Železná Lady

Bože, ta Meryl je prostě dechberoucí, tý bych, za to, co tu předvádí, z fleku vrazila pět hvězd. Škoda, že je z filmu tolik cítit, že by s méně talentovanou herečkou značně ztratil, protože je de facto o ničem a žádnou dějovou linii nenaplnil ničím výraznějším. Část s nejstarší Margaret mi navíc připomíná přes kopírák vzatou Iris Murdochovou, v jejímž příběhu si Jim Broadbent zahrál (shodou náhod?) dost podobnou roli. Ať už bude pro vás tenhle film znamenat cokoli, pro mě je to jednoznačná "one woman show" Meryl Streepové, která je tak výborná, že jsem i film tematicky mně vzdálený vydržela s napětím i úsměvem na rtech sledovat až do konce a klidně bych si ho dala znovu. Už takhle jsem měla při prvním sledování poměrně častou potřebu některé scény vracet, abych si mohla ty výborné detaily v hereckém projevu Pravé Dámy užít znovu. (28.02.2012)

So sklamaním musím skonštatovať, že film "Iron Lady" mi nepriniesol komplexný portrét jednej z najvplyvnejších političiek v britskej histórii. Spôsob, akým bol životopisný príbeh podaný bol zaujímavý, Meryl Streep bola vynikajúca, ale najväčším mínusom celého filmu zostáva jeho spracovanie. Fakty a ich zobrazenie na filmovom plátne. Myslím si, že režisérka viac stavila na Margaretin život v postproduktívnom veku, ktorý pôsobil nevyvážene s tým, aký silný potenciál mala jej osobnosť v časoch, keď bola ministerskou predsedníčkou. Čakala som väčší filmový priestor pre krušné chvíle a ťažké časy, v ktorých bola Margaret politicky aktívna. Takisto som bola zvedavá na jej motiváciu vstupu do politiky, čomu sa nedostalo toľko pozornosti. Za úspešnosť možno vďačiť hlavne Meryl Streep a maskérom. (12.03.2012)

Prvýkrát, čo mi niekde vadil Jim Broadbent. Dobrý film, nezaujatý, konštatujúci a nesúdiaci. Čo rozhodne nepotreboval, bola jeho komická postavička. A halucinácie, popri štátnických gestách, prejavoch a ideách, značne ponižujúce. Tá forma nepustí, rozpráva o zásadovom človeku; jeho rozhodnutia sú možno chybné, no nevyjadruje sa k nim, aby si každý urobil vlastný názor. A pritom ho polku filmu vykresluje ako magora, ktorého vrcholom je revolúcia manželovho šatníku (22.11.2014)

A mně to docela sedlo. Nejen díky fenomenální Meryl Streep, ale tentokrát má velkou zásluhu i jinak docela zatracovaná (na divadle to má přesně naopak) režisérka Phyllida Lloyd. I když moc nepohlídala, aby na sebe jednotlivé výjevy lépe navazovaly, výsledek docela uspokojí. Určitě souhlasím, že by si tahle dáma zasloužila komplexnější portrét a nebyla tu jen proto, aby se zalíbila všem, nicméně desítky jiných životopisných filmů dopadly podstatně hůř. Pro tentokrát berme zavděk to, co je, tvůrci nezaujímají pražádný hodnotící postoj. Nekritizují jí, ani neoslavují. Zarputile intelektuální publikum si tak zřejmě nepošmákne, protože hlavní postava je tu vykreslená pouze jako obdivuhodná politička (vyvedla Británii z ekonomické krize, zdárně bojovala o Falklandy, čelila odborovým stávkám), případně těžce dezorientovaná žena, kterou sžírají stařecké halucinace. Takže tu máme klasiku rozdělenou mezi soukromí a veřejnou roli. Streep, jejíž hrdince ubývají síly a pomalu bilancuje, je jednoduše výtečná. Obešel bych se naopak bez výjevů z hrdinčina mládí (nejsou zajímavé a logicky v nich nevystupuje třínásobná držitelka Oscara a osminásobná laureátka Zlatého glóbu). A i některé konkrétní útržky jejího života by mohly být lépe zdůvodněné. Jinak spokojenost. U životopisných filmů to rozhodně nepíšu často. (03.09.2014)

Pozitiva: Meryl Streep a její maskérský tým (stejně uvěřitelná jako pisklavá fúrie v sedmdesátých letech i jako shrbená stařenka o téměř čtytřicet let později), Jim Broadbent a on sám, a mladá alter ega titulní hrdinky a jejího manžela... a to je všechno. Jsem schopen pochopit, že Phyllida Lloyd neměla v úmyslu točit historickou biografii, ale spíš portrét baronky Thatcherové jako ženy, který měl stavět do kontrastu její velikost na vrcholu slávy, a nepříliš veselý podzim jejího života - o jehož podobu se z velké části zasloužila svým chováním a rozhodnutími sama. Bohužel vše je podáno velmi povrchně. Pár vět proslovu jejího otce, jemuž mladá Margaret zbožně naslouchá, nemůže dost dobře fungovat jako vysvětlení, proč byla hlavní hrdinka právě takovou ženou a političkou, jakou byla. Nemluvě o tom, že o dějinách britské politiky se z Železné Lady taky dozvíte velké kulové krom toho, že nějak někdy stávkovali popeláři a horníci a v podstatě všichni, že ve Velké Británii operovala IRA, a že byla válka o Falklandy. Toť vše. To, že úvodní scéna s nákupem mléka je vlastně vtip, nemáte šanci pochopit z žádného místa filmu. Objevují se pořád nějaké politicky činné postavy, jejichž jména většinou ani nezazní, i když jde zjevně o důležité lidi (míněno důležité pro děj). Vztah Thatcherové s jejími dětmi je načrtnut (respektive rozčrtnut do celého filmu) jen tak, že mladá Thatcherová zanechala své děti napospas ani nevíme čemu (byl její muž v domácnosti? měla chůvu? poslala je do internátní školy?), aby se od ní následně po čtyřiceti letech dcera nechala chladně úkolovat a mohla za ni žehlit její senilní úlety, a syn se někdy během těch let odstěhoval do Jihoafrické Republiky (možná hned v osmnácti, možná ve čtyřiceti, možná to byl špión nebo možná pekař... who knows?). Celý tento film je zkrátka a dobře úplně špatně uchopený, v důsledku čehož nemá šanci zaujmout. Nebo asi přesněji řečeno zaujmout dokáže, protože divák pořád čeká... ale jaksi se ničeho kloudného nedočká, což ho spolehlivě odrazuje od jakékoliv byť i jen částečné reprízy. Zapomnění je pro takhle promrhaný potenciál ještě zoufale mírný trest. 50% (22.05.2016)