honajz2

Strašně divný film, u kterého bych strašně rád věděl, jestli měl Brynych jasno, co vlastně točí. Tohle totiž je filmařsky detailně propracované dílo včetně mnoha chytrých formálních nápadů (současnost a minulost v jednom záběru, ať už pohyblivém nebo statickém (!)), perfektní prací s druhými a třetími plány či umisťováním postav v záběrech. Je to fascinující od začátku do konce, i když se mi do toho (jako vždycky u Brynycha) chvílemi těžko dostávalo. Jenže scénář je povrchní agitka v echt avantgardním obalu, tudíž agitka k ničemu, jelikož správná agitka měla být srozumitelná všem, aby chápali jediné správné komunistické názory, zatímco tohle by zájezd z JZD unudilo k smrti a ten zbytek bude marně čekat na špióny. Tím pádem je to agitka s anti-agitačním lookem, přičemž se mi ale za celý film nepovedlo najít moment, kdy by se to z formátu agitky odpoutalo. Pseudo-neutralita postav k nim neodmyslitelně patřila (když na ni došlo) a vše vždycky stálo na tom, že se postavy v závěru stejně rozdělí na jasně kladné a jasně záporné. Přitom na to jde zpočátku zdařilým psychologickým vykreslením, které se ale zvrtne do agitační černobílosti, jelikož ti, co vyznávají správné hodnoty, za hranice samozřejmě nepůjdou a ti, co šli, zůstanou hajzly do té doby, dokud tu zase nezůstanou. Františkovy nezdary na západě shrne montáž (jak jinak než nahrávající režimu), ale pozadí nechává být, jelikož by vytvořilo větší neutralitu námětu, než by režim chtěl. Téma hledání místa, kam patříme a co vlastně pro každého z nás znamená domov je taktéž zajímavý, ale opět zkratkovitý, s jediným jasným poselstvím, přes které nejde vlak (do Německa). Herecky mi to přišlo vcelku působivé, ale čím blíže konci, tím více se schopnosti jednotlivých herců vytrácely v banálních dialozích. Cením ale široké plátno i více jazyků, které tomu aspoň dodaly na důvěryhodnosti a stejně tak jsem rád, jak moc mimo byla celá špiónská zápletka a že to mnohem víc bylo o něčem jiném. Bohužel to ale bylo zničeno agitačním podáním, které vypadá až neúmyslně a zároveň naprosto jasně. V tomhle je pro mě Brynych záhadou, kterou bych někdy rád rozlouskl, ale vzhledem k tomu, jak to s jeho filmy mám, si o něm radši něco načtu. Tak jako tak je to dílo působící nesmírně sebevědomě a neotřele, jen je škoda, co z něj vyleze. Sice se dlouhou dobu zdá neutrálním a v závěru by stačilo jen pár věcí změnit, ale příběhy často stojí na silných závěrech a tenhle to celé, byť se to dalo čekat, shodil. A k závěru se ještě musím pozastavit nad tím, že nechápu, proč Brynych netočil horory nebo víc opravdu temných věcí, protože mi nejvíc jeho styl sedl v A pátý jezdec je strach, kde se vše místy překlápělo opravdu až do hororu. 3*

Je to poznatelně debut, takže je zde až moc poznat, jakou filmovou řečí chce Tykwer k divákům promlouvat, jak chce své příběhy a postavy vést a jak dociluje zvláštní atmosféry, tudíž je zde především patrné, že si zde svůj styl teprve upevňoval. Jenže i tak to působí nesmírně sebevědomě a dokonce i vyspěle. Výsledkem je krapet nalajnované, ale hutné psychologické drama, opět ve formě "záhady bez záhady" a la Princezna a bojovník (na kterou jsem si při sledování vzpomněl nejvíc) a ponor do nitra životem zničené Marie byl opravdu fascinujícím způsobem provedený, včetně nemalého počtu nadpřirozených prvků. Taky se mi líbilo, že nejasný povrch není jen známkou nízkého rozpočtu, ale právoplatným hybatelem dění a atmosféry, jelikož soustředění se při exteriéch a scénách mimo Mariin byt jen na určité detaily ještě víc podtrhuje ponor do její psychiky. Zajímavé je i vidět, jak některé prvky Tykwer znovuvyužívá v dalších filmech - má to podobnou hudbu jako Lola, podobnou výstavbu jako Princezna a bojovník (včetně pár detailů a jedné scény) a jeden kameramanský nápad se v naprosto stejném podání objeví v závěru Zimních spáčů. Opravdu je to jen debut, ale skutečně zdařilý, jasně předvídající, že Tykwerova tvorba bude skutečně odlišná a pozoruhodná. A úvodní titulky jsou top. 4*

Šel jsem do toho skoro úplně naslepo, takže jsem o to víc byl překvapený, že se to zvrtlo v regulérní psychohororový survival plný halucinací, neexistence uchopitelnějšího časoprostoru a zdánlivých smrtí. Step je pustá, cesta do města nekonečná a nejasná, hladomor v 30.letech obří a věřit nemůžete ani sami sobě. Step sice byla stylizovaná, aby působila co nejvíc monochromaticky a ačkoli je při detailnějších bodech poznat, že tak bílá opravdu není, funguje to. Survivalové části s třemi stěžejními postavami je věnována většina filmu a bohužel s tím přichází problém určit, kdy už se film opájí až moc sám sebou a jestli už nepřekročil míru halucinogenních scén, protože v této podobě se scény ze stepí mohly klidně dít další dvě hodiny a vyznělo by to stejně, jen s každou další minutou víc experimentálně. Dvě hodiny jsou takový očekávatelný standard, který si naštěstí dokázal udržet mou plnou pozornost a zájem (ale to hlavně proto, že mám tahle psycha rád), avšak mi stále přijde, že někdy už moc tlačí na pilu a zbytečně opakuje některé (mikro)motivy. Měl jsem pár teorií, kam to celé dospěje, ale netrefil jsem se, protože jsem nečekal, že to po všech událostech SPOILER zůstane ukotvené v realitě. KONEC SPOILERU Spolu s tím se otázka ohledně opodstatněného používání dlouhých halucinogenních scén ještě více projevuje, ale po skončení filmu jsem dospěl k názoru, že s ní až takový problém nemám. Seitov totiž tak velice přesvědčivě vytvořil místo, kde neexistuje čas, prostor ani jakákoli srozumitelná posloupnost, tudíž dlouhou dobu sledujeme nepříjemnou noční můrou bez jasných pravidel a díky tomu se dá dokonale prožít situace postav.  Tudíž historický film je to v tomhle případě především emotivní, stojící na intenzivním zážitku. Ten se předat povedlo, takže to považuji jako velice povedený film, kterému k dokonalosti chybí jen to, že měl nemalý počet chvil, kdy byl až moc znát původ efektivity. Tak jako tak se oproti tomu může jít Eggersův Maják zahrabat, v něm byl veškerý psychický rozpad dost okatý a umělý, zato tady ne a díky tomu mě to naprosto pohltilo. Ono je to taky precizní kamerou, která nabízí scény plné skvělých filmařských nápadů, se statickými záběry pracuje trochu jako Scott Barley (tz. znepokojuje tam, kde nic zdánlivě znepokujícího není) a když už se