coinneach

Hodnocení SAW série: Saw: Hra o přežití...80 %...nápad za všechny peníze, perverzně dokonale promyšlený algoritmus na smrt, legenda ve svém žánru; Saw 2...60 %...stále napínavé, proklatě zábavné, ale již ne šokující; Saw 3...50 %...opět o stupínek níže oproti předchozímu dílu, nepochopitelně je nám servírován příběh muže, jehož osud je nám ukradený; Saw 4...70 %...znovuzrození celé série, na scénu se opět dostává detektivka ochucená gore efekty, jež nezavánějí samoúčelností jako v předchozím díle; Saw 5...60 %...návrat k lehkému nadprůměru, bohužel také první díl série, jemuž chybí výraznější pointa; Saw 6...60 %...pokračování v tempu Saw 5, postava Costase Mandylora již ale nedokážě zaujmout tak jako Jigsaw; Saw 3D...40 %...vykonstruované a nevěryhodné, nastavovované a silně převařené, vyumělkovaná pointa hne žlučí, chybí permanentní napětí, nedůstojný závěr jednoho kultu.

Další z řady rodinných bláznivých komedií, bohužel téhle chybí to, co je pro filmy podobného ražení nesmírně důležité, Ramona postrádá nápad. Hlavní postava, devítiletá, nesmírně nadaná, chytrá a bystrá dívenka je zdrojem všemožných ztřeštěných situací, ať už více či méně vtipných. Absence nápadu je o to viditelnější, že jsme svědky bezdějové linky, která nemá jak zaujmout. Podobně laděný, starší, ale mnohem lépe podaný snímek, Postrach Denis, má děj, o který se může opřít, a do něj pak jako koření celé podívané vkládat humorné situace. Tohle téhle místy až trapností zavánějící komedii chybí jako sůl. Na druhou stranu je výkon hlavní představitelky Joey King vskutku obdivuhodný a budeme ji určitě ve filmech vídávat i nadále, snad ale s lepším, chce se napsat alespoň s nějakým, scénářem. 40 %

Jakoby navzdory americkým Piraním a dalším 3D monstrům vznikl tento malý, nenápadný, komorně laděný survival. Tvůrci snímku The Reef se jakoby záměrně vyhýbají ukousnutým penisům a srdceryvným projevům, jež jsou pro hollywoodskou tvorbu typické. A oč méně výstředností je nám servírováno, o to více se nám dostává napětí, strachu a vskutku perných chvilek na otevřeném moři. I zde se vyskytuje ústřední dvojice, znovu shledaný pár, který celý příběh rámuje, jejich vztah je ale jen jemně načrtnut a minulosti páru naštěstí vystavováni nejsme, můžeme tedy sledovat čistokrevný, režisérem šikovně podáváný survival thriller, který se vydal cestou ryzího napětí. Útes smrti sice neoplývá (ač se australské prostředí vybízí) bohatými exteriéry, ani přepychovou dějovou linkou, avšak režisérův talent dávkovat nápětí vyzdvihuje film do žánrového nadprůměru. Snímek si ale sám pod sebou podřezává větev svým scénářem, který na jedno shlédnutí obstojí, podruhé ale již nemá čím překvapit, proto se přece jenom zdá soudnější hodnotit skromnějšími ale o to poctivějšími 60 %.

Survival thriller z dílny Jamese Camerona nepřináší žádnou závratnou podívanou, na skupinku lidí bojujících v podzemních jeskyních o holý život se přesto dívá, chce se říct, snesitelně. Tvůrci dokonale využili prostředí podzemních vodních labyrintů a vydolovali z nich v rámci (očividně také finančních) možností, co se jen dalo. Během snímku nám sice jsou hezky postupně představována snad všechna klišé, která tento subžánr zná, v žádném případě ale neurážejí, a opomineme-li předvídatelnost děje, ať už se jedná o "nečekané" záplavy, či pomateného druha, lze ocenit zejména příjemný pocit stísněnosti, který sdílíme s hrdiny. Film s průměrným scénářem, jenž vskutku za mnoho nestojí, je tedy z vod průměrnosti vynesen výše využitým potenciálem potemnělého prostředí, pravověrný fanoušek napětí se ale behěm sledování neubrání vtíravé a úsměvné myšlence, jak úžasné by bylo, kdyby na hrdiny vyskočil nějaký ten humanoid, holt Pád do tmy je tomuto žánrově odlišnému, ale prostředím spřízněnému filmu, nečekaným soupeřem. 60 %

Zajímavý námět, a tady výčet výrazných kladů u snímku s poetickým názvem Flipped (Okouzlená) končí. Bohužel. Střídavé pohledy na vývoj vzájemného vztahu mezi dívkou a chlapcem žijících v bezprostředním sousedství jsou skutečně zajímavé, postupem času ale ubíjejí absencí nápadu a opakováním stále téhož algoritmu, nejdřív vzpomíná na onu danou chvíli on a pak ona, přičemž pokaždé jsou středem pozornosti stejné události, jen úhel pohledu se mění. Zde jakoby scénarista a režisér v jedné osobě Rob Reiner naprosto rezignoval na snahu diváka zaujmout a pouze spoléhá na melancholickou notu, kterou se snaží diváka lapit do sítě snímku, jenž zabředl do bahna naivity, hloupých dialogů a neuvěřitelně nepřirozených vnitřních monologů dvou ústředních hrdinů. Bylo by ale nefér nad touto dětskou romantikou ohrnovat nos úplně, obsahuje i silné momenty, a při sympatickém závěru s krásně melancholickou hudbou se možná přistihnete, jak jste se nechali tvůrci lacině obelstít. Vícekrát si ale Flipped asi nepustíte. Jednoduše není proč. 60 %

