu na mrtvolu mohl na diváka fungovat možná v roce 1994, ale dnes už to ani úsměvné není. Celý tenhle zbytečný kousek působí dojmem, jako by se většina tvůrců nudila a pro výsledek neudělala nic navíc. Prostě to nějak splácneme, naznačíme, s kým má divák tu čest (mnozí pamatují, že tu byla solidní detektivka + už méně solidní pokračování s Morganem Freemanem a že knižní předloha má slušnou základnu čtenářů), sebereme honorář a půjdeme zprznit další filmovou látku. Rob Cohen už dávno neplatí za alespoň průměrného rutinéra, jeho Stealth a třetí Mumie dopadly bídně, tady jsme v podobných číslech. Postavy nikoho nezajímají, zápletka a rutinní dialogy zrovna tak, akce je bez invence. A navrch oplácaný Jean Reno začíná platit za unaveného plátce nájmu. Když na scénu (do arény) vstoupí hlavní záporák, máme se začít děsit jeho pošahanosti. To se neděje. Radost na tváři se nám vkrade až po sto minutách, kdy vyběhnou závěrečné titulky.

Erotický večerníček pro ročníky 1944 a starší. Nebo pro ty, kterým ještě nebylo dvanáct, ale asi ani tam by tohle neuspělo. Dráždivé vakuum, ve kterém se představují kozaté nuly, o které v jiné produkci nikdo ani nezavadí. Předvádí děsně „sexy“ věci s nesmyslným komentářem, žádná lechtivost, živelnost, hravost – a kupříkladu scéna (když jsem náhodně přepnul), kdy se ve vaně kroutí nahá buchta, najednou se z ní vynoří dva metrosexuálové (asi profesionální potápěči) a začnou ji hladit a polévat vodou (na ramena, na břicho).. paráda!!

Hledání harmonie v pozdním věku si dokážu představit i o trochu uvěřitelněji. Režisér David Frankel si rochní v uhlazených látkách (tragikomedie Marley a já), ač je seriálovým matadorem, filmovou jistotu dál postrádá. Hollywood se v poslední době zaměřuje mimo jiné i na starší ročníky, kterým z manželské skříně tu a tam vypadne solidní kostlivec. Servírování jakýs takýs životních pravd je snesitelné hlavně díky hercům – Tommy Lee Jones přestal blbnout a vybírá si pečlivěji (Lincoln, návrat k Mužům v černém), Meryl Streep se může v rolích přehrabovat. A rok co rok posílá divákům jasný vzkaz – zkuste ukázat na lepší herečku své generace.

Bojoví roboti nejsou podle některých tím pravým ořechovým, přichází tak boss společnosti OmniCorp s ideou dát robotovi lidskou tvář. A jeden snaživý policista právě doplatil na svou, no, snaživost. Prakticky mrtvý popálený policajt tak dostane nový impuls v kybernetickém supertěle. Nic nového pod sluncem. Když Paul Verhoeven neroztahoval nohy Sharon Stone, rád se pustil do svižnější látky a jeho akční inteligentní pecky se stávaly klasikou. Nový RoboCop přichází s poměrně vážnou tváří. To diváka pamatujícího lepší časy akčního žánru zrovna dvakrát nepotěší. Schází mu nadhled a brutální humor Verhoevenova originálu. Velká škoda, že producenti upřednostnili nižší rating. Navíc se stomilionovým rozpočtem bych si představoval rozmáchlejší divadlo. Docela se tu na druhou stranu zaměřuje na postavy a jejich nejednoznačné charaktery, ambice nacpat do látky myšlenkový přesah poměrně těší. Stejně mám ale za to, že akční jízda, při které by si divák párkrát povyskočil na kanapi, by výsledku slušela víc. Furt ale lepší, než koukat na zbytečné CGI blbnutí, které potěší maximálně tak ročníky 1998 nahoru. Účast Samuela L. Jacksona (ať to byl záměr či nikoliv) působí rušivě a ke zbytku filmu mi vůbec nezapadal. Slušné tři hvězdy!!

Nechci příliš spekulovat nad tím, kolika * bych to ocenil, kdybych to viděl teď.. takže ty *** Liottovi a spol. přejme!! Po vynikajícím restartu bondovské série teď režisér Martin Campbell kope každopádně za jinou ligu. Nemožný útěk? To už tu bylo nesčetněkrát. A vždycky přijde nějaká chytrá hlava a převeze všechny ostré věznitele. Campbell nám v roce 1994 představil trestaneckou kolonii léta páně 2022. I tady jsme se setkali s nezlomnou vůlí po svobodě, odmítáním vězeňského systému a nedostatečným výhledem. Ostře střežené hranice ostrova toho času zdolával vůbec ne špatný (i když překvapivě obsazený) Ray Liotta, který se v téhle látce kombinující Ramba i Šíleného Maxe pohybuje na půdě akční sci-fi i klasického vězeňského dramatu, který má své kvality. A napětí, slušné masky, atmosféru i dynamickou kameru. A to vůbec není málo.

Natalie Portman zůstává nevyužitou holkou s hlavou v oblacích, Thor má stále dost síly na to, aby svým kladivem rozbil pár hlav a producenti pak dostatek peněz, aby si divák za tónů vydařeného hudebního doprovodu párkrát povyskočil na kanapi. Jinak nic nového pod sluncem, za takové peníze bych čekal víc, nikoli pouze pár nesmyslů, naivní zápletku, přetlak náhod a pro marveláckého nefandu tak dvě docela prozívané hodinky. A samozřejmě sebevědomé pomrknutí ke třetímu dílu. Osobitost se vytratila, nekonzistentnost zůstala, stejně tak i humor. I když i tam se zbytečně tlačí na pilu.