monolog

Kde není tenhle film natažený a patetický, tam je plný klišé nebo hloupý. Upřímně řečeno, základní zápletka je doslova debilní (a omlouvám vás všechny, že jste na to nepřišli sami, vím, že opisování názorů zabere čas i duševní kapacitu). Slunce rozhodně nevyhasíná, vlastně naopak. Jop, astronauti by mohli mít určité pochybnosti, jestli ta bomba bude stačit. Ovšem museli by mít na zemi při výcviku a přípravě zacpaný uši a zavřený oči, aby strachy o výsledek akce tuhle akci tak debilně ohrozili. Nehledě už na to, že osmičlenná posádka pro misi, kde stačí jenom zmáčknout tlačítko, to je přehnaný. Tři čtyři by bylo dostatek, ale zase by je nikdo nemohl zabíjet víc jak jedenapůl hodiny, beru. Nehledě už na určitou drobnost, že pro takováto povolání jsou při náboru prováděny náročné psychotesty a bigotní maniak by se kapitánem asi těžko stal. Další logická drobnost, kterou tvůrci udělali jen kvůli hezoučké tvářičce Cilliana Murphyho (aby co nejdýl vydržela), je to zvláštní rozdělení činností. Dobře, chápu, že nikdo nemůže být nejdokonalejší odborník na víc než jednu věc zároveň (ovšem doteď si nejsem jistej činností asi tří členů týmu), ale přinejmenším dostatečné základy ze všech ostatních oborů by museli zvládnout všichni (čili odpadá strach z toho, že ty jsi jedinej, kdo umí odpálit bombu a kde je kčertu to sérum proti kobřímu jedu?) Když už jsme u toho, lidi ve vakuu nezmrznou rychleji než víno v novém boxu na vychlazení v ledničce Calex, jaksi, není tam nic, co by odvedlo teplo a proto se spíš udusí nebo je zabije podtlak. O ztrátě signálu snad není třeba hovořit. Sonda Mariner 10 už v polovině sedmdesátých let několikrát obletěla Merkur, zatímco její vysílač chrlil dolů na Zemi miliony údajů. A ještě jedna chybička, když už máte osmičlennou posádku, která bude pospolu ve vesmíru několik dlouhých let, dát tam jen dvě ženský a jednoho psychiatra je hloupost (pokud ovšem US. Army nezměnila náborový dotazníky a nezačala náhle přijímat do svých řad teplouše - nic proti vám kluci, mám vás rád) A ten psychiatr? Vždycky musí být nejmíň dva, protože i psychiatr může potřebovat cvokaře. No, když jsem tak krásně popsal, kam jde poslední dobou ta hyperrealita filmovýho světa a že byste o filmech měli opravdu začít uvažovat, můžu se pustit do svých dojmů. Nudil jsem se. Děj až příliš připomíná začátek Mise na Mars a Rudé planety, prostředek potom nevydařenou Vesmírnou odyseu a závěr zase Horizont událostí. Hloupé nepropracované postavy, šílenej řezník, počítač jako ze StarTreku, přehršel drahých triků (je mi líto, ale pro mě 50 mio dollarů nebude nikdy nízkej rozpočet), logické kopance a patetické sebeobětování skrze celý film. A jako perlička na závěr, chemické vize zhulenýho feťáka a svlíkání z kůže. Armageddon nebyl vůbec dokonalej, dokonce nebyl ani inteligentní nebo bez logických kopanců. Jenže byl sakra zábavnej, sakra dojímavej, sakra pekelně obsazenej a nedělal ze sebe doktoranda filozofie. Tady ale nejsou ani sympatický postavy. A tak mě nakonec napadá, jak mohl vlastně bejt ten psychiatr na Ikaru 1 spálenej Sluncem, když ty rostliny si tam vytvořily docela solidní prales a jeho kapitán tam sám se svým Bohem přežil šest roků?

