coinneach

Neil Marshall nám předkládá svůj nejnovější film a s ním strhující boj Michaela Fassbendera v roli římského vojáka, který utíká se zbytkem své kohorty před pomstychtivými domorodci, kteří chtějí vykonat svou spravedlonost. Celý děj, odehrávající se v zasněžené Británii 2. st. n.l., je režisérem podáván s chladnokrevným odstupem podpořeným syrovým ztvárněním nejen krajiny, ale také bojů, smrti a života v nejzapadlejší části římské říše. Příběh nám nepředkládá ty zlé a ty dobré, ale boj lidí, během něhož divák nemá příliš možností přiklonit se na tu či onu stranu, je jen svědkem rychle navazujících událostí, které nebudí přílišné emoce, ale přesto nás nenechají od obrazovky odtrhnout oči. Ve výše popsaném tkví kouzlo a výjimečnost Centuriona! Závěr však kazí poněkud vykonstruovaný a nevěruhodný zvrat a Marshall jakoby sám sebe v předcházející dobrodružné jízdě plné krve popřel, to ale nic nemění na tom, že příběh osamělých římských vojaků bojujících v nehostinné pustině o svůj život patří s přehledem k nejlepším snímkům z letošní americké produkce, kterých se naše velká kina vzdala. 70 %

Ženy v pokušení nejsou filmem Jiřího Vejdělka, nýbrž Elišky Balzerové, jejíž přítomnost na plátně slibuje zábavu skrze povedené hlášky. Bohužel zbytek vláčku se táhne daleko za ní, herecké výkony "Eliščina komparzu" jsou sice výtečné, ale komediální talent by mohla svým kolegům rozdávat. S její nepřítomností klesá na plátně humor, naopak trestuhodně stoupá nuda. Humor filmu tvářícího se jako obranný val vůči lidovým taškařicím pokulhává zejména na svém začátku, s nástupem bravůrní herečky však několikrát rozesměje, bohužel jakoby by to byla jen upoutávka na jiný film, kterého se však nedočkáme. Ženy v pokušení jsou obstojnou komedií, ale průhledný scénář, nevyváženost vtipů a veliká očekávání ho nemilosrdně táhnou dolů. 60 %

Sirotčinec se většinu času tváří jako horor, a ne, že by mu to nevycházelo (jen v pasážích, ve kterých máme více přilnout k hrdinům příběhu se tempo děje párkrát zarazí), jakého zklamání se pak ale může při rozuzlení příběhu dočkat divák, jenž čekal na strhující pointu, která by vyšvihla snímek do výšin nezapomenutelných hororů, místo ní je mu totiž naservírován zvláštní konec, jenž se snaží více dojmout než zaujmout. Na mnohé to jistě zapůsobí, pravověrný fanoušek strašidelného žánru však spíše utře pomyslnou slzu a zjistí, že ani ve Španělsku se filmové zázraky nekonají . 60 %

Most do Země Terabithia sází na sílu fantazie nejen dětské, ale také divákovy. Pokud ten nepřistoupí na hru předkládanou nám tvůrci tohoto rodinného filmu, může si prožít značné zklamání, pro druhé však může být mnohem větším zážitkem než mnohá "velkolepá" fantasy typu Narnie. Příběh vyprávějící nám o dívce a chlapci, kteří si jako protiklad k všední a mnohdy nepříjemné realitě (šikana ve škole, nedostatek peněz) vytvoří svůj fiktivní svět v lese za jejich domy, sází spíše než na efekty, kterých je ve filmu vskutku poskromnu, na obraz dětského přátelství, jenž dominuje celému snímku, a přestože vznikly v této oblasti mnohem silnější filmy, jako kupříkladu adaptace Kingovy knihy Tělo Stůj při mě, určité kouzlo tohle komorní fantasy má, a ti, kteří mu podlehnou si mohou od něj nemálo vzít. 60 %

Španělské režisérské duo nás opět zavádí na místo činu, a to nejen dějem, ale také hutnou atmosférou, kterou nám servívovali k samotnému konci předcházejícího filmu, a nutno podotknout, že intenzita napětí a strachu, kterým útočí na diváka, je přinejmenším stejně vysoká jako v posledních minutách "jedničky". Pak ale tvůrci začnou objasňovat původ zombie - oblud, a je nutno říct, že zvolili variantu, která sice slibuje možnost pokračovat navázáním dalších "dílů", ale zabíjí tím bohužel celou plánovanou sérii. Jakmile se totiž z originální zápletky, od které se očekává, že mu bude racionálně vysvětlena (a v tomto směru se v jedničce scénář divákovi podbízel), vyklube další náboženská variace na téma posedlost ďáblem, roste při sledování filmu pachuť, která nedovolí užít si skvěle natočené scény, tak, jak by si zasloužily. 60 %

