Matty

Podobný problém jako u půltuctu jiných filmů z Apatowovy produkce – zbytečné dlouhé a sprosté. Zásnuby navíc, stejně jako třeba Komici, doplácejí na vyvolané očekávání ztřeštěné zábavy, ve které se bude hodně hláškovat a sem tam sebou někdo legračně sekne na zem. Ambice Stollera a (spolu-scenáristy) Segela byly ale větší, vzhledem ke zvolenému a pramálo inovovanému formátu romantické komedie snad až přehnaně veliké. Rozhodli se vytvořit ultimativní zásnubní komedii a před samotnou svatbou (jež navíc není kdovíjak jistá) shrnout nejen problémy předsvatební, ale problémy doprovázející partnerské soužití celoživotně. Je sympatické, že oba hrdinové jednají oproti většině průtokových romcomů jako dva rozumní dospělí lidé, kteří nad svým vztahovými problémy přemýšlejí a namísto nevěrohodně siláckých gest (teď se rozejdeme!) volí debatu. Obdobnou trpělivost projevuje Stoller svým uchopením komična. Vtipy nejsou prvoplánové a někdy vycházejí z, v jistém smyslu sebedestruktivního, užití montáže. Navozené romantická atmosféra v poněkud tuctové scéně válení se ve sněhu je vzápětí rozbita záběrem na skolení jelena. Dvojnásob pak zaráží občasné oběti Bohu přízemního humoru (nechutná scéna s jídlem a jiné implicitní i explicitní sexuální vtípky). Film mne tím nicméně neodradil natolik, abych ztratil chuť jej sledovat a malinko nad ním přemýšlet. Zaujme především několikeré prohození „tradičních“ rolí. Mezi kariérou a prací nevolí muž, nýbrž poměrně emancipovaná žena, jejiž kariérnímu růstu a intelektuální vyzrálosti se snoubenec v jedné z nejkritičtějších fází společeného soužití snaží čelit totální regresí, návratem k (pra)člověčí podstatě, k lovu. Tomovi a Violet je na jejich několikaleté cestě k vzájemnému pochopení umožněno poznat bezpočet podob lásky i toho, co by se hodilo označit spíše za její parodii. Žánrové zákonitosti ale nedovolí, aby setrvali u náhradních partnerů, jež každému z nich dávají, čeho se jí/jemu prozatím/už nedostávalo (ona intelekt, on, poněkud povrchněji, krásu a mládí). Dojít k poučení, že vztahy nelze pojímat jako sociologické experimenty, musí nakonec trochu staromódně žena, zároveň je to ale ona, kdo v závěru přejímá mužovu roli toho kreativnějšího z páru. Někdo by Zásnuby mohl obhajovat tím, že jsou stejně těžkopádné a nejasně zacílené jako mezilidské vztahy, což je argument stejně chabý jako snaha filmu navést nás k jeho serióznějšímu vnímání implementací „sociologické“ dějové linie s univerzitními pokusy. Těžko obhajitelné nedostatky přesto nijak neumenšují upřímnost ve vykreslení problémů, které dlouholetí snoubenci řeší. Na hodně balastu tentokrát připadá ještě víc pravdy. 75% Zajímavé komentáře: CheGuevara, cukorek

Pěkný sebeironický rozjezd v duchu Ten kluk bude točit, ale dále už jenom všední vzpomínání blízkých a historiků, kterým očividně chybí kritický odstup. Navíc vzpomínání na tvůrce mizerných a bezvýznamných sexploatačních filmů (nikoli porna), kterého proslavilo hlavně přátelství s režisérem filmů ještě horších, Edem Woodem. Zkrátka hezky za(o)balený bulvár. Americká exploatace je nakonec tím posledním, o čem se dozvíte něco zajímavého. Za tím účelem doporučuji zhlédnout raději Schlock! The Secret History of American Movies nebo American Grindhouse. 50%

