castor

„Dillone, ty hajzle jeden!“ Kamarádův táta jezdil s kamionem a ze Západu kromě videopřehrávače vozil skvosty. Kamarádova matka si vedle v kuchyni vychutnávala vodku a z krabičky vytahovala jednu cigaretu za druhou. A my v tom kouřovém oparu sledovali všechna ta legendární béčka. A objevili žánrové filmy. Přelom osmdesátých a devadesátých let. Úžasná doba, ač mladší ročníky nemůžou chápat. Filmy coby jediný záblesk světla uprostřed „opony“. Rambo, Terminátor, Komando. Dokument (za mě překvapivě ignorovaný ve své kategorii na Českých lvech) se věnuje celému fenoménu pirátských videokazet, včetně jejich získávání, množení a památnému rychlodabingu á la banda nadšenců se vrhne na jednohlasný dabing bez ohledu na to, zda na to má techniku či jazykové schopnosti. Ano, stejně jako špatně namluvený kus i s okolními zvuky (manželka se diví, že muž ještě nevynesl koš) navíc v mizerné obrazové kvalitě, má i tenhle dokument své mouchy. Nejdříve je krapet uskákaný a až později se zaměří na zajímavé historky, jasnou dramaturgickou strukturu přesto nemá, určitě bych uvítal víc souvislejších postřehů od pánů, kteří danou dobu formovali (Šaroch, Fuka, Hejma). Tvůrci si mohli odpustit i rádoby domácí videozáznamy, kterak se famílie chystají na hromadné sledování filmových pokladů. Přesto je to dělané s láskou. Hříšný tanec aneb Přisprostlé tancování. Láska k filmu je věčná. Okouzlující vzpomínka, díky za ni.

„Takový pocit se nikdy neomrzí,“ přiznal sedminásobný vítěz Lvů Ivan Trojan. A lehce si posteskl, že drama Šarlatán nezískalo víc cen, ovšem ještě po něm následovaly důležité kategorie. Včetně té hlavní. Co se týče počtu udělených cen, vyhrála nicméně o jednu Slámova Krajina ve stínu. Vítězi jsou tedy tak nějak oba snímky. Nejvíc se mi přesto líbil nápaditý Modelář od Petra Zelenky, který patří mezi popichovačné autory, kteří dokáží konkurovat evropské kinematografii a vůbec se nemusí krčit někde v koutě. Prostě byl jiný. Vítězem naopak není divák, který se znovu nedočkal ukázek výkonů alespoň nominovaných herců a hereček (aspoň u vítězů nakonec ano), okénko in memoriam bylo znovu nedůstojně kvapné, rozhovory s oceněnými neměla dělat Petra Křížková a lehce zklamal i moderátor Václav Kopta. Ano, přenos bez diváků byl náročný, ale o to víc se nabízelo to uchopit jinak. Humor tak hodně drhnul. Když už se umělci tísnili v autě, mohli přeci sedět nějak rozumně v Rudolfinu a dělat kulisu. Potěšila naopak Jaroslava Pokorná za volantem i někteří další z cestujících. Poslední roky jsme se naštěstí obešli bez politických výjevů, letos to vynahradila slova díků směrem ke zdravotníkům. Kategorii dokumentů opanoval snímek V síti, ale zoufale mi chyběli Králové videa. Ocenění za přínos kinematografii pak obdržel režisér Hynek Bočan, který v osmašedesátém ještě stihl natočit Záhadu hlavolamu, což byl „další hřebíček do rakve a Pasťák, což byl definitivní konec...“

Původně vznikla jako domobrana na ochranu černošských čtvrtí před policejní brutalitou, následně se přetransformovala na sociální hnutí s levicovými ideály a k podpoře afroamerické komunity. Nejen chicagská policie na ně má spadeno. Černí panteři vystrkují drápky a tohle společensky napnuté období konce 60. let je mezi filmaři v poslední době poměrně oblíbené. FBI v té době potřebuje někoho uvnitř organizace, stane se jím černošský zlodějíček, který nemá zrovna na vybranou. A má vynášet informace o chicagském vůdci, aktivistovi a revolučním socialistovi, s tváří znovu zajímavého Daniela Kaluuyi. Jenže štempl „inspirováno skutečnými událostmi" nestačí. Výsledek je plný postav, dramatických proslovů a scén bez gradace, takže se to někdy v polovině začne docela nemile zajídat. Více než dvouhodinová stopáž postrádá napětí i intenzitu. Takže za mě splněno, ale nepotřebuju nikdy víc.

Naštěstí to není jen o tom, že by se Ralph Fiennes dvě hodiny hrabal v hlíně a se štětečkem odkrýval poklady vykopaného pohřbu v anglosaské lodi. Máme totiž rok 1939, Evropa se děsí toho, co ten chlapík s drobným knírkem pod nosem plánuje a životem zkoušená majitelka rozlehlých pozemků povolává amatérského archeologa, nadšence a samouka, aby zjistil, co se na pod nimi ukrývá. Objev je to značný, což samozřejmě vyvolá zájem archeologů z několika muzeí. Pak ale příběh dvou (krapet ztracených) lidí jen tak plyne, nic moc vzrušivého se nestane a jejich vášeň pro historii ještě jaro nedělá. A jelikož je jejich vztah spíš profesionální, a pak přátelský, naznali pantátové z Netflixu, že by bylo fajn přihodit nějakou tu romantickou linku. Tudíž se na scéně objevuje Lily „Popelka“ James, která má choutky, ale její manžel jaksi ne. Stejně jako další odbočky to moc nefunguje, respektive to diváka nijak neodrovná. Což naopak nelze říct o vizuální stránce. Kamera z anglického venkova je totiž velmi pěkná, spolu s hudbou (začínající Stefan Gregory) divákovi nabízí místy až strhující atmosféru. A Carey Mulligan mi v posledních letech sedí čím dál víc.

