coinneach

Konečně pořádná zombie řežba! Breck Eisner natočil horor, který vyniká řemeslem, nikoliv však již schopností překvapit. Podivní si své fanoušky bezesporu najdou, protože zdařilé lekačky a staromilská atmosféra sedmdesátkových hororů prostupují celou stopáží filmu, který jakoby vzdává holt svému předchůdci (jedná se o remake), se vší úctou, ale také všemi nešvary, které tento žánr zná. To, co se ze začátku jeví jako žánrová důslednost, později zavání absencí nápadu a jakékoliv snahy inovace. Předvídatelnost a možnost diváka vytipovat si hned v úvodních sekvencích snímku přeživší, také nepatří zrovna k největším ctnostem, otevřený konec umocňující scénaristický alibismus radši ani nerozebírat. Jednoduše se koná dobrý horor, nikoliv ale s otevřenými ústy, asi už jen proto, že se těch zombíků rojí v poslední době nezdravě mnoho. 60 %

Zdařilý a nerušící filozoficko-teologický přesah v exploitation thrilleru, to tu vskutku ještě nebylo. Francouzská hororová produkce se vyznačuje bezbřehou brutalitou a syrovými obrazy násilí, Mučedníci se sice touto cestou vydali také, ale fámy, že lidé odcházeli z kin po 10 minutách sledování, se po shlédnutí filmu jeví jako silně nadsazené. Vzácnost Mučedníků spočívá v tom, že násilí zde není vyloženě samoúčelné, film se vyhýbá klišé a dějová linka nás stále nutí být na pozoru. Nutno však podotknout, že i v tomhle snímku je myšlenka až na druhé koleji a považovat Mučedníky za filozofické dílo by bylo scestné, ale právě snaha dát předkládanému násilí řád a důvod činí z tohoto francouzského počinu malý úkaz. Avšak s důležitým dovětkem zdůrazňujícím, že pokud neholdujete snímkům, které operují s krví jako s hlavním atributem, vyhněte se Mučedníkům mílovými kroky. 70 %

Po shlédnutí tohoto animovaného sovího fantasy příběhu se nabízí jedna paralela, a to sice srovnání s Shyamalanovým Posledním vládcem větru. Věhlasný režisér se i tentokrát pustil do látky ne mu vzhledem k předchozí tvorbě příliš vlastní a opět je výsledkem veliké zklamání fanouška, a ne náhodou se začíná dávat za pravdu názorům, že fantasy není látka pro každého. Zatímco u Shyamalana selhávalo i řemeslo jako takové, režisér Zack Snyder se v tomhle ohledu nemá za co stydět. Příběh, v němž se horda sov nazývá Čistými a snaží se podvolit si nižší rody, není ničím novým a nutno říct ani třikrát záživným, to se však nedá říct o třpytivém pozlátku 3D, které je v tomhle snímku použito doslova ukázkově a mělo by se promítat všem, kteří se chtějí do této sféry filmu pustit. Ono to vlastně vůbec vše působí jako krásně zabalené nic, úžasný vizuál, do detailu zpracované záběry a místy silný hudební doprovod je jako stvořený pro jiný film a ne pro příběh o....sovách. Vizuální vytříbenost a intelektuálský odkaz na rasismus, ba dokonce nacismus, mohou někoho zaujmout a odvrátit tak naprostý divácký krach, není to však příběh či film samotný, který zaujme nejvíce, nýbrž technická stránka filmu, jež může skutečně nadchnout, strach tedy pomyslet, jakého ohlasu by se emočně sterilní Legenda o sovích strážcích dočkala bez 3D lákavého obalu. 60 %