Zajímalo by mě, jak pojmenují třetí díl, nejspíš Po všem. První část byla ne sice dokonalá, ale přesto docela napínává zombiárna. Jediným kladem druhého dílu je ale Robert Carlyle a to čistě jen herecky, protože jeho postava od půlky ději vyloženě škodí. Kdybych poznal Catherine McCormack, možná bych ji taky dal za klad, ale věru vypadá jaksi úplně jinak. Nejdřív z formální stránky. Nesnáším stroboskopickej střih. Přecházejí mi z něj oči a nedokážu se vyznat, co se na obrazovce děje. Nejmíň dvě třetiny jsou tady takhle stříhaný a to ještě snímáno ruční rozházenou a zrychlenou kamerou. Vidět to v kině, asi bych spolkl meč a hodil šavli. Další věc, je to jako obvyklé dvojky zbytečně krvavé a násilné. No, zbytek formy patří spíš jen tomu liduprázdnýmu Londýnu, kterej je čistej jako dětská prdýlka a auta jsou pečlivě seskládaný na kraj chodníku nebo zaparkovaný v podzemních garážích. No a k obsahu, který byl tedy o poznání horší. Nic než natahovaná stará žvejkačka, co se jí pořád nemůžete zbavit z prstů. Leitmotiv stále přítomného "milujícího" tatínka nebo zvláštně nelogické chování nakažených vůči mamině (nejdřív ji jen pokousali a utekla ze zavřenýho domu, ale pak ji roztrhali), naprosto nelogický chování armády jako jednotlivců i celku (já vím, říká se, že to jsou gumáci, ale takhle přeci jenom ne), nehledě už k tomu, že pokud by nějaká takováhle epidemie vypukla v Británii, těžko by se to nedostalo na kontinent už dávno předtím. Vsadil bych se, že v třetím pokračování budem sledovat osudy drsných pašeráků a zločinců (alá Alien 4), kteří se z nějakýho jinýho kontinentu (nejlíp Austrálie) vypraví do Evropy a pokusí se odvézt pár nakažených domů, aby si z nich udělali předložku ke krbu, hlídací psy, prodali je nějakým boháčům jako suvenýry nebo prostě jen je použili jako obyčejné biologické zbraně (i když v třetím dílu zbude už jenom ta Austrálie, tak proti komu?) Tenhle film je dalším ze zbytečných fláků, kterými nás toto desetiletí zásobuje doslova nehorázným stylem. A to i když vezmu v potaz, že některý starší zombiárny mám docela rád. Tady ale vlastně ani těch zombíků moc nebylo, a přesto to byly ty nejsympatičtější postavy vůbec.

Největší potíž tohohle filmu je časový určení a určitá přemíra patosu. Kdyby doba od jeho odchodu z Hollnistické armády až po finální souboj byla pár let (+-7) a ne devět měsíců (jen proto, aby mohl jít do boje, aniž viděl svý dítě) a doba od souboje po odhalení pomníku pro pošťáka byla aspoň padesát sedmdesát let, bylo by to mnohem uvěřitelnější. Četl jsem i předlohu od Davida Brina (on tento film nesnáší), která je jako většina předloh mnohem lepší, ale tenhle film se mi docela líbí a to hlavně vykreslením postapokalyptické společnosti. Hlubší a docela zajímavý pohled do života, jak by mohl třeba vypadat. Costner měl v té době charisma na rozdávání a i když se to ke konci mění na zpomaleně patetickou břečku (Já věřím ve Spojené státy!), já mu to žeru :) Osobně totiž bych si podobné postapokalyptické světy užíval, jsem prostě týpek přesně na ně. Měl jsem žít před třemi sty lety, kdy bych už dávno prozkoumal vzdálené modré hory divokýho západu, nebo naopak až za třista let, kdy bych už měl obhlídnutou Alfu Kentaura a putoval do míst, kam se člověk dosud nevydal. Tenhle film je zábavný dobrodružství, jeden z mála blockbusterů, který jsem ochotnej i schopnej vidět víckrát.

