castor

Za mě je finále zklamáním. To, co začalo jako solidně zrežírovaná hra s divákem, se zoufale sype jako domeček z karet. Leccos v posledním díle mi hnulo žlučí, zvraty na úkor smysluplnosti mají bohužel zelenou. Vadilo mi chování Davidových kolegů při jeho počínání s bombou (to bylo nahoru dolů), vadilo mi umělé vyložení karet atentátnice Nadii, vadilo mi, jak Budd vše dokonale vyřešil a na všechny darebáky ještě stihl s grácií ukázat. A pak byl se svou manželkou-modelkou (která zřejmě zapomněla na svůj čerstvý vztah) samý úsměv. Někdo zmiňuje nedávného Jacka Ryana, ovšem to byl jiný level. Tady se tvůrci utrhli ze řetězu a k přímočaré akci a slušnému tempu přidali i hodně nelogických momentů.

Trošku nám napětí i atmosféra slábnou, pozvolný sešup pokračuje. Přijde mi, že „namočených“ je víc než dost. Policie už ví, kdo je záhadným střelcem ze střechy. David svou urputností při dalším výslechu atentátnice Nadii „ovlivní“ identifikaci z fotografií. Dál rozplétá po své linii vraždu ministryně z nástražného zařízení, na scénu se vrací stará známá: vyhozená asistentka Chanel. Lehce už se zapomíná na celou logiku příběhu, hodně úsměvná byla například právě zoufalá snaha o identifikaci odstřelovače z druhého dílu (s armádní minulostí, s výraznou památkou na tváři, ale ale…). Beru, že podobné kousky bývají (více či méně) přitažené za vlasy, tady to už ale tvůrcům hodně hapruje.

Slýcháváme to opakovaně. Naletí na poštovní nabídku, naletí na ulici, jejich neostražitost roste i při pohybu na síti kvůli podvodným e-mailům. Důchodci si nedají říct. Počet zadlužených seniorů, jejichž důchody se smrskávají kvůli nařízeným exekučním srážkám, roste. Ačkoliv je tahle dáma opatrná a rozhodně nepotřebuje podporu pečovatelů, pro Rosamund Pike představuje zlatý důl. Dianne West je totiž zatraceně prachatá a navíc nemá žádné příbuzné. Ideální příležitost. Jenže se na scéně po čase objeví její mocní přátelé. Tvůrci cílí na fakt, že hlavní postava představuje zákonnou zástupkyni, jejíž prací je nařízením soudu svědomitě pečovat o důchodce, jež se o sebe kvůli svému zdravotnímu stavu už nemohou starat. A spravovat i jejich majetek. Jenže Pike na to jde přes svůj empatický kukuč (který platí na soudce) a podplácení lékařky či ředitele domova důchodců. Takže po boku policejní hlídky ťuk ťuk na dveře… Dává vzpomenout na mrchu ze Zmizelé a znovu dokazuje, že mnohé béčkové role zbytečně kazí její filmografii. A tvůrci několikrát změní žánr. Výsledek má skvělé momenty, ale i dost hluchých míst. A někdy se tvůrci ženou proti zdi až příliš. Z bezcitné potvory je (jakmile to situace vyžaduje) cynickou (skoro)thrillerovou hrdinkou, se kterou to tvůrci několikrát přepálí. Jen velmi lehce píchnou do ne zrovna fungujícího systému, vděčná témata a jízlivý nadhled ale naštěstí nechybí. Tím, že je to pestré a divák může čekat cokoliv, nakonec tak nějak slupneme i poslední čtvrthodinku, která už má absurdnost nastavenou na maximum.