Na remake více než 30 let starého hororu se lze dívat dvěma pohledy. Jednak se dá s klidným svědomím říct, že Alexandre Aja je talentovaný režisér, který ví, jak si na diváka políčit, jeho rukopis se stává již čitelným a hlavním rysem jeho snímků je chytře podávána brutalita a přímočarost, která jeho filmům dominuje. Druhým pohledem je prostý fakt, že se jedná, s prominutím, o ptákovinu, vulgární béčko, ale je to právě Aja, jenž jej činí stravitelným, ba dokonce místy vysoce záživným a to právě ve scénách plné krve, kterou se tentokrát vskutku nešetřilo. Piraňa je filmem jednoduchým, nestydatě plochým, ale v žádném případě ne hloupým, sympatie může sklízet už jen za to, že si na nic nehraje, všudypřítomné prsaté blondýnky a ukousnutý penis budiž toho důkazem. Ajovi slouží ke cti, že z brakového námětu dokázal vytřískat, co se dalo, pro příště by se měl ale vrátit přinejmenším do kalifornských hor, které byly jeho talentu platnější. 60 %

Po pěti letech se znovu objevila na scéně kouzelná Emma Thompson ztvárňující ještě kouzelnější, čáry ovládající chůvu, tentokrát však s méně barvičkami a bez Colina Firthe. To, co dvojka ztrácí na vizuálu, vynahrazuje vtipem a i přes vysokou míru infantilního humoru dospělejším příběhem. A jak by taky ne, když je děj zasazen na anglický venkov během 2. světové války, kde osamělá žena, jejíž muž tráví čas na frontě, bojuje se svými dětmi, které posléze doplní snobská návštěva z Londýna. Bohužel místy značně přehrávající Maggi Gyllenhaal v roli matky svým hereckým umem za svým britským kolegou dosti zaostává a stává se největší slabinou snímku. O to více pak potěší Maggie Smith v osvěživě komické roli roztržité stařenky. I v pořadí druhá Kouzelná chůva zná přesnou hranici mezi nevinnou infantilností a fekálním humorem, a přestože je určena více malým divákům a místy je až příliš "uřvaná", není o nic horší než jednička, pouze se tentokrát ubrala jiným směrem. 60 %

Poslední léta jsme si navykli sledovat španělské, francouzské, britské či norské horory. Španělé obohacují evropskou produkci atmosférickými snímky, Britové se zahleděli do zombíků, Norové oprášili nacistické uniformy a Francouzi se zase pokoušejí si získat přízeň diváka nadměrnou brutalitou, bohužel ne vždy se evropské hororové produkci daří, jižané rouhačsky kombinují strašidelný žánr s rodinným filmem, ostrované neznají míru počtu zombie na metr čtvereční, Francouzi si pletou exploitation se zápasy v bahně, no a seveřané, ti se ještě musí hodně učit, aby dali vzniknout něčemu, co by se alespoň z dálky podobalo hororu. Výše zmíněným lze ale odpustit, protože podobných úletů jsme se mohli dočkat i ze stále nejlepší líhně hororů-USA. Skutečně vybroušený kousek však letos přišel od našich západních sousedů, Lovci lebek, rádoby cool exploitation, dávají skrze záhadného Japonce na videozáznamu vzpomenout na Ztracené, tragicky roztřesená kamera nás odkazuje na Záhadu Blair Witch, nutno podotknout, že zde to záměr tvůrců očividně nebyl, prazvláštní chování hlavních postav zavání Lynchem. No zkrátka paráda! A teď si jen představte, že všechna tato nesourodá kaše je umocněna ubohým střihem, zesílena naprosto amatérskými hereckými výkony a aby té tragiky nebylo málo, připočtěte si k výslednému paskvilu všechna možná klišé, která subžánr exploitation zná. A to málo schopného a použitelného, co scénář mohl nabídnout je zbabráno tak neumětelským přístupem celého tvůrčího týmu, že vlastně oceňujete, že jste něco takového mohli za svého života shlédnout, protože se vám už později nemusí takhle nikdy "poštěstit". Krom toho je však nejvyšším oceněním pro tenhle "film" skutečnost, že někdo našel sílu napsat tuhle glosu, ve které je i sebemenší snaha naznačit děj zbytečná, protože tenhle německý produkt je určen výhradně fimovým analfabetům, kteří snad ani neumějí číst. S čistým svědomím a "radostí", že se mi podařilo vidět něco tak ohavného, dávám tomuto skvostu krásných, ryzích a bezkonkurenčních 0 % Dazu muss man nur gratulieren!