Svým způsobem je globální neschopnost mít děti tou nejhorší pohromou, jaká se lidstvu může stát. Proč je to nejhorší katastrofa? Protože je pomalá a beznadějná. Dívat se na své vlastní prokletí je to nejhorší. Dívat se tváří v tvář své smrtelnosti, takový pohled málokdo ustojí zdravý. V té chvíli totiž už bude celkem jedno, co po nás zůstane, a jestli vůbec něco. Stejně nebude nikdo, kdo by to užíval a pokud, nebudou to lidi. Je to velice sobecký přístup, ale člověk je sobecký od přirozenosti. Kdysi jsem četl od Briana Aldisse román Pokolení starců, který je vlastně o tomtéž, jen propracovanější a detailnější o době dlouhé několik desítek let. Pokud se vám líbil tenhle film, tu knížku si určitě přečtěte. Film je ponurý, temný a depresivní, ale zároveň velice svižně natočený a zábavný. Scény z uprchlického ghetta mi hodně připomněly Greengrassovu Krvavou neděli tím svým skoro dokumentárním stylem, ruční kamerou a dlouhými záběry na zbytečně se vzájemně zabíjející lidi. Největší slabinou je, že film nic nevysvětluje. Nemám ponětí, proč tam lidé najednou nemůžou mít děti. Když jsem nad tím přemýšlel, vyšly mi jenom dva důvody, proč jsou neplodní. Za prvé, je to jejich vlastní práce. Další z biologických bomb, tentokrát na zničení nepřítele nejzákeřnějším způsobem a zevnitř se vymkla zpod kontroly. Druhý důvod je, že to byla práce pánaboha, taková druhá potopa světa. Řekl bych, že to je ta druhá možnost, protože kdyby to bylo nějakým virem nebo bakterií nebo látkou, působilo by to nejen na lidi, ale i na zvířata. A ve filmu žije prokazatelně nejmíň jedna kočka. Herecky měli trochu víc prostoru jen Clive Owen a Michael Caine a taky toho využili, ale jinak jen šedej průměr. To a příliš sentimentální a hloupý závěr mi ale nezabrání přidat tenhle film na čtvrtou nejlepší pozici mnou viděných filmů tohoto desetiletí (ostaních šest příčlí zatím stále čeká).

V tomhle filmu jde především o naději. Naději nás všech, kdo jsme příliš sami, příliš obyčejní, příliš nudní, příliš nesmělí, příliš zařazení do své malé levné škatulky, příliš naivní romantici, příliš velcí zastaralí dinosauři. O naději na to, že se ze svých škatulek vymaníme, nebo se ty škatulky začnou líbit náhle i jiným lidem. Tenhle film je poetičtější víc, než by se na první pohled zdálo. A nemám na mysli zrovna jen styl vyprávění nebo prostředí natáčení, ale spíš lidi, kteří tu jsou popisovaní. Připadalo mi to jako americká obdoba našich starých vesnických komedií, kde se každý s každým zná a s každým je z některé strany příbuzný. Zároveň ale mají takovej ten zvláštní přístup k životu, určitým způsobem velice praktický, ale zároveň zvláštně lyrický. Příběh je pomalý, s občasnou humornou nebo dramatickou vsuvkou, ale není ostatně takový i celý lidský život? A herecky nemám co vytknout. Možná dokonce přijdu na chuť i Julianne Moore, která se mi tu ve snad druhým filmu vůbec opravdu líbila.

To prostě musel bejt báječnej den, když nevázaný George Clooney potkal věcnou Michelle Pfeiffer a i přes jejich zklamání z romantických vztahů, celkovou rozdílnost povah a dva nepříliš hodné potomky všechno skončilo láskou. Jop, ale kéž by to bylo takhle i ve skutečnosti, hm? Tak snadné a tak opravdové. Mám rád tenhle styl romantických komedií, kde je láska brána s humorem a nadhledem, kde jsou hlavní hrdinové sympaťáci a ta osamělost jim kouká z očí, kde se nezapomnělo na staré pojetí milování jako romantického duševního naplnění. Dnešní pragmatický materialismus vztahů se mi nelíbí, ale tyhle romantické komedie mi na něj dávají zapomenout. Děti jsou sice občas až příliš ukřičené a rozmazlené, ale tempo si snímek udržuje až do nestandardního konce, který ho nepošle jako mnoho jiných filmů k ledu. Příjemné a charismatické obsazení, nápaditý scénář a několik dobrých zápichů ze života (první setkání Clooneyho a Michelle: - Jak víte, že jsem Kirstynin exmanžel?- Protože tohle je její dcera a tohle obyčejně exmanželé dělávají. - A tohle je přesně poznámka exmanželek. Tenhle film se mi prostě líbí a i to je důvod, proč jsem si ho jako jeden z mála koupil na DVD.