Problémem dokumentu, který dostal takto odvážný název, je neschopnost zodpovědět, čím vlastně Kleopatra změnila Hollywood. Úvodní minuty sice slibují zohlednění širšího kontextu (soumrak studiového systému vinou Paramountského výnosu a nástupu televize), ale záhy dochází k přepnutí do tradičního making of módu a důraz je dále kladen na produkční historii a příběhy z natáčení (přičemž zdrojem většiny komplikací, jak jsou předkládány, není neprofesionalita, hamižnost nebo podlost zúčastněných, ale člověkem těžko ovlivnitelné vnější vlivy typu počasí nebo chorob). Obojího se v případě Kleopatry sešlo dost, aby bylo čím naplnit celé dvě hodiny. Kdo nezná detaily vzniku, nudit se nebude. Přesto je škoda, že zrovna u tohoto filmu, který Hollywood možná nezměnil, ale přinejmenším některé jeho změny akceleroval, nebylo více pozornosti věnováno stavu, v jakém se velká studia počátkem 60. let nacházela a který posléze usnadnil nástup dravých "filmařských spratků".

Od Osvícení oklikou přes Evil Dead a Amerického vlkodlaka v Londýně k Od soumraku do úsvitu (znalci hororů nechť si po zhlédnutí doplní lépe pasující filmy). Tvůrci téhle zábavné rychloexkurze různými podobami hororového žánru raději přehánějí, než aby sázeli na pouze tušené, čím se přiklánějí k větvi španělského hororu reprezentované např. snímky Álexe de la Iglesii, nikoli kolegů, kteří sázejí více na atmosféru. Film směřuje od jednoho extrému k dalšímu, aniž by na okamžik zvolnit tempo. Povinnou historickou explikaci (staletá kletba a tak) si odbyde ještě během titulků, takže po zbývajících devadesát minut většina prostoru patří zveličování žánrových klišé, nehollywoodsky černému humoru a narážkám na frankistickou minulost (které se konzervativní venkované chtějí zbavit i za cenu dalšího prolévání krve). Jestli vám není proti chuti míšení hororu s fraškou, neváhejte. 75%

Buñuel své rané režisérské období završil dokumentem, který není surrealistický včleněním snových obrazů nebo tematizováním sexuálních fantazií, ale zejména svým politickým podtextem a cílem změnit zavedené pořádky (ke kterému se kvůli zákazu filmu ve Španělsku nakonec ani nepřiblížil). Zchudlý hurdský region zde slouží coby symbol zaostalosti a třídních rozporů celého Španělska, v němž tehdy stále mnozí lidé přežívali ve velice primitivních podmínkách. Vzhledem k jisté úctě vůči tamějším obyvatelům Buñuel na diváky (a přednostně „zodpovědné“ představitele španělské buržoazie a církve) neútočí s agresivitou svých předchozích dvou filmů. Znepokojení vyvolává pozvolněji, vytvořením jistých očekávání a jejich následnou destrukcí. Těžil přitom z konvencí cestopisných dokumentů, jejichž vylhanosti a líbivosti se vysmívá (ačkoli sám, podobně jako například Flaherty, některé situace zinscenoval pro kameru). Film prozrazuje režisérův zájem o přehlížené, k nimž se vrátil v Zapomenutých. Stejně jako tam, i tady s nimi sice soucítí, ale jejich život zachycuje bez jakéhokoli sentimentu. Ve své době drzé, dodnes odvážné a syrové. 75%

