Matty

Diskrepance mezi tím, jak se rappeři prezentují ve svých textech a před svým publikem a tím, jak je prezentuje Bláhovec, mi nepřišela dost výrazná, aby utáhla celý film. Ke konci pak napětí mezi cool "muthafucka" sebeprezentací a triviálními všednocenními situacemi zcela mizí a ironický odstup k viděnému by zřejmě měl zaujmout na základě dříve viděného sám divák. Bláhovec ale se sociálními herci zřejmě nestrávil dost času, aby je přistihl při činnosti zcela zásadně odporující tomu, jak chtějí být Orion nebo Vladimir 518 veřejně vnímáni (nejblíže k de(kon)strukci jejich obrazu má scéna s "najkama", kdy se nabízí otázka, kdo je vlastně produktem), takže patřičný odstup nevzniká. Díky ambivalentnímu vyznění na druhou stranu můžou film bez pocitu studu, bez pocitu, že se jim někdo okatě vysmívá, sledovat sami aktéři, v čem je nakonec možná největší podvratnost filmu.

Holky z naší školky jako bezbranné aktérky hořké restituční komedie. Mladé zpěvačky, které žijí v iluzi, že si jednou zazpívají v Madison Square Garden, jsou uměle vytvořeným, z reality vyňatým produktem, který pomáhá prodávat jiné produkty. Jejich manažer je využívá coby levného obchodního nástroje k uspokojení reklamních partnerů, Michal David zas jako prostředku k zatraktivnění své normalizační popové produkce. Není podstatné, co zpívají, a zpívají-li dobře, ale zda se díky nim prodá víc jogurtů a dětské limonády. Na zvrhlé jádro uplatňovaného (de)formujícího přístupu, kdy jsou dívky okrádány o jejich identitu a tlačeny do rolí žen, nechtíc upozorní sám Mertl, když děti čekající na autogram označí nejprve za „malé lidi“ a až poté se opraví. Paradoxní vnímání členek kapely jako dospělých žen i naivních dětí je dobře patrné z toho, že se na jednu stranu mají chovat (a vypadat, což je neméně zvrácené) dospěle, ale zároveň nemohou svobodně prakticky o ničem rozhodovat. Uplatněná „fly-on-the-wall“ observační metoda názorně dokládá, jak vděčné někdy může být trpělivé pozorování. Výhody autorova splynutí s prostředím se vyjevují během křečovitých momentů z Mertlovy domácnosti. Díky ochotě sociálních herců nechat se točit v soukromí můžeme nahlédnout za mediální konstrukt, za pozlátko, kterým se manažer snaží oslňovat veřejnost. Bláhovcův vklad se každopádně neomezuje na sběr audiovizuálních dat. Ví, kdy porušit čtvrtou stěnu a položit nepříjemnou otázku („holky z kapely nejsou kamarádky?“), kdy kameru nechat běžet o chvíli déle, než je přítomným příjemné, kdy porušit chronologický sled událostí (domácí konflikt je načat v úvodu filmu a dořečen v závěru). Neodhaluje šokující skutečnosti, které by si kritický divák nedokázal vyvodit z běžně dostupných materiálů, ale předkládá až formanovsky výstižný portrét české malosti a trapnosti, nesoudnosti a pachtivé snahy o světovost. To vše pod rouškou čehosi neškodného, dětsky nevinného. Jenomže jak trefně ukazuje použití téže představovací písničky na začátku a na konci (kdy po všem viděném stejný záběr nevyvolává úsměv, ale mrazení v zádech), o nevinnost byly tyhle holky okradené jejich rodiči. 75% Zajímavé komentáře: Gemini, Radko, Arbiter

Přestože je divočina velmi dobře rytmizována po dvacetiminutových úsecích, nová odhalení nemohou z logiky zápletky zvrátit běh událostí, jenom přispět k našemu pochopení protagonistky. Filmu bychom tak zejména v poslední třetině mohli vyčítat, že trpí nízkou dějovostí a strukturální repetitivností. Nebudeme-li jej ale posuzovat dle měřítek „akčních“, chlapsky lineárních snímků, je vyprávěcí zacyklenost, navrácení se motivů jako utkvělých myšlenek (místo jejich rozvíjení), naopak tím, co jej dělá filmem jedinečným, navenek i uvnitř feministickým. Podrobněji zde. 80% Zajímavé komentáře: rikitiki, milancecil

