castor

Spíš takové sympatické zestručněné vykládání o vzestupu sportovce až k olympijským hrám, než nějaké zásadní otevírání jakékoli komnaty. Hodnotíme tu přeci dokumentární kvalitu, nikoliv medaile (ač to byly zážitky) ze svátku zimních sportů.

Pokrokoví jsou ti Američané. Na rodinná videa se už nekoukají pomocí staré zaprášené promítačky, ale objevili kouzlo véháesek. Jinak jsou to ale pořád ti staří dobří Američané, které Luc Besson cpe do svých béčkových filmů. Tentokrát za kameru usedl rutinér McG (potěšil odlehčenými kravinkami typu Tohle je válka! nebo Charlieho andílci, solidně zprznil Terminátora), který vtáhne hned úvodní akční sekvencí. Záhy však pochopíme, že to byl zřejmě vrchol filmu, protože jinak hlavní umírající hrdina řeší špatně vyfoukané vlasy dospívající dcery nebo její ignoraci dárku v podobě růžového kola, aby mohl o pár desítek vteřin později rozsekat nějakého gaunera. Prostě experimentování s kombinováním thrilleru a rodinné řachandy/dramatu není to pravé ořechové, sic je na scéně stále nesmírně charismatický Kevin Costner. Žánry se nedoplňují, spíš si škodí. Akční momenty pak působí i kvůli tomu rozvlekle a patřičně drsné scény a nápady lehce vyšumí. Furt ale lepší, než Bessonovic nedávný hokus pokus Mafiánovi. Tam se taky kloubí leccos. A špatně!!

Novácká Kriminálka Anděl šla úspěšně mimo mě, veřejnoprávní Clonu sice tu a tam sráží nelogičnosti (vyšetřování je občas švanda), ale na to jsme z našich luhů a hájů zvyklí. Jinak tu máme slušnou přehlídku kameramanských kousků (konečně postavy neodříkávají dialogy jen do statické kamery), solidní herce a schopného režiséra, který ctí svěží a moderní rukopis.

„Tam venku číhá spousta šílenců,“ říká v úvodu Zoe její sestra. „To jsem já taky,“ oponuje s úsměvem hluchoněmá Zoe. A taky že (s ohledem na to, co ji banda vidláků provede) je. Ne každý dobrý skutek totiž končí happy-endem. Polomrtvou ji najde starý apačský šaman, ováže jí rány, připraví bylinky, zatrsá okolo pár koleček a dlouhonohá blondýna tak má v hlavě jedině pomstu. Zbytek známe. Výsledek připomene holku, co plive na jejich hrob, starší kousky od Roba Zombieho nebo argentinský mučivý antizážitek No morité sola. Naše hluchoněmá hrdinka si nejprve zahraje přetahovanou se střevy jednoho z násilníků, čímž solidně vystraší další rasistická hovádka. Michael S. Ojeda si své dítko napsal, postavil se za kameru i sedl na režisérské křeslo, jen škoda, že se nechal až moc zlákat mysterióznem a duchařinou. Na každý jeden solidní moment totiž připadají tři čtyři hodně hloupé. Z finále tak nemrazí, jak by mohlo, nemá přidanou hodnotu. Někteří tvůrci by tak holt měli své choutky nechat doma pod peřinou.

Ani moc netuším, jak se to ocitlo v mém hledáčku, nicméně vím, že po projekci dívky ve věku 13+ zbaví nejedno papírnictví velkého počtu papírových kapesníků. Přesto občas se nechat pocukrovat tak úplně nevadí. Tuhle blonďatou květinku z dobré rodiny tajně okukoval celou střední, ale (i když je to hošan se škraloupem v trestním rejstříku) bál se jí oslovit. Když to klapne, postaví se do nově vznikající lásky nešťastná nedorozumění vycucaná z prstu a hlavně nezdravě ochranitelský a autoritativní otec (přece mladík bez budoucnosti pracující v otcově autodílně nebude strkat ruce pod kalhotky mé inteligentní dceři z vážené rodiny s lékařskou tradicí). Ještěže je tu naopak totálně chápající matka a scénáristka, která s trochou nadsázky rozpracovala dvacet let starou Harlekýnku, původně určenou pro nějaký televizní film. Romantická linka se ustálí hned z úvodu, lehce zamrzne u sentimentální idylky, která následně čelí poměrně mdlým zkouškám. Mladí hrdinové navíc moc neodpovídají (neříkám, že je to špatně) dnešní poblázněné mládeži, ale spíš dvěma holoubkům, kteří si chtějí někde na střeše něžně zavrkat. Přesto tvůrci přišli s dojákem, jenž ctí všechny atributy romantických oddychovek, v čele má navíc dvojici Alex Pettyfer a Gabriella Wilde, kterým to sakra sluší, takže cynikové si tentokrát raději pustí třeba tak trochu jinou lásku mezi spisovatelem Paulem Sheldonem a jeho velkou fanynkou Annie Wilkes.