Život ve lži. Setkali se v táboře Auschwitz v Polsku. Stojí za smrtí jeho rodiny. Je poslední osobou, která dokáže rozpoznat jeho tvář. I kdyby o jeho osudu rozhodoval coby s válečným zločincem soud, i přes jasné důkazy by se procesu zřejmě nedožil. Trest musí přijít jiný. Ovšem devadesátníka Zeva trápí stařecká demence. Nejde jen o tu krátkodobou, ale nemoc už ochromuje také centrum paměti dlouhodobé. V domově důchodců má naštěstí parťáka, který sice fyzicky strádá, ale hlava mu šlape pořád dobře. Vlastně až příliš dobře. A někdy se ukáže, že paměť dokáže být zatraceně milosrdná. Výsledek je krutý a přes pomalé tempo poutavý. Jde o honbu za nepotrestaným nacistou s pomocí „záludné paměti“, kdy každá ze Zevových zastávek „něco“ přinese. A které stojí na hereckém výkonu legendárního Christophera Plummera. Kupříkladu scény u šerifa z domu s věcmi, které jeho nedávno zesnulému tátovi přirostly k srdci, jsou výtečné. 75%

Navždy béčkovitý Paul W.S. Anderson udělal to, co umí nejlépe: zase sáhl po videoherní předloze, zase vykradl nespočet svých (zdatnějších) kolegů a zase do hlavní role obsadil Millu Jovovich. A zase byl co se příběhu týče značně dementní. Jeho drsná příslušnice Rangers se propadla díky podivnému portálu do neznámého fantasy světa přerostlých potvor. Z její jednotky zbyde jediná, záhy spojí síly s lovcem s ksichtem Tonyho Jaa a pak zjistí, že tahle monstra mohou ohrozit i její reálný svět. Mezitím se na scéně objeví podivně namaskovaný Ron Perlman i kočičí kuchař. Hrozný guláš. Už zbýval snad jen David Hasselhoff s ptačím zobákem. Úvodní sekvence je sice příšerná, ale pak už je všechno tak nějak lepší. Hlavně v poušti. Anderson ze sebe dravého režiséra sice vymačkává jen občas, ale v akčních scénách je poměrně přehledný a docela nápaditý. A bez zbytečných odboček šlape kupředu. Jenže pak se to (zhruba 30 minut před koncem) zase zacuchá a moje shovívavost začala slábnout. Finále je už zvrtané. Nestárnoucí Milla (která má za úkol vypadat dobře) na to nicméně pořád má a rozhodně potěší i velice slušný zvuk. Výplach mezi dvěma a třemi hvězdami. Já jdu nahoru.

Za mě bohužel jen klouzání po povrchu bez ksichtu. Celé se to tváří, že je to děsně ikonické a nápadité, ale… Gillian Flynn, která stojí za scénářem k oceňované Zmizelé nebo za nevlídnou sérií Ostré předměty, představuje skupinku (vesměs) podivínů, kteří zjistí, že konspirační teorie na stránkách zbožňovaného komiksu mohou být skutečností. Svět to má zase nahnuté. Za mě každopádně zbytečně moc rušivých momentů.

David Budd, bývalý voják momentálně pracující u policie, který přemluvil sebevražednou atentátnici ve vlaku plného lidí. Následně je mu přiděleno prestižní místo osobního strážce ministryně vnitra Julie Montague. Ostré dámy, která budí kontroverzi kvůli prosazování svého bezpečnostního zákona. Přímá, nekompromisní. Právě proto leží v žaludku nejen radikálům, ale zřejmě i mnohým lidem v britských bezpečnostních složkách a politických kruzích. Navíc si náš hlavní hrdina sám z válečného běsnění přivezl psychické potíže. Tvůrci potěší skvělou scénou s potravinovou dodávkou u školy. Ministryně o riziku věděla, protože škola je propojená na policejního důstojníka ve službě. Podle Davidova kamaráda někdo (ona) musí nést následky za to, kam je poslali. Střelec na střeše vidí vše jasně, cílem se stane sama „levandule“. Další našlapaná sekvence. Tajná služba na základě pokusu o atentát přebírá roli ve vyslýchání útočníků z vlaku. Což naruší už tak napjaté vztahy. A divák moc neví, komu má věřit. Zřejmě nejlepší díl série!!

Milé překvapení. Zapomeňte na „to je můj Frank“, tohle je jiný kalibr. Policie byla upozorněna na sebevražedného bombového útočníka, který se pokouší nastoupit do vlaku do Londýna. Měl tu „smůlu“, že ve vlaku je v civilu se svými dvěma malými dětmi i policajt a veterán z Afghánistánu, který obtížnou situaci u toalety vyřeší. Následně je přidělený k ministerskému kabinetu. Za odměnu. Riziko hrozby dalšího útoku je zvýšené, pár let vousatý protiteroristický zákon nestačí. Zdá se, že tu máme solidně napínavou jízdu, ve které se britská škola po nějaké době zase ukázala v plné síle. I když na zarputilého Richarda Maddena si musím trochu zvykat.

Celé se to tváří, že je to děsně ikonické a nápadité, ale zdá se, že pokud už další díly nedám, o nic nepřijdu. Potenciál by tam přitom asi byl, ale uchopené je to tak nějak „zvláštně“. Gillian Flynn, která stojí za scénářem k oceňované Zmizelé nebo za nevlídnou sérií Ostré předměty, představuje skupinku (vesměs) podivínů, kteří zjistí, že konspirační teorie na stránkách zbožňovaného komiksu mohou být skutečností. Výsledek líný a bez ksichtu.