castor

Co se v posledních letech osvědčilo, po tom tvůrci milerádi sáhli. Nedívali se doprava, doleva, nepídili se po originalitě, jeli na půl plynu. Výsledek v podobě podívané pro dospívající dívky, á la zase žijeme ve společenstvích podle svých hodnot a ctností, je tak skrz naskrz průměrný. Hlavní hrdinka dosud pomáhala hlavně druhým, vyznávala pokoru. Teď musí bojovat o přežití, protože se stává pro nastavený systém nebezpečnou. Ještě, že je tu frakce, která jí naučila střílet, skákat z vlaku a svlékat instruktora, co má cool tetování na zádech. Snímek okatě parazituje na úspěchu svých předchůdců, stejně jako ty parazitovali na ještě starších brášcích. Třeba na nesmělém čaroději z Bradavic. Nějak výrazně znepokojivý svět jsem z plátna nevnímal, vyváženost i rytmizace akce bohužel letí oknem, Shailene Woodley je naštěstí poměrně slušná, Kate Winslet naopak zoufale bezkrevná, což je k neuvěření. Režisér Neil Burger se zřejmě nudil. Když si to shrnu: klišé v místy docela chytlavém kabátu!!

Krásné setkání po letech. K tomu člověk nepotřebuje ani Poštu pro tebe. Jednička byla tajemná a napínavá, dvojka je akční a vizuálně atraktivní. Historie se opakuje, noční můra znovu ožívá. I když tentokrát je to i pro Ripleyovou setkání po dlouhých letech. V hibernovaném stavu je objevená po 57 letech. Nikdo nevěří, čím si musela projít. Až do doby, kdy se dnes už osídlená planeta nehlásí. Cesta tam nahoru se blíží. Filmový trend udávající James Cameron velmi dobře ví, jak zachytit příhodný okamžik a dodat mu ve střižně správně dramatický odér. Tentokrát musel bojovat s hodně omezeným rozpočtem (světe, div se, tohle šlo natočit za směšných 18 milionů dolarů) a s mnohokrát propíraným nespolehlivým britským štábem, naštěstí se (rovněž) obklopil i výtečnými spolupracovníky (kameraman Biddle, Winston za speciální efekty, scénograf bondovek Lamont, skladatel Horner nebo střihač Lovejoy, který dělal třeba Kubrickovo Osvícení) a herci. Pokud bych měl vytknout, tak jednu drobnůstku, a to poměrně pomalejší rozjezd. Sázka na drastické efekty a tísnivou atmosféru i po letech zabírá.

„Je to bestie, jsme ztracení, to je boží hněv.“ Ztracený je především divák, který musí sledovat mordy mimo kameru, protože jinak by to už asi bylo nad možnosti tvůrců. Jedna z děr Aljašky tu musí vzdorovat o něco ostřejšímu drakovi, než kterého přichystal léta páně 1982 režisér Radim Cvrček ve své pohádce, postavy jsou otravné, ty ženské jsou pak vyloženě na parádu. Ztráta času, přitom je snad úplně jedno, že má technické parametry televizního filmu, ne? Nesnaží se tu totiž vůbec nikdo..

Po prvním zhlédnutí jsme nebyli úplní kamarádi. Pár chybek jsem našel, na něco (vlastně úplně zbytečně) upozorňoval. Dnes asi po čtvrté náhodné televizní projekci považuji Želary za jedno z nejlepších českých dramat posledních let. Těch odehrávajících se na pozadí druhé světové války možná vůbec nejlepší. Trojan debutoval hned po revoluci, pak producentsky uvedl v život několik velmi kvalitních kousků kamaráda Jana Hřebejka, a na režisérskou stoličku se vrátil až po dlouhých letech. Léta páně 2003 to ale stálo za to. Začíná to jako stylové protektorátní retro, končí jako silná romance z nehostinné doby vyzrálého tvůrce. Prostě tak to vnímám já. On, nevzdělaný venkovan, se vedle ní stává rovnocenným partnerem, ona, rozmazlený fracek, se naučí vyrovnat se všemi šrámy a začne myslet i na druhé. Svět horských Želar je díky tvůrcům barvitý i živelný zároveň, díky castingu tu máme hned několik výtečných partů (vyjma spontánního ústředního dua třeba dětské postavy i Donutila, naopak škoda, že pole rychle vyklidí režisérův bratr Ivan nebo Jan Hrušínský). A Ostrouchova hudba? Ta se jen tak neoposlouchá.

Kam až je možné klesnout? Co ještě „divák“ povolí? Kde už je to za hranicí vkusu? Zřejmě nikde. Hlavně, že je to prima. Otorhinolaryngologie – pane Kraus, říká vám to něco?

