coinneach

Chuťovka, takhle stručně by se dal charakterizovat snímek o "správných chlapech", v němž herecky exceluje Michael Peña a jeho parťák z policejního vozu Jake Gyllenhaal, jehož herecký rozsah, v němž dokáže zaujmout v pozici humorné i dramatické, nadchne nejednoho diváka. Jeho schopnost rozesmát kino jedním posunkem v obličeji a o pár minut později jiným otočit náladu v kinosále o 180° je jedním z důvodů proč milovat filmy. V Patrole epizodního charakteru je pak jeho umění o to cennější. Přestože si tedy snímek zakládá na jakýchsi ústřižcích ze života prostých policajtů v L.A., a silný děj není tím, co by měl potenciální divák od tohoto "dramatu všedního dne" očekávat, je to nakonec dějová linka, respektive její vyústění, které zasáhne diváka nejsilněji. Pro milovníky filmů o hrdinech v modrých uniformách je Patrola jejich možnou modlou, pro ostatní nikterak výjimečné, ale vydařené akční drama, u kterého lze ocenit zejména dva aspekty. Za prvé širokou škálu nálad, jakou dokáže snímek vyvolat (i když mnohé přechody vyznívají v rámci děje poněkud vykonstruovaně) a použití POV záběrů pouze jako zlepšováku, nikoliv prvku, na kterém herecký koncert ústřední dvojice stojí a padá. 70 %

Sinister je hororem pro žánrové začátečníky a kromě pár obstojných lekaček nemůže pravověrného hororového fanouška nadchnout, a o to více to platí pro snímek, o němž se šušká jako o hororové události roku. Ethan Hawke, jakožto spisovatel, který se dostane k filmové pásce odkrývající pozadí několika brutálních zločinů, působí sice důvěryhodně, kolem něj se ale vytváří prapodivné pozadí, kde se dějí věci víceméně podle přesně dané šablony, která je tentokráte k tomu poněkud děravá a některé prvky filmu se stávají až absurdními, viz ohromné rány na půdě, které vzbudí jen ústřední postavu, zbytek osazenstva si dál vesele pochrupkavá, nebo syn, který se v rámci nočních běsů schovává do krabice, aniž by to někoho dostatečně z jeho okolí znepokojovalo, jednoduše se jede dál podle sic zaběhlé a osvědčené linie, avšak s rizikem nespokojenosti hloubavých a důvěryhodný děj požadujících diváků. Slušné prvky, které režisér použil již v Moci ďábla, opět spočívají v šikovně nasnímaných strašidelných scénách, v tomto snímku navíc podbarvených brutálně zvrácenou hudební složkou, která je de facto z celého filmu nejděsivější. Všechny klady, počínaje hudebním podkresem a konče přesně načasovanými lekačkami, však nezastíní nedbale sešněrovaný děj od režiséra, který si s okultní tematikou dokáže pohrát mnohem působivěji. 60 %

Slečny v nesnázích jsou natolik prazvláštním filmovým útvarem (resp. snaží se jím býti), že se jen těžko hledají slova, která by mohla v pár řádcích případnému divákovi napovědět, zda snímek shlédnout či nikoliv. Začněme tím, že film není jen pro slečny, jak by mohl napovídat název, naopak se satirickou formou pokouší přiblížit prostředí univerzity a svou cestičku si vyšlapuje velmi svérázným humorem (pokud má vůbec o humor jít). Více než pro slečny je tato neobvyklá komedie určena všem zamyšleným vysokoškolákům, kteří hledají novodobou sondu do študákovy duše, nutno podotknout, že v této podobě místy nestydatě plochou, neřku – li nudnou. Scénář, režie i samotní herci místy snad nevaří již ani z vody, ale prostému divákovi neznámé esence, kterou je schopna ochutnat jen vybraná skupina intelektuálů. Za neobvyklý zážitek se ale hodí dát půl ze sta procent, už jen proto, že málokterý film vás donutí si během jeho sledování několikrát položit otázku, zda jste tak hloupí, nebo se jen koukáte na nepovedený kousek. 50 %