Jak tvrdí moje žena, aspoň to není tupá zpěvačka, která na sebe v klipech nechává jen foukat větrák. Neškodná zábava.

Je to prvoplánové hadr, ale na rutinéra Johna Stockwella, který má slabost pro vodu a pohádkové lokace, se dá spolehnout. Pokud teda po jeho kousku nesáhne někdo, kdo po večerech recituje Hamleta. Bývalá šampionka bojových umění Gina Carano je hvězda na jedno použití, záviděníhodná kariéra ji rozhodně nečeká (Soderberghův experimentální Zkrat byl zřejmě vrchol jejích snů), přesto potěší po všech směrech v poměrně realisticky pojatých scénách bitek a honiček. Škoda, že nejednou tvůrcům ujede střih nebo snaha o nějakou vizuální parádičku. Její první regulérní sólovku kazí i až moc časté snímání přes mobilní telefon nebo průmyslovou kameru. Jako zpestření ok, ale čeho je moc.. Herci okolo se tváří znuděně (záporáci jsou nemastní neslaní), tvůrci za kamerou až příliš protahují některé sekvence, až tu máme neúměrnou stopáž nějakých sto deseti minut. A to je sakra moc. Přesto díky hlavní drsňačce sledujeme slušnou alternativu k testosteronovým béčkovým výplachům (tady ona zachraňuje jeho). Stockwell moc dobře ví, jak mizerný má scénář, drží se však pravidel žánru a pohybuje se přesně na té hraně, kdy mu divák ještě leccos spolkne. Škoda, že se povětšinou tváří smrtelně vážně. A docela absurdní finále také moc nepotěší (stejně jako úsměvné flashbacky s tatíkem)!! Tři hvězdy s odřenými lokty..

Ambiciózní scénář možná tvůrci měli (chtěli mít), ale nedokázali ho zužitkovat natolik, aby divák odcházel z projekce spokojený. Vychází z předlohy milostné romance s fantazijními prvky, která byla dle mnohých zasvěcených nezfilmovatelná. Uznávaný scénárista Akiva Goldsman si postavil hlavu a přeci jen to zkusil. A na jeho režijní debut příliš v dobrém vzpomínat nebudeme. Vlastně skoro vůbec. Zamrzí účast několika hereckých es, která nemají co hrát (Colin Farrell, Russell Crowe, Jennifer Connely, William Hurt, Will Smith – ten je asi nejdivnější), nasere létající bělouš i toporné promluvy postav. Emoce nula, tolerance u diváků nastavená na maximum.

Mám to chápat tak, že už dávno pohřbený projekt aktuálně odkrývá bolístky á la nepoznal jsem svého otce/matku/strýce/Boha? Hezuckému léta fandím, ale tohle životem napsaný tvrdý příběh skutečně není. Lepší by bylo věnovat úsilí nějakému novému cyklu, tady už není kam sáhnout.

Poměrně syrové drama s několika vzrušivými momenty. Val Kilmer s ohledem na role posledních deseti let velmi solidní a David Mamet (především uznávaný dramatik a scénárista) znovu tak trochu tvůrcem, který ignoruje módní trendy. Jde si svou cestou a poodkrývá chladný pohled na svět tajných služeb a obchod s živým masem. A že je to komorní, nenápadné a nevýpravné? Tentokrát to vůbec nevadí.