Tvůrci téhle adaptace broadwayského muzikálu zřejmě věřili v opak, ale pravdou je, že pojmenováním klišé se klišé nezbavíte. Obehraná zápletka sleduje dívku z Ohia, která zkouší prorazit v Hollywoodu. Z povědomosti této situace si sice hned zkraje jedna z postav utahuje, ale dál už Rock of Ages na svou věrnost naivním osmdesátkovým příběhům nijak neupozorňuje. Pouze naprosto účelově reaguje na stávající krizi hodnot oprášením amerického snu v jeho nejryzejší podobě. ___ Cesta ke slávě tedy není pro svou předvídatelnost shazována, není však ani sledována dost důsledně, aby si přišli na své nostalgičtí milovníci osmdesátkového retra. Některé scény zcela proti celkovému vyznění filmu symboly 80. let zesměšňují a novodobě „nečistý“ je i epizodický narativ – od protagonistky je neustále a nesmyslně odbíháno k ostatním postavám. Film tím akorát upozorňuje, že nevzniknul kvůli příběhu, který má být vyprávěn, nýbrž kvůli komerčnímu potenciálu nápadu „dáme dohromady kupu rockových balad a pár slavných herců“. ___ Songy jsou častěji využívány jenom proto, aby zazněly, ne kvůli okomentování děje, a slavné tváře dostávají prostor, neboť je (občas) zábavné je sledovat, ne z toho důvodu, že by jejich podzápletky smysluplně doplňovaly příběhové jádro. Cruise, Zeta-Jones, Cranston (kdo mi dokáže odůvodnit přítomnost S/M scény, dostane trsátko s podpisem Staceeho Jaxxe) ani duo Baldwin-Brand nejsou pro hlavní dějovou linii důležití adekvátně stopáži, jež je jim věnována. Bohužel nejenom jejich postavy, ale i Sherrie a Drew, o něž by mělo běžet především, představují jenom bezduché karikatury, voskové figuríny z muzea osmdesátkového rocku (ke kterémužto dojmu přispívá i velké množství líčidla na jejich tvářích a laku v jejich vlasech). ___ Proč tedy film sledovat? Po pravdě, žádný pádný důvod mne nenapadá. Shankman není dost schopný režisér, aby dokázal vystihnout esenci jedné éry a aby díky tomu i diváka, který použité rockové pecky zná jen díky hraní Guitar Hero, přesvědčil, že žít v 80. letech, nosit kožené kalhoty a poslouchat rockovou hudbu bylo zatraceně cool. Právě a jedině tohle se nám přitom Rock of Ages nezastíraným adorováním tehdejší kultury a lehkou kritikou toho, co v hudebním průmyslu nastalo s příchodem MTV, snaží sdělit (kovaní rockeři by navíc mohli namítnout, že plnohodnotný rock 'n' roll zažíval zlaté období o dekádu dříve). ___ Vyzdvihovanými hodnotami i tematizováním boje proti zkaženosti rockové hudby působí film hodně „out-of-date“ (což bezezbytku platí pro homosexuální parodickou vsuvku). Formálně i obsahově mu chybí něco, co by jej posunulo do současnosti. Neustále vypadává z rytmu, načasování vtipů je nešťastné (většinu z nich krom toho budete znát z traileru), jejich zachlazenost zarážející (jsou jenom hloupě nevkusné, navíc ne dost), nepódiová muzikální čísla rozbíjí chaotický střih a těm pódiovým zas zoufale schází šťáva, mladým hercům chybí charisma a Cruisovi dost zvučný hlas, abyste mu uvěřili rockovou legendu. ___ Z papírově slibné podívané je nakonec muzikál oslavující styl, který sám nedokáže brát úplně vážně, což mne nutí obvinit tvůrce ze stejné falešnosti, jakou trpí hrdinové filmu. Dominantním dojmem je umělost. Pro příště by to chtělo přinejmenším věnovat více péče tomu, co a proč mají postavy v hlavách než tomu, co mají na nich. 50% Zajímavý komentář: mcb