Potoky krve, "kozy", kam se podíváš a herci, kteří by mohli z fleku na titulní stránky erotických časopisů. John Gulager použil stejné ingredience jako guru gore efektů Alexandre Aja, divákovi vnucovaný nadhled byl ale tentokrát spíše na obtíž. Aja je, i přes kvantum svých odpůrců a svůj věk, mistr hororů, kde o krev není nouze a jeho "Hory mají oči" jsou jedním z mála případů, kdy remake předčí původní film, a tak není divu, že jeho Piraňa 3D vzbudila pozornost nejen hororových fanoušků.Ti otrlejší se tehdy zalykávali blahem a ti druzí nestačili zírat. John Gulager je blázen nemenšího kalibru, a jeho režijní debut Krvavá hostina budiž toho důkazem, bohužel ale nezná hranice a stejně jako je nerozpoznal v pokračováních své prvotiny, nebyl schopen sebereflexe ani u Piraní 3DD. Přitom první půlka vypadala slibně, sice chyběl Ajův smysl pro nechutnost a moment překvapení, určitý nadhled a humornější pojetí ale dokázalo tyto ztráty vykompenzovat. Závěr filmu, kdy o červenou skutečně není nouze, však již přinesl pouze zmatek, podivně poslepované scény a naprostý odstřih od alespoň symbolického, realistického podkladu snímku. Piraňa 3DD je dobrou zábavou pro partu přiopilých teenagerů, jako filmová podívaná k večernímu vínu již ale působí značně nedůstojně. 50 %

Scénáristický blaf, zaobalený ale v natolik slušivém kabátku, že si budete mnohé útržky z filmu promítat nejen při opouštění kinosálu. Ridley Scott de facto vzdává čest hororům přelomu 70. a 80. let. Pečlivě, láká napsat až k dokonalosti budovaná atmosféra snímku, jenž má odpovědět na nemálo otázek o původu obludných stvoření, strašících již tolik let, si vás bude zpracovávat minutu po minutě a to tak, že tvůrcům odpustíte i fádně ukázkové složení vesmírné lodi či nelogické chování mnoha postav, které s blížícím se koncem nabírá na obrátkách. Zásadnější a pro hloubavé diváky zejména značně bolestné "lapsy" se však ukrývají v samotném ději, který kupí další a další otázky vztahující se k podstatě příběhu jako takového. U filmu, neřku - li nejočekávanějšího megahitu roku (spolu s Hobitem samozřejmě) pak zamrzí (a nejednoho utvrdí v unáhlených rozhodnutích mluvících o propadáku) skutečnost, že na otázku, s kým/čím má vlastně vesmírná výprava na cizím měsíci čest, musí odpovědět jedna z postav, divák samotný nemůže tuto skutečnost sám odhalit, protože indicie pro důstojnější hru s divákem se snad skrývají v rozšířeném a ne nadarmo skalními fanoušky "alien ságy" netrpělivě očekávaném režisérském sestřihu. V napůl odhalené pointě se navíc zcela děsivě snoubí překombinovanost a trpká fádnost, která odrazuje od vyššího hodnocení. Ono obecně hodnotit Promethea je nesmírně těžké, jelikož naváže - li na tento prequel další díl, může být mnoho nejasností, včetně naprosto neuchopitelného prologu filmu, vyjasněno, ba co víc, celá, dnes již pentalogie, se může posunout směrem, kde význam slova "vetřelec" nabude úplně jiných a proklatě lákavých rozměrů. 70 %

Za málo peněz hodně muziky, která ale postupem času poněkud zadrhává. Dva spojenečtí vojáci a jeden německý bunkr, který se jim stane osudným. Horor oplývá bravůrním úvodem, po kterém máte chuť svěřit režisérovi zamýšlené hollywoodské trháky. Temná atmosféra, znejisťující hudba a momenty očekávání, s čím máme tu čest, vyženou tenhle horůrek do výšin filmařských oblaků, postupné rozuzlení a ne příliš nepředvídatelná pointa srazí novozélandský film tam, kam asi i mířil, k srdcím fanoušků, kteří málokdy zanevřou na ponuré prostředí s ďábelskou postavou v hlavní roli, kterou mj. mohou tvůrcům snímku závidět i leckteří hochštapleři ze západního pobřeží USA. 60 %