Beanovy prázdniny, pokud si je chce člověk doopravdy užít, neměl by koukat na film, ale jenom na trailery, protože v nich je všechno to zábavný. Ostatek navíc je jen nudná a trapná vata. Některými přinejmenším uznávané menší role Rodena, Rocheforta a Dafoea mi přišly spíš jen jako další vycpávka, ten mladej rusák jen jako zaplnění vzduchoprázdnýho scénáře, a Bean. Božínku, co mu to udělali. Je to jedna velká nuda, trapná nuda, kterou pro mě vytahuje jenom několik krásných záběrů Francie (asi tam napřesrok pojedu) a hezká zrzenka Emma de Caunes (stopro pojedu :) Všemi vychvalovaná scéna v Cannes, je pravda oproti ostatku celkem dobrá, jenže to je stejně podprůměr. Sebeláska čišící z filmu Carsona Claye by byla i zábavná, kdybych něco velice podobnýho (vlastně kromě jména) neviděl už před pár lety v jednom amatérským filmu v jedný soutěži. Největší filmová katastrofa nebyla nejdokonalejší rodinná komedie, ale byla humorná. Jenže Prázdniny jsou prázdné, nudné a trapné. Nic, co bych musel ještě někdy vidět.

Po prvním shlédnutí se OD rázem vyšplhal do mé top 75 všech dob (75 proto, že za každej rok mýho oblíbenýho filmovýho období mám jeden top film a někdy to bylo docela perný vybírání, přestože nové tisíciletí mi příliš práce s výběrem nedává). Mám rád časové paradoxy a hrdiny, kteří se snaží zachránit svůj svět a dojít štěstí s milovanou ženou. Tady je to podpořeno ještě solidními hereckými výkony a rychlým dějem, kterému nechybí zajímavý příběh a neobvyklá zápletka. Ke konci sice jde celou hodinu předtím pracně budovaná logika drobínek do háje, ale v té chvíli mi to už moc nevadilo, protože tak povznášející a zábavný majstrštyk jsem už moc dlouho neviděl a prostě mi to bodlo. Navíc tak zábavný a povznášející kus natočený dokonce deset let pSs (po Statečném srdci). Nedivím se, že do toho Kutchera vložil tolik prostředků, práce i přemlouvání. Vyplatilo se mu to. A to že pro roli své lásky získal Amy Smart filmu taky dost prospělo, protože je to prostě roztomilá pusina :) A takové malé upozornění pro všechny (a navíc i spoilerové varování). Tento film má tři možné konce, které tvůrci natočili. Jeden dobrý (žijí spolu šťastně až do smrti), druhý neutrální (žijí, ale ne spolu, šťastně až do smrti) a třetí špatný (přinejmenším jeden z nich žije šťastně až do smrti). Nejsolidnější zážitek z tohoto filmu budete mít s tím špatným, který je v režisérské verzi.

Vanilkové nebe je dobrý jenom pro lidi, kteří nikdy neslyšeli o Otevři oči, aneb konzouš opět zaplesá. Už jsem to myslím někdy a dvakrát říkal, že? Nemám rád remaky. Nemám a nemám a nemám. Dva filmy, jedna pointa, podobné vtípky, podobný vypravěčský způsob. Tím víc nemám rád remaky filmů, kde se jedná o pointu především, protože nic jiného Vanilkové nebe nedrží nad vodou. Přehnaně přeplácaná hudba (vlastně spíš jen písničky různých známých skupin, dle mě nepříliš dobré) vyřvávající ve velikášském orgazmu a nepříliš přesvědčiví herci (pouze známí a drazí, to je všechno). Hloupé manýry amerikánských filmů (ta trapná sexuální realita Spolykala jsem tvý semeno, to přece něco znamená...? Vyšukala jsem ti mozek z hlavy...). Víc peněz a jasnější (čti většímu konzoušskýmu publiku přístupnější, vysvětlenější, neotevřený, absolutně polopatě vysvětlený) závěr, kde v Otevři oči si ho člověk mohl vysvětlit nejedním způsobem. Nebyl to jen konec snu, ale i možné pokračování. Herci ve Vanilla Sky přehrávají a to včetně Penelope Cruz, která si svou Sofii zahrála i v Otevři oči o čtyři roky dřív. A i když jsou to jen čtyři roky, její kreace v OO se naprosto nedá srovnat se zdejším patvarem, spíš jen karikaturou sebe sama. Eduardo Noriega jako hlavní smutný i krutý hrdina na celé čáře poráží nejpřeplácenějšího orgána Hollywoodu Toma Cruise. Otevři oči se může pochlubit příjemnou hudbou, třeskutě ryčnou atmosférou obav a nejistoty, neokoukanými a kvalitními herci (stará škola v čele s Gérardem Barray), kterým prostě americké protějšky nesahají ani po prach na podrážkách. Zatímco Cameron Diaz hraje skutečně jenom "šuknu", jak jí tu hezky nadávají, Najwa Nimri je bláznivě a hluboce zamilovaná zničená holka, která ten sex nabízí, protože neví jak jinak si toho chlapa udržet. Nehledě už na to, že Crowe jako režisér naprosto zklamal. Okopírovat úplně celý scénář (s několika malými doameričtěními jako že otec napsal knihu "Jak si udržet království atp.), dokonce i některé záběry doslova do detailu, to je možné možná u neznámého snímku, neříkám etické, ale rozhodně hloupé. Dokonce i dialogy jsou téměř stejné, kromě občasných rozdílů způsobených překladem nebo větší sexuální (až skoro vulgární) otevřeností. Jen se ukazuje, kdo je lepší režisér a vyhrává Amenábar. A protože se jedná o dva téměř totožné snímky, je i komentář téměř totožný k oběma.