Docela jsem se těšil. Vypadalo to oldschoolově i intenzivně. Navíc to obsazení. Hošan s polskými kořeny Joel Kinnaman má za sebou pár škraloupů, ovšem nyní seká dobrotu a spolupracuje s FBI. Cílem je jasný: poslat za mříže polský gang pašeráků drog. Jenže se do vězení dostane sám. Poslední akce totiž zrovna neklapne, o život přijde polda v utajení a od našeho hrdiny dává FBI ruce pryč, aby si uchránila vlastní zadek. Bohužel to brzy začne poměrně drhnout. Postavy spíš melou a vyhrožují, než aby použili pěsti nebo pistole. Stěžejních hráčů je přitom víc, každý má svůj cíl (manželka v ohrožení, polda, co přišel o kolegu, váhající spojka od FBI), ovšem žádnému se nevěnujeme tak, aby se nám dostal pod kůži. Navíc nápaditou a zemitou režii si teda představuju jinak, pravděpodobnost a uvěřitelnost předkládaných situací pozvolna klesá. A vlastně i Kinnaman je ve vězení jen na otočku, protože záhy divákům servíruje (spolu s rukojmím) další zvrat. Nenáročná jednohubka, která chtěla být pořádným soustem. Ale není. Každopádně Rosamund Pike to v policejním sekne.

Uvidíme, jak se tvůrci, kteří si solidně pohráli s aktuálními tématy, nakonec vybarví. Zatímco po prvních dvou dílech jsem si říkal, že Bodyguard je v mnoha směrech výtečnou žánrovkou, u které jsem chtěl hned další díl, teď to začalo místy drhnout a ty scenáristické nedostatky jsou stále víc viditelnější. Přešlapů prostě tvůrci nadrobili celkem dost. Okolo Davida je dusno. Tohle už nemůže být náhoda a čeká ho výslech. Bodyguard je bezradný a odhodlá se k zoufalému činu. Ovšem někdo byl v jeho bytě a zatím tak kolegy oblbuje historkou s plynovým vařičem. Nakonec výrazně pomůže s výslechem Nadii, sebevražedkyně z vlaku.

Zatím solidně zrežírovaná hra s divákem. Davidu Buddovi, bývalému vojákovi momentálně pracujícímu u policie, je přiděleno prestižní místo osobního strážce ministryně vnitra. Ta se kvůli prosazování své bezpečnostní politiky stává terčem teroristů operujících v Londýně i mnohých lidí v britských bezpečnostních složkách a politických kruzích. Podle mnohých jde o nebezpečnou političku, kterou je třeba zastavit. Podávají jí informace, které před jinými kolegy tají. Finále na mítinku pak bude výbušné. Doslova. Zatímco první dva díly byly skvělé a divák váhal, zda je Budd vlastně kladná nebo záporná postava, tady nám napětí i atmosféra lehce slábnou. Rozjela se totiž opravdu spletitá a komplikovaná hra s nespočtem postav a zvratů. Až je to mnohdy na škodu. Herecky je to fajn, na urputného Richarda Maddena jsem si už zvykl, Keeley Hawes coby mrškoidní ministryně mu zdatně sekunduje.

Dvě dívky, které díky té druhé mají pocit, že našly životní rovnováhu. Přesto si ubližují. Život pokračuje, nic se neuzavírá. Vracíme se dvěma speciálními epizodami. První byla absolutní konverzačkou, syrovou a místy hůře stravitelnou. Druhá je zejména díky skvostné transgender aktivistce a modelce (a definitivně skvělé herečce) Hunter Schafer velmi solidní. Opět dialogová, ale silnější, hypnotická, znovu pracující se svérázným vizuálním a hudebním mixem. Chce vysadit hormony a vzpomíná, že Rue byla první holka, která se na ni „jen nedívala. Ona mě skutečně viděla.“ Těším se na příště.