Tangled není zdaleka tak vtipným animákem jako Doba ledová, neoplývá tolika emocemi jako Vzhůru do oblak a nepobral ani polovinu půvabu loňské animované pecky Fantastický pan Lišák. Na konec náročného dne, či naopak začátek prvního rande se však díky poctivosti s jakou byl natočen, hodí nadmíru dobře. 70 %

Příběh z královského prostředí čerpá především z velmi silných hereckých výkonů, září jako vždy bezchybný Colin Firth v roli koktavého krále Jiřího VI. i Geoffrey Rush, jeho logoped, který se stane také jeho přítelem. Jejich vznikající přátelství, vzniklé spory i králův osobní život je pojat ve všech směrech velmi decentně, čekáte-li útok na vaše emoce, jste na špatné adrese, v mnohém je tenhle snímek stejně suchý jako samotný britský humor. Králova řeč patří k těm snímkům, kterým přidáváte body ne za to, jak vás pobavil, ale za vskutku dobře odvedenou práci, je ten typ filmu, jemuž nelze z filmařského hlediska takřka nic vyčíst, přesto cítíte, že zábava a emoce vanou z jiných směrů. Je to dobře upečený dort, kterému ale chybí to, co na dortech máme nejradši, sladkou polevu, nad kterou se budeme oblizovat. Ponechme tedy tento milý snímek těm, kteří ctí filmové řemeslo nad zábavný potenciál, kterým se v tomto umně vystavěném, ale poněkud suše vyznívajícím snímku, šetřilo. 70 %

Coeni natočili jeden ze svých nejpřístupnějších filmů, rozuměje nejnormálnějších a z hlediska mainstreamového fanouška nejstravitelnějších. Poděkujme, popřípadě zatracujme za to scénář, který tentokrát Coenům nedovoloval si příliš hrát. Osobitý rukopis však rozeznáme i v Opravdové kuráži, více než cokoliv jiného věstí Coeny u kormidla Jeff Bridges, jenž roli alkohol milujícího, ale dobráckého šerifa, zvládá na jedničku a svým hereckým výrazem mu vtiskl punc filmové postavy, jež se může hluboce vrýt do divákovy paměti. Největší bolest Coenovic filmů však přetrvává dále, filmu chybí výraznější zápletka, příběh je zajímavý, nenudí, ale z křesel nás nenadzvedne, nastavované finále s hady pak absenci výraznějšího závěru jen zvýrazní. Loňským Seriózním mužem si Coeni nastavili laťku příliš vysoko a nebýt Jeffa Bridgese, spadl by jejich nejnovější film pouze do kategorie tuctových westernů. 70 %

Film natočený podle skutečné události, vyprávění o nejtěžších chvílích života jednoho člověka, jedné bytosti se všemi svými myšlenkami a sny. Mohlo to být slušné survival drama, vznikl ale snímek mnohem sugestivnější, uvěřitelnější a emocionálně silnější. Danny Boyle umně přidává hru s obrazy, nádherná kamera pak šikovně dokresluje režisérovy záměry. S přibývajícími hodinami, během kterých je hrdinova ruka zaklíněna balvanem v liduprázdné soutěsce, se zároveň zvyšuje hladina filmového umění, hra na detail či dokonalé snové scény, které se blíží reálným snům snad více než v kterémkoliv jiném filmu, přidávají na zážitku, který umocňují úžasné záběry na vyprahlou krajinu, v níž jeden člověk bojuje o svůj život. Boyle ví, jak podávat bezmoc i naději, dojemné flashbacky z dětsví i záběry krve a přeřezávání nervových spojení. Tam se vyvarovává nadbytečného sentimentu, tu zase zbytečné syrovosti. A přestože film párkrát zaškobrtne zbytečnou doslovností a zejména místy až příliš čitelnou snahou učinit ze snímku ódu na život jako takový, emocionálně silný, ale nikoliv nabubřelý závěr s příjemně melancholickou hudbou nutí dát hodnocení, které ve zdejším přepočtu představuje velmi silné 4 hvězdičky. 80 %.

Herecký koncert! Komupak jen dát Oscara? Adepti by byli tři, Mark Ruffalo v roli objeveného otce, Anette Bening jako zlomený člověk, Julianne Moore jako prototyp stárnoucí ženy hledající nové cestičky v životě. Jedinou velikou nevýhodou tohoto snímku je jeho reklama, jež může klamat a vyvolávat dojem, že se jedná o další z řady tuctových pseudointelektuálských dramat, jež se tváří jako nosná dramata nynější filmové tvorby. Omyl! The Kids are all right naopak mile překvapují přirozeností jednání postav, absencí scénáristického alibismu v podobě "šokujících" zvratů, k potěše diváka se taktéž vyhýbají klišoidním proslovům a profláknutým frázím. Vyprávění o neobvykle seskládané rodině v čele s lesbickým párem, který je vystaven nečekané zkoušce, také získává body navrch za nenásilný a vlastně takřka nepostřehnutelný odklon od milé komedie k sytému dramatu. Na závěr snad dodat, že ohledně oscarových vyhlídek se rýsuje ještě jedna... za nejlepší scénář. 80 %