Z Jiřího Vejdělka se stal velmi schopný režisér, který se umí obklopit velmi solidními spolupracovníky. O tom žádná. Jiří Vejdělek nicméně v Mužích v nadějích a tady dokázal, že schopným scénáristou není. Koncept únikové zábavy dostal v jeho hlavě červenou, jenže on chce i dál šlapat na plyn, takže na diváka čeká další slušný direkt. Něžné vlny kladou důraz na hřejivé a laskavé vyprávění. Nemám nic proti. Jenže hřejivé ani laskavé nejsou. Možná to splňuje kamera Vladimíra Smutného, tvůrce za kamerou však nikoliv. Téma chlapecké první lásky mě nechalo zcela chladným (určitě za to může i nejstarší představitel hlavního hrdiny Robert Cejnar) a Vejdělkova neschopnost přinést dramaticky nosný příběh. Politické souvislosti mi přišli děsně nezajímavé (náhody na Národní třídě mě spíš iritovaly), roztomilých epizodek bylo pohříchu málo. A ta lidskost z těch NAŠICH luhů a hájů má jaksi k příjemnému relaxu daleko. Pro mě osobně bezkrevné!! Příště prosím podle cizího scénáře..

Vražedné zbraně se objevují, jak se to tvůrcům a obětem hodí, ale to nechejme stranou, protože dobrodružství tohohle primitivního chlapíka zdaleka nestojí na originálních zápletkách. Máme tu prostě standardní slasher se vším, co k sérii patří, tedy solidní atmosféru, přihlouplé postavy (které dělají všechno to, co jim z kanape budeme na dálku rozmlouvat), brutální násilí, trocha sexu a nahoty. Příliš (s ohledem na rok vzniku) nicméně nechápu ono „3D“, ale nelze si nevšimnout, že tu pořád někdo něco strká před kameru: baseballovou pálku, vidle i třeba jojo. Kudrnáčovi při těle pak můžeme děkovat za to, že Jason konečně sundal pytel z hlavy a všemi milovanou image získal právě od vtipálka, který v partě mladého masa na porážku platí za nejapného outsidera se smyslem pro černý humor. Takže konečně i s maskou hokejového brankáře a něčím ostrým v ruce Jason svou pracovitostí vynahrazuje tu poměrně hloupou vatu okolo.

„Tak určitě bych chtěl poděkovat rodině a kamarádům, kteří mě podporovali. No a trenérům, kteří mi pomohli.“ Potlesk. A teď zazpívá Karel Gott. Potlesk. Další trapná rodinná fotografie. Potlesk. Bože. Nebýt přítelkyň některých hokejistů, nebylo by se koukat už vůbec na nic. Loni potěšilo video pro Roberta Zárubu, letos alespoň Jakub Kohák. Jako kulisa k pozdní večeři nebezpečné, málem mi zaskočilo. Naštěstí Kubelková nedělá z moderování exhibici své osoby. Jinak hodně upocené a jalové.

Jak tvrdí moje žena, aspoň to není tupá zpěvačka, která na sebe v klipech nechává jen foukat větrák. Má to holt něco do sebe.

Chtěli, dokonce moc, ale oba pochopili, že svoboda je hodně vrtkavá. Málo slov, hodně detailů, výmluvné pohledy, dokonalá hudba. Komorní drama mi jednou připomnělo už starší kousek V ložnici Todda Fielda, režisérovu předchozí vztahovou imigrační romanci, pak tu dokonce nějaké záchvěvy á la Terrence Malick, abych si vzápětí potvrdil, jak soustředěný výkon podává herecký chameleon Guy Pearce, který ještě před několika lety tak nějak nepatřil k mým oblíbencům. Dnes je všechno jinak. Ostatní jsou tu prakticky za statisty. Jen ona a on v zádumčivém balení. Talentovaná a stále neokoukaná Britka Felicity Jones (mladý režisér Drake Doremus si jí vytáhl právě z předchozí spolupráce Like Crazy) hraje neuvěřitelně pomocí rtů a očí, Pearce zase svým nemalým charismatem dokazuje, že je jedním z nejzajímavějších britských herců své generace. Scénář není zbytečně vyhrocený, nenutí k hysterickým výstupům, jen dle pevného režisérského vedení nabídne sprchu emocí, aby za pár okamžiků umně navodil atmosféru zoufalství a beznaděje. Do počínající krize středního věku umělecky zaměřeného otce od rodiny totiž vstoupí přemýšlivá Britka z výměnného studentského programu, takže ušlápnost rodinného a profesního života dostane alespoň na pár okamžiků do zubů. Samozřejmě najdeme i leckteré chyby, ale proč je pro tentokrát nenechat ve skříni? Uhrančivé a dospělé!!