Osmý díl první série skončil velmi otevřeně. Nejen ústřední duo bilancovalo, ale i lehce plánovalo, co bude dál. Život pokračuje, nic se neuzavírá. Nyní se vracíme dvěma speciálními epizodami. První je absolutní konverzačkou, kdy prakticky neopustíme interiér bistra, ve kterém si Rue dává palačinky s Alim, který ji dělá patrona. Drogy jsou znovu tématem stejně jako fakt, že svůj emocionální stav dávala do rukou Jules, se kterou si dělala (zkurvený) plány na zbytek života. Teď má ovšem zmatek v hlavě a světlo na konci tunelu v nedohlednu. Pár myšlenek je velmi trefných, raději si ale počkám na plnohodnotný díl. Celkově zbytečně moc chladné.

„Dillone, ty hajzle jeden!“ Kamarádův táta jezdil s kamionem a ze Západu kromě videopřehrávače vozil skvosty. Kamarádova matka si vedle v kuchyni vychutnávala vodku a z krabičky vytahovala jednu cigaretu za druhou. A my v tom kouřovém oparu sledovali všechna ta legendární béčka. A objevili žánrové filmy. Přelom osmdesátých a devadesátých let. Úžasná doba, ač mladší ročníky nemůžou chápat. Filmy coby jediný záblesk světla uprostřed „opony“. Rambo, Terminátor, Komando. Dokument (za mě překvapivě ignorovaný ve své kategorii na Českých lvech) se věnuje celému fenoménu pirátských videokazet, včetně jejich získávání, množení a památnému rychlodabingu á la banda nadšenců se vrhne na jednohlasný dabing bez ohledu na to, zda na to má techniku či jazykové schopnosti. Ano, stejně jako špatně namluvený kus i s okolními zvuky (manželka se diví, že muž ještě nevynesl koš) navíc v mizerné obrazové kvalitě, má i tenhle dokument své mouchy. Nejdříve je krapet uskákaný a až později se zaměří na zajímavé historky, jasnou dramaturgickou strukturu přesto nemá, určitě bych uvítal víc souvislejších postřehů od pánů, kteří danou dobu formovali (Šaroch, Fuka, Hejma). Tvůrci si mohli odpustit i rádoby domácí videozáznamy, kterak se famílie chystají na hromadné sledování filmových pokladů. Přesto je to dělané s láskou. Hříšný tanec aneb Přisprostlé tancování. Láska k filmu je věčná. Okouzlující vzpomínka, díky za ni.

„Takový pocit se nikdy neomrzí,“ přiznal sedminásobný vítěz Lvů Ivan Trojan. A lehce si posteskl, že drama Šarlatán nezískalo víc cen, ovšem ještě po něm následovaly důležité kategorie. Včetně té hlavní. Co se týče počtu udělených cen, vyhrála nicméně o jednu Slámova Krajina ve stínu. Vítězi jsou tedy tak nějak oba snímky. Nejvíc se mi přesto líbil nápaditý Modelář od Petra Zelenky, který patří mezi popichovačné autory, kteří dokáží konkurovat evropské kinematografii a vůbec se nemusí krčit někde v koutě. Prostě byl jiný. Vítězem naopak není divák, který se znovu nedočkal ukázek výkonů alespoň nominovaných herců a hereček (aspoň u vítězů nakonec ano), okénko in memoriam bylo znovu nedůstojně kvapné, rozhovory s oceněnými neměla dělat Petra Křížková a lehce zklamal i moderátor Václav Kopta. Ano, přenos bez diváků byl náročný, ale o to víc se nabízelo to uchopit jinak. Humor tak hodně drhnul. Když už se umělci tísnili v autě, mohli přeci sedět nějak rozumně v Rudolfinu a dělat kulisu. Potěšila naopak Jaroslava Pokorná za volantem i někteří další z cestujících. Poslední roky jsme se naštěstí obešli bez politických výjevů, letos to vynahradila slova díků směrem ke zdravotníkům. Kategorii dokumentů opanoval snímek V síti, ale zoufale mi chyběli Králové videa. Ocenění za přínos kinematografii pak obdržel režisér Hynek Bočan, který v osmašedesátém ještě stihl natočit Záhadu hlavolamu, což byl „další hřebíček do rakve a Pasťák, což byl definitivní konec...“