Přestože u předchozích filmů indického filmaře ( Vesnice, Žena ve vodě, Stalo se) se mluvilo o zklamáních, Shyamalanova režie v těchto filmech fungovala a zachraňovala, co se dalo. V Posledním vládci větru však selhává i ona! Tvůrci již od samého začátku rozehrávají značně neosobní a pokulhávající fantasy příběh plný oslích můstků, kterému vráží kudlu do zad tragické herecké výkony v čele s Jacksonem Rathbonem a Nicoulou Peltz, jejichž postavy naprosto postrádají sílu, jíž by mohly oslovit diváky, a nutno dodat, že český dabing odpovídající béčkovému filmu šířícímu se výhradně na starých VHSkách, jejich výkony jen "podtrhává". Jenže Shyamalan tápe i v situacích, kde bývá tradičně silný, v tomto snímku se mu ale atmosféru očekávání, nemluvě napětí, nedaří ani nastínit a jeho počínání pak v konečném důsledku působí směšně, v bojových scénách se pak často přidává i příchuť trapnosti, která graduje ve chvílích, kdy se scény značně podobají těm z Jacksonova Pána prstenů (pohled na lodě obemykající Vodní město, závěrečné klanění se novému hrdinovi). S hořkým úsměvem na divákových rtech se tedy začíná i končí. Poslední vládce větru není proklatě špatný film (slušná hudba, obstojné efekty), proklatě špatný film M. Night Shyamalana ale bez debat ano. 50 %

Shawn Lewy nám tentokrát naservívoval slušnou komedii s nenuceným vtipem, která tentokráte není určená výhradně nenáročným fanouškům přitroublého humoru, kterým se to hemžilo během jeho Nocí v muzeu. Ano, nic intelektualského od snímku, který mimo jiné staví také na sympatické vedlejší roli Marka Wahlberga, nečekejte, na druhou stranu pokleslého humoru bez nápadu tu také mnoho nenajdete. Tvůrci využívají osvědčené zápletky záměny, děj má spád, a při akčních scénách nevíme, zda se smát, či trnout napětím, obojí se totiž podařilo skloubit tak, aby humor měl o něco navrch a my se zároveň o naše hrdiny v podání Steva Carella a Tiny Fey báli. Problém nastane, když se film snaží dojímat...tu rozjímajícím ústřední párem, tu zas ženou bilancující své manželství. Ale když tyto zádrhely v jinak svižné komedii přehlédneme, můžeme se už jen dobře bavit. Hodnocení kolísá okolo 60 %, ale za Marka a jeho "tričko" se prostě musí jít výš:) 70 %

Julianne Moore a Jonathan Rhys Meyers nepřínášejí pod švédskou taktovkou nic nového, přesto se díky poctivému řemeslu stává Shelter více než pouze stravitelným soustem. Film používá osvědčených klišé: psychiatrický pacient, podivné zapadlé osady s ještě podivnějšími obyvateli, zlo, které ohroužuje hrdinčiny blízké... A přestože může mrzet odklon od psychthrilleru (k němuž má snímek na začátku blíže) k hororu, což však divák už od úvodních minut tuší, málokoho tento snímek vyloženě zklame, a to i přes jakous takous pointu, která neohromí, leč neurazí, protože od podobných hororů jako "3:15 zemřeš" či "Zlověstné ticho" Shelter odlišuje poctivé řemeslo počínaje dobrými hereckými výkony a konče hudbou, která atmosférický film výborně podbarvuje. 60 %

Harry Brown není pouhým příběhem o vzrůstající agresivitě a neurvalosti mládeže a muži na sklonku života, který se jí postaví, ale zejména snímkem přinášejícím postapokalyptickou vizi odehrávající se v současnosti, a ať již toto spojení zní sebevíc podivně, jsou to právě ponuré záběry podkreslené mrazivou hudbou, které činí z filmu Daniela Barbera nevšední zážitek. A přestože může rozladit poněkud lacině vyznívající happy-end, kladné dojmy jednoznačně převažují. 80 %

Perfektní námět, jehož provedení je zmrzačeno již samotným scénářem, který oplývá bezduchými dialogy, jež brzdí celý děj...i tak by se dal okomentovat apokalyptický debut Scotta Stewarta Legie. Ačkoliv snímku chybí potřebný spád, najdou se i v něm lahůdky typu krvežíznivé stařenky či anděla přijímajícího lidský úděl, ale k čemu to, když většinu prostoru zabírají nestydatou nudu přinášející a okatě samoúčelné dialogy, místo nichž by se mnohem lépe hodily alespoň jakési úvodníky do mytologie příběhu. Za výše zmíněné scény, Paula Bettanyho a zejména neotřelý námět 50 %