Bez rodokopasové linie by mohlo jít o další Krškovu adaptaci Šrámka: lyrické záběry přírody, mladá láska, vždy vzorně upravení herci. Westernová poetika do filmu proniká jen náznakově ve formě zpívání countryových písniček, točení lasem nebo jednotvárně nasnímaného cválání na koni s typicky ruským jménem Ivan. Jalová kriminální zápletka se rozbíhá až po nějakých čtyřiceti minutách her na kovboje, které jsou podány jako nezodpovědná, ba přímo nebezpečná kratochvíle, od níž by každý slušný socialistický občan měl v dospělosti přejít k rozumnějšímu trávení volného času. Hlavním postavou oproti pravým westernům není výrazně individualizovaný hrdina, který by jednal dle vlastních rozhodnutí, ale naivní plantážník, řídící se příkazy uvědomělých jezeďáků. Sám přitom není pro vyřešení spáchaného zločinu přínosný jinak než jako svědek. Namísto nespoutané akce v otevřené krajině mají nejdramatičtější scény filmu podobu relativně klidného popojíždění po vhodných cestách, přičemž veškeré potenciálně nebezpečné dění koordinují příslušníci SNB. Kromě cinemaskopického formátu tak západní kulturu reprezentují akorát zloduši, kteří mají cizí jména, ovládají cizí jazyky a pro peníze jsou schopni vraždit. Tuzemská snaha vyhovět poptávce po exotických dějových filmech západního střihu tak zplodila skoro dokonalou negaci koňských oper a jimi reprezentovaných hodnot. Nic to nemění na skutečnosti, že jakéhokoli dobrodružství lační doboví diváci byli kromobyčejně spokojeni a do kina jich do konce roku 1959 přišlo přes dva miliony. 50% Zajímavé komentáře: Marthos, vypravěč

Akční thriller bez jediného nadbytečného záběru funkčně aktualizuje hitchcockovské schéma "nevinný muž na útěku". Film má především neskutečný spád. Ještě než doběhnou úvodní titulky, je Kimble odsouzen k smrti a ačkoli až do čtyřicáté minuty nemáme vizuální důkaz, že zločin opravdu nespáchal, držíme mu pěsti. Díky Fordovi, který je prostě "likeable guy" i díky tomu, že nám film svým tempem, při kterém nezbývá čas na vysvětlování, nedává na vybranou. Duel "kardiochirurg versus federální agent" je vzácně vyrovnaný, a jestli si film občas dovolí humor, pak se smějeme s vyšetřovateli, nikoli vyšetřovatelům. Spravedlivé rozložení pozornosti mezi lovce i loveného dovoluje naplno zapojit paralelní montáž, jejíž zásluhou je film výtečně rytmizován. Prostříhávání mezi dvojicí akcí jako hlavní prostředek k dynamizaci vyprávění přitom využívá od prologu, kdy pouze namísto dvou současně běžících dějů sledujeme přítomnost a minulost. Linie Gerarda a Kimbla se od sebe navíc liší také stylisticky, jak lze nejlépe sledovat na honičce pod tunelem (akčnost hudby, délka záběrů, nervnost kamery) - od této scény je zároveň naznačováno, že jediným východiskem pro Kimbla je kooperace s mužem, který mu jde nemilosrdně po krku (sladění stylů). Velmi důsledný je film také v distribuci informací a míře vědění, které nám v návaznosti na jednu ze dvou ústředních figur zprostředkovává. Podle potřeb vyprávění víme někdy více než Gerard, jindy zase více než Kimble - pořád jsme přitom napnutí a přesvědčeni, že hrdina má náskok jen pár kroků a jeho dopadení je na spadnutí. Uprchlík podobně jako Mlčení jehňátek za účelem vyvolání napětí či překvapení velmi uvědoměle pracuje se žánrovými schématy - více scén je vystavěno tak, abychom si na základě zkušenosti s podobnými scénami v jiných filmech mysleli, že Kimble už už bude dopaden - v jednom případě jdou ale policajti po známých jeho bytné, v jiném běží Gerard do jiného schodiště, než po kterém Kimble sbíhá. Při svém strhujícím tempu, přesně rozvrženým bodům obratu a výtečné gradaci pomocí cliffhangerů, jejichž vinou se ovšem film nedrolí do pomyslných seriálových epizod, Uprchlík zvládá zároveň prokreslovat postavy a přesvědčovat jak nás, tak Kimbla/Gerarda, že ten druhý to vlastně myslí dobře (scéna s chlapcem a rentgenem v nemocnici, důležitá, názorně předvedená skutečnost, že Gerard nevyjednává, sloužící k našemu docenění jeho odlišného přístupu ke Kimblovi, s nímž je ochoten komunikovat). V dětství jsem Uprchlíka sjížděl na VHSce stále dokola. O mnoho let později mi přijde pořád stejně boží a doufám, že jsem jej neviděl naposledy. Je málo takových. 90% Zajímavé komentáře: Douglas, JitkaCardova