4 v 1. Čtyři příběhy odlišného stylu i prostředí (potažmo kultury). Staroněmecká legenda, orientální dobrodružství, pletichářské italské drama z období renesance, čínské komediální fantasy (humorná také obsazením neasijců do rolí Číňanů). Pokaždé silně dokořeněné tragickou romancí mladého páru, což ale nakonec není dostatečně pevný pojivový materiál. Tři vložené povídky z filmu ční. Nad odvahou takového narativního experimentu vzhledem k době vzniku a filmové „sečtělosti“ tehdejšího diváctva musím přesto žasnout. V užití montáže nedosahuje Lang mistrovství např. Griffithe, zato výborně využívá prostoru před kamerou, hloubky, šířky i výšky záběru (nezvykle častý, ale vzhledem k tématu prostupování světa živých a neživých pochopitelný je vertikální pohyb). Postavy pobíhají všemi směry a obraz díky tomu působí velmi plasticky (na rozdíl od mnohých divadelně plochých filmů té doby). Stylově čistší Metropolis mne okouzlil více, ale coby důkaz Langovy geniality (a megalomanie) poslouží Unavená smrt stejně dobře. 80%

Stále dokument se silou zvednout Pražanům hlavy a zbytku národa sebevědomí. 80%

Vzácný typ retrospektivního dokumentu, který netvoří výprodejové anekdoty z natáčení polo-zapomenuté klasiky a adorování mrtvých kolegů, nýbrž snaha popsat styl určité skupiny filmů (do téže skupiny spadá např. The Master's Touch, shrnující znaky Hitchcockovy tvorby). Počin přesto trpí podobným neduhem jako Going to Pieces o slasheru - atraktivní způsob prezentace (s občasným ironickým pomrkáváním) sice ocení zejména fanoušci noiru, zároveň se ale obávám, že skutečným znalcům film nedokáže nabídnout uspokojující množství objevných poznatků. Některými základními otázkami se Rules of Film Noir nezabývají vůbec (jde o žánr/subžánr/trend?), jiné odbývají příliš stručně (z filmových vlivů mohl být zmíněn ještě alespoň poetický realismus). K elementárnímu přehledu však informace postačí. Co však považuji za hlavní přínos - po skončení zaručeně dostanete chuť na jednu dvě porce onoho chiaruscového fatalismu.

Harrisonovo složité hledání pevného bodu v sobě samém vcelku hladce zapadá mezi Scorseseho hrané filmy s mužskými protagonisty, kteří pochybují, zda zvolili správnou cestu, a zároveň zčásti odráží životní cestu samotného režiséra. Harrison i Scorsese byli vychovávání dle přísných katolických zásad a vyrůstali mimo okruh svých vrstevníků. Oba dva rovněž našli útočiště ve světě hudby a filmu. Umění se tak pro ně stalo mnohem více než jenom všednodenním zpestřením. Povýšili jej mezi přední důvody své existence. Přes podobnou jejich osudů si Scorsese snaží udržet kritičtější odstup než ve svých cinefilních, dokumentech o filmech a filmařích (Moje cesta po Itálii, Dopis Eliovi). Nepřevažuje adorační tón, zdaleka nejde o pietní stavění pomníku. Scorseseho zajímá více Harrisonova osobnost než jeho dílo, které by bylo snazší nekriticky obdivovat – tím, a také kvantitou sesbíraného archivního materiálu, si vysvětluji, proč je hudba přítomna převážně v podkresu, nikoli formou koncertních záznamů. Scorsese ale nezůstal u vršení méně známých fotek a videí. Mozaika Harrisonova života z nich dává dohromady s péčí archeologa, který z drobných úlomků kostí skládá dinosaura. Každý střípek minulosti je promyšleně začleněn kontextu „vyprávění“. Po videu s aktivně fotícími beatlesáky tak například následují fotografie, které tehdy brouci pořídili. Vypadá to logicky a samozřejmě, ale nepochybně jsou za tím hodiny nesnadné práce. Nejoddanějším fanouškům Beatles budou některé části dokumentu nepochybně připadat zkratkovité a jiné zase neadekvátně dlouhé. Pro mne jakožto posluchače, který Beatles respektuje, ale nezbožňuje, se ovšem v průběhu těch tří a půl hodin George Harrison změnil z tichého, docela nenápadného hudebníka se smutným pohledem, v člověka nesmírně talentovaného, hodného obdivu a svou povahou fascinujícího. 80%