Existují dva důvody, proč se na tentýž film již podruhé nepodívat, přičemž druhým důvodem se oháníme skutečně jen málokdy. Film Lynne Ramsay je však právě tím snímkem, který je v tom, co se snaží sdělit, nejen účinný, ale zejména brutalisticky útočící. Sledovat tento film bolí, nahání depresi, je to bolestně kousající mozaika jednoho lidského utrpení, která nás zatlačí do křesel s pocitem, že bolest člověka může být bezedná. Ezra Miller jako zlý synek a Tilda Swinton jako zničená matka, střet dvou světů, který snad nikdy nebyl podán v natolik čirým zlem prolezlé podívané. Střípky štěstí jsou ze začátku prokládány náhlými změnami přicházejícími s narozením potomka, aby nakonec úplně vymizely a byly nahrazeny beznadějí a trýzní nejhrubšího zrna, aneb co si počít s životem, který je jako loď na souši, bez šance otevírat si nové obzory, bez možnosti vzhlížet dál. Tento film si málokdo bude pouštět znova a když už, tak jen aby se poklonil děsivě přesnému hereckému výkonu Tildy Swinton v roli matky, která ztratila vše, co měla a mít chtěla. 80 %

Špičková filmová biografie a ještě intenzivnější superlativy zasluhující Meryl Streep, jejíž výkon bere dech. A to doslova! Stačí úvodní záběry, dialog u snídaně a hned je jasné, že tuctové odvyprávění života slavné ženy, která bortila dogmata, se nekoná. Nebýt dokumentárních flashbacků a záběrů kamery na "hlas lidu", mohlo se klidně jednat o komorní drama pojednávající o tíze a osamělosti stáří, bez zbytečného sentimentu a plaček. Brilantně pojaté pozadí snímku, příběh stařenky, která na sklonku života zápasí se svými vlastními myšlenkami, však může působit na nejednoho diváka poněkud schizofrenně, protože mnohými očekávaný, fanfárami ozdobený životopis světoznámé političky se nekoná. Bohužel i ten, kdo se zakoukal do nostalgického vyprávění, může být místy vyrušen neobratnou doslovností některých scén, jež jsou vystínovány patetickým nádechem, který měl snad zaskočit za scénáristické výpadky. Těchto situací je ve snímku naštěstí jak šafránu a navíc, co si budeme vykládat, za výkon Meryl Streep se dá nějaká ta pavučinka v rožku s klidným svědomím přehlédnout. 70 %

Žena toužící odejít ze země za lepší budoucností svého dítěte a muž trvající na setrvání ve svém domově kvůli vážně nemocnému otci, mezi těmito protipóly pak balancuje skrytá hlavní hrdinka, jejich dcera, předmět sváru i tmelicí prvek v jednom, jejíž úloha se naplno projeví až se závěrečnými titulky. Pohled Středoevropana sice ze začátku upoutá moderní vybavení domácnosti ve světě, kde očekává snad jen hlad a ústrky, otěže snímku ale nato převezme zprvu nenápadně doutnající spor mezi najatou ženou pečující o nemocného otce a rozzlobeným mužem, jenž je podrážděn liknavostí pečovatelky. Začíná veliká hra, do níž sice státní systém zapustí čas od času svá chapadla, aby popohnal lidské osudy daným směrem, stěžejní se ale stává otázka lidské morálky, příběh, jehož nejednoznačnost dráždí a svádí diváka k zamyšlení se nad hodnotovými otázkami lidské bytosti. Být film přesazen do evropského prostředí s jeho problémy a nedostatky, ztratil by možná kouzlo exotiky, omámení dokonale vyprávěným příběhem by však přetrvalo. 80 %

Jednoduše krásný film. Místy slzavý, místy úsměvný, místy těžký jako Sisyfovo břímě. Tate Taylor rozehrává na více než dvou hodinách filmařinu nejryzejšího zrna, která vzdává hold dobrým lidem uprostřed světa odvrácené strany historie americké demokracie. Vypráví se střídmě, bez zbytečných emocí a fanfár hollywoodského střihu, každá židlička, každé slovo i každý pohled má v tomhle decentním eposu své opodstatnění. Pláč i smích dostávají rozměry vrstevnatých emocí, jež se propojují v silném příběhu bez zbytečného patosu a lesku, v době plné trpkých úsměvů a až příliš těžkých a svou daň vyžadujících pozlátek. Jasně rozdané karty zlých bílých a hodných černých jsou vzápětí smíchány nejen hlavní hrdinkou, postanuvší proti dobovému ústrku, ale zejména vedlejšími dějovými liniemi dotvářejícími obraz pestrého, ale místy značně smutného světa. Odpustíme - li snímku poněkud karikaturní ráz, nenalezneme dalších chyb. Málokdy se začíná i končí stejnou větou, jsou ale filmy, u kterých přijde vhod učinit výjimku. Jednoduše krásný film. 90 %