Vanilkové nebe je dobrý jenom pro lidi, kteří nikdy neslyšeli o Otevři oči, aneb konzouš opět zaplesá. Už jsem to myslím někdy a dvakrát říkal, že? Nemám rád remaky. Nemám a nemám a nemám. Dva filmy, jedna pointa, podobné vtípky, podobný vypravěčský způsob. Tím víc nemám rád remaky filmů, kde se jedná o pointu především, protože nic jiného Vanilkové nebe nedrží nad vodou. Přehnaně přeplácaná hudba (vlastně spíš jen písničky různých známých skupin, dle mě nepříliš dobré) vyřvávající ve velikášském orgazmu a nepříliš přesvědčiví herci (pouze známí a drazí, to je všechno). Hloupé manýry amerikánských filmů (ta trapná sexuální realita Spolykala jsem tvý semeno, to přece něco znamená...? Vyšukala jsem ti mozek z hlavy...). Víc peněz a jasnější (čti většímu konzoušskýmu publiku přístupnější, vysvětlenější, neotevřený, absolutně polopatě vysvětlený) závěr, kde v Otevři oči si ho člověk mohl vysvětlit nejedním způsobem. Nebyl to jen konec snu, ale i možné pokračování. Herci ve Vanilla Sky přehrávají a to včetně Penelope Cruz, která si svou Sofii zahrála i v Otevři oči o čtyři roky dřív. A i když jsou to jen čtyři roky, její kreace v OO se naprosto nedá srovnat s tamním patvarem, spíš jen karikaturou sebe sama. Eduardo Noriega jako hlavní smutný i krutý hrdina na celé čáře poráží nejpřeplácenějšího orgána Hollywoodu Toma Cruise. Otevři oči se může pochlubit příjemnou hudbou, třeskutě ryčnou atmosférou obav a nejistoty, neokoukanými a kvalitními herci (stará škola v čele s Gérardem Barray), kterým prostě americké protějšky nesahají ani po prach na podrážkách. Zatímco Cameron Diaz hraje skutečně jenom "šuknu", jak jí tam hezky nadávají, Najwa Nimri je bláznivě a hluboce zamilovaná zničená holka, která ten sex nabízí, protože neví jak jinak si toho chlapa udržet. Nehledě už na to, že Crowe jako režisér naprosto zklamal. Okopírovat úplně celý scénář (s několika malými doameričtěními jako že otec napsal knihu "Jak si udržet království atp.), dokonce i některé záběry doslova do detailu, to je možné možná u neznámého snímku, neříkám etické, ale rozhodně hloupé. Dokonce i dialogy jsou téměř stejné, kromě občasných rozdílů způsobených překladem nebo větší sexuální (až skoro vulgární) otevřeností. Jen se ukazuje, kdo je lepší režisér a vyhrává Amenábar. A protože se jedná o dva téměř totožné snímky, je i komentář téměř totožný k oběma.