Je pokračování nedávno vzniklého upírského kultu 30 dní dlouhá noc takový průšvih, jak naznačuje hodnocení na mnoha filmových webech? Ano, vzhledem k předchůdci, který svou přímočarostí dostal do transu nejednoho hororového fanouška, musí zákonitě přijít zklamání. Doba temna se celou dobu plahočí od nikudy nikam, dějová linka je nedůvěryhodná, motivy chování postav nepříliš jasné a co je hlavní, přestože krve přilíš neubylo, děsivý potenciál scén se výrazně zmenšil, chce se říct zakrněl a to lze přičíst na vrub značně neumětelské režii, která de facto pohřbívá celý snímek. Přes všechny zápory si ale tento videosequel zachovává určitý zábavný potenciál, je možné se i párkrát leknout a divák neznalý jedničky si film může dokonce užít, jelikož lákavé je již téma samotné. Výsledný dojem ale zůstává značně negativní a pomsta přežívší od masakru v Barrow steží někoho nadchne, už jenom pro ten zápach laciného sequelu, kterým čpí celých 90 minut. 40 %

Ačkoliv z nedaleké budoucnosti, přinášejí Repo men starou dobrou oldschoolovou podívanou, poctivý akční film, kterému odpustíme mírnou naivitu i "hru na vyšší ligu". Jude Law nás jako exekutor zavede do doby, kdy dárcovské transplantace jsou minulostí a lidem se prodávají umělé orgány, které příjemci obvykle splácí, nemohou-li časem dostát svému zavázku, nastupuje Jude Law se svým parťákem Forestem Whitakerem a prodané "zboží" si zase vezme zpět. Je sympatické, že se tvůrci nesnažili hrát na etickou a morální strunu odlidštěné společnosti, ale zaměřili se výhradně na akci a je nutno říct, že si nebrali servítky a operace devítiletou dívenkou není to nejlepší, co snímek nabízí. Bez zbytečných průtahů, samoúčelných dialogů či srdceryvných scén akce střídá akci a nasazené tempo nedovolí divákovi se nudit. A tak jediné co po shlédnutí zamrzí, je uvědomění si, jak málo tak originálních akčních bijáků dnes vzniká. 70 %

Návrat ke kořenům! Duncan Jones a Sam Rockwell udělali pro žánr sci-fi víc než Cameron se Scottem dohromady. Vrátili filmovému sci-fi jeho podstatu a dokázali, že i bez všemožných vesmírných oblud a příšer, dokonce i bez velikého rozpočtu a megalomanských vesmírných korábů může vzniknout v tomhle žánru snímek, který nejen strhne, ale dokáže také dojmout a donutit nás zamyslet se nad lidstvím jako takovým. Jakmile totiž začne Moon rozplétat své tajemství, ponoří nás do ryzí beznaděje, dokáže vyvolat pocity, které stěží zažijeme při akčních honičkách v Avatarovi nebo masovém vybíjení ve Vetřelcích. Přičteme-li k tomu výkon Sama Rockwella (hodný pozornosti akademiků) podpořený famózním hudebním doprovodem, nezbývá než konstatovat, že Moon je strhující "one-man show", jeden z nejlepších filmů letošní produkce a dokonalou ukázkou toho, jak z minima vytěžit maximum. 90 %

Ani opět skvělý Collin Farell a půvabná Alicja Achleba podpořeni záběry podmanivě nezkrotné přírody nedokáží vytáhnout Ondine do výšin nezapomenutelných filmů, ke kterým by mohla díky pohádkovému námětu pokukávat. Tento film je totiž jako příjemná procházka v nedělním odpoledni, která potěší, leč nenadchne, pohladí na duši, ale jako krásná vzpomínka se výrazně do paměti nevryje. Snímek Neila Jordana sází na poklidné tempo, které je umocněno zdařilou hudbou, závěrečné rozuzlení pak režisérem nasazený rytmus také neporuší. To ale vůbec nevadí, Ondine je jednoduše hezký film, hezký film, jehož síla netkví v pohádkovém námětu, ale filmařsky poctivém provedení. 70 %