Na vlně nostalgie s bojovníky za sociální spravedlnost. Hlavní cena pro filmy tesknící za časy, kdy Hollywood nedefinovali superhrdinové, 4 Oscaři pro skrz naskrz nostalgický Grandhotel Budapešť, muzikálové číslo připomínající slavné filmy ze zlatých časů americké kinematografie, vzpomínka na jeden z posledních velkých muzikálů Za zvuků hudby, důstojná a přímočará prezentace bez hlášek, které by se za každou cenu snažily jít s dobou, sympatický a vtipný moderátor, kterému vyšla většina vtipů, včetně těch, které důstojnost večera snižovaly (I pooped in a hat). Jestliže byl ceremoniál pojat jako oslava filmů coby kvalitní zábavy, kterou netřeba brát moc vážně (do čehož zapadají i ceny pro eskapistického Birdmana), vítězové jej obohatili o společensky angažované komentáře, tematicky se rozpínající od práv žen, Afroameričanů, homosexuálů a přistěhovalců až k upozorňování na nelehkou situaci osob trpících ALS a Alzheimerem. Inu, každý si přišel na své. Highlights: muzikálový úvod, Everything is Awesome, NPH ve slipech, děkovačka Patricie Arquette, sranda z Travolty, čtení pečlivě střežených tipů. Radost mi udělali zejména Oscaři pro: J. K. Simmons, Patricia Arquette, střih Whiplash, Citizenfour, adaptovaný scénář Kódu Enigmy.

Linklaterova indie epika nabízí víc než nostalgii za dospíváním, jakkoli při jeho hodnocení nedokážu oddělit kvality samotného filmu od hodnot, které jsem mu přisoudil na základě vzpomínek na vlastní dětství. V Masonovi se lehko snadno najde i člověk, jenž nejlepší léta svého života prožil o deset let dříve a několik tisíc kilometrů dál. Možná je to důkaz univerzálnosti, možná vágnosti příběhu a chabé prokreslenosti hlavního hrdiny. Na obranu filmu lze napsat, že protagonistova neurčitost souvisí s věkem – jeho identita se teprve formuje a jako nejmladšímu členovi rodiny mu ani nezbývá, než být pasivním pozorovatelem událostí. Chlapectví ostatně není o hrdinech a jejich velkých činech, jak v soundtracku stvrzuje jedna z posledních písní (Hero od Family of the Year). Linklater vypráví naopak o postupně tlumené touze být hrdinou, být aktérem významných dějinných událostí a jejich řešením se dobírat smyslu lidské existence. Jaká je pointa toho všeho, ptá se Mason. Na to sami nikdy nepřijdeme a nezbývá nám, než jako definitivní odpověď přijímat každý přítomný okamžik. ___ Chlapectví pro mne není jenom příběhem zrání jednoho kluka, ale také dokladem režijního i scenáristického dospívání Richarda Linklatera. Film se postupně stává výrazově úspornějším. Linklater používá delších záběrů, více věří hercům a lépe volí situace a dialogy, které ve zkratce vystihnou proměnu vztahu mezi postavami, což zpětně souvisí s dospíváním představitele hlavní role, který později dokázal zahrát na jeden zátah složitější emoce. Neznamená to, že by Chlapectví postupně vyeliminovalo veškeré nedostatky rušící nenucenost jeho obsahu a plynulost jeho vyprávění. Zůstávají vykonstruovaná setkání (mexický nádeník), dokonalost obou rodičů, resp. nekritičnost vůči nim, nápadné prezentování režisérových ideologických stanovisek (texaský patriot, liberální demokrat s vlažným vztahem ke zbraním a náboženství). ___ Přes určitý tvůrčí progres si film, točený „po staru“ na 35mm, zachovává ojedinělou estetickou jednotnost, jíž maskuje svou dvanáctiletou produkční historii. Právě díky uplatnění metody časosběru však Chlapectví na druhou představuje zatím nejsmělejší příklad Linklaterova neotřelého nakládání s filmovým časem (dřív natočil film odehrávající se během jedné noci, jednoho dne nebo v reálném čase) a dokumentaristickými postupy. Nepřerušovaně „tekoucí“ Chlapectví má dokonce ještě méně zřetelný dramatický oblouk než některé časosběrné filmy Heleny Třeštíkové, pracující s emocionálně vyhrocenějšími situacemi a zásadními „dějovými“ zvraty. ___ Film se ovšem metodě dlouhodobého natáčení jednoho člověka zpronevěřuje, když několikrát ukazuje události, jimž Mason není přítomen. Tyhle drobné zrady konceptu mi vadily víc než nikam nesměřující epizody (školní šikana) a bezobsažné nebo repetitivní dialogy, přispívající naopak k autenticitě hotového tvaru. V životě taky vždy nemluvíme k věci. Jakkoli půjde o klišé, jimž se Chlapectví z větší části vyhýbá, dovolím si závěrem napsat, že díky Linklaterově sázce na nejistotu vznikl jeden z nejpřesvědčivějších filmů ze života. 85% Zajímavé komentáře: Morien, Brygmi, ScarPoul, MessiáŠ, maddy, Triple H, Marla Singer, Shredder

Nejenom ve srovnání s českým filmovými návraty do let normalizace, křečovitými a černobílými, je Barbara klenot. Petzold nepracuje se zplošťujícími opozicemi, zohledňuje mnoho úhlů pohledu a hrdinku staví před složitá morální dilemata. Stejně jako pro ostatní postavy, také pro nás je Barbara ženou tajemnou, která něco skrývá. Nevíme, čím se provinila a jaké jsou její úmysly. Dle nedůvěřivých pohledů ostatních, ale také tím, jak ji zabírá kamera, je Barbara neustále pod dohledem. Se soukromím z jejího života vymizely důvody k radosti. Na štěstí nevěří, převažujícím emocionálním stavem je pro ni strach. Její vstřícnost ke druhým má zištný charakter. Nepotřebuje-li nic, ostatní si k tělu nepřipouští a komunikuje s nimi v úsečných větách. Sama se raději vyjadřuje jen neškodnou hudbou, hrou na piano. Výjimkou jsou pacienti – příslib, že i v odosobněném komunistickém bezčasí lze dělat něco smysluplného. Díky nejednoznačným postavám, zájmu o detaily (lepení náplastí na kotníky, listování zápaďáckým katalogem) a neokázale výpravě (rekvizity k sobě nestrhávají pozornost, prostě jsou v záběru), působí v Barbaře vykreslený svět Východního Německa velmi autenticky, ne jako exkurze do muzea komunismu. (Pěkným příkladem nenuceného pojetí dobové reality je střet dvou světů, reprezentovaných Trabantem a Mercedesem, na lesní cestě.) Zatímco čeští filmaři křičí, jak byli všichni komunisti svině a jak těžký měl slušný člověk život, Petzold k takovýmto zobecněním nesklouzává, nepodniká průhledný útok na systém. Velkých dějin se dotýká skrze jeden malý, intimní příběh, což mu nebrání zároveň vystihnout atmosféru doby a položit několik nadčasových otázek, týkajících se zodpovědnosti člověka za druhé. Drama mimořádně silné i bez siláckých řečí. Jde to. 80% Zajímavé komentáře: Traffic, Sandiego, Mlle

Vaughn a Goldmanová chtěli ukázat, jak umí vytěžit odkaz bondovek. Ve skutečnosti vyrabovali vlastní krám. Po Kick-Ass a První třídě jde o jejich třetí náborově-výcvikový film, akorát poněkud nešťastně nakřížený s celkem vážným sociálním dramatem. Stereotypní vykreslení prostředí pracující třídy (hospody, rvačky, domácí násilí) postrádá nadsázku vlastní zbytku filmu, což vede k přerývavému tónu a tempu vyprávění během prvních dvou třetin. Výchova protagonisty k „džentlmenství“ (které zde na sebe stejně jako v raných bondovkách váže pořádnou dávku šovinismu) je zároveň v rozporu s egalitářským sdělením filmu – Kingsmanem se Eggsy může stát až poté, co popře (vystupováním, oblékáním, mluvou) svůj nízký třídní původ. Jak prozrazuje také technofobní prezentace padoucha, pseudo-anarchistická schránka filmu ukrývá konzervativní srdce. Vaughn možná nemá jasno v tom, co chce filmem sdělit, zato nám každou scénou dává najevo, jak strašně chce být cool. Přesněji – jak strašně se chce zalíbit teenagerům mužského pohlaví, kteří hltají komiksy a hrají videohry. Komiksově přehnané násilí, akční scény přejímající videoherní estetiku, vtipy útočící na první signální a nebetyčný sexismus (nazývejte mne třeba sucharem, ale nabídka análního sexu od ženy, která strávila poslední dny zavřená v cele, mi nepřijde vtipná, nýbrž jen urážlivá; jediná aktivní ženská postava vyprávění je v závěru filmu pro změnu zpasivněna vystřelením do kosmu). Předstírání dospělosti se omezuje na povrchní debaty o bondovkách a sebereflexivní hlášky typu „this isn’t that kind of movie“, přičemž v jádru samozřejmě přesně o „that kind of movie“ jde. Z popírání vlastní klišovitosti se již stalo nové klišé. Nejbondovštějším Vaughnovým filmem tak nadále zůstává První třída, která na svou bondovskou stylizaci nepotřebovala takhle okatě upozorňovat. Nic z uvedeného by nebylo důvodem, proč film zavrhnout, kdyby první polovina filmu neměla problém absencí dynamiky a napětí nerozumně rozdvojeného vyprávění a kdyby TOLIK scén netrpělo naprostou samoúčelností. Vaughn neví, kdy přestat. Nedokáže odhadnout, kdy scéna již vyčerpala svůj potenciál a přehoupla se do další „koukejte, jak jsem cool“ přehlídky obehraných vizuálních nápadů a průměrných digitálních triků. Kingsmanova snaha být zábavný za každou cenu a bez jakýchkoli ohledů na dobrý vkus, vede k tomu, že svou nehorázností párkrát pobaví, ale celkově je hlavně únavný. 70% Zajímavé komentáře: MessiáŠ, InJo, Alqarin

Ojedinělý, ale nepříliš funkční pokus skloubit novovlnově tragikomické příhody malého českého člověka s výpravným filmem o osvobození Prahy Rudou armádou. Deheroizující nadhled první linie se nehodí k patosu té druhé a opačně. Prostříhávání mezi liniemi navíc nepomáhá rytmizaci, ale spíše přispívá k našemu nezájmu o hrdiny a dojmu, že vznikly dva filmy, teprve dodatečně slepené dohromady. Pozornost je jedné z hlavních postav (Menšík a Hanzlík) vždy věnována tak dlouho, že mezitím zapomeneme, kde jsme opustili tu druhou. Herci nemají šanci na omezeném prostoru hrubě načrtnuté charaktery oživit. Nejvíce na jednorozměrnou typologii doplácí nesamostatná, přihlouplá a vystrašeně pobíhající Karla, právem se obávající, že ji partner bude celý život konfrontovat s tím, jak je blbá. Zásluhou neocenitelného humoru a ochoty přiznat, že slavná revoluce mohla místy připomínat absurdní komedii, jde o nejsnesitelnější film věnovaný Pražskému povstání (pakliže nepreferujete neředěný poválečný patos Němé barikády). Z větší části ne díky kouzlu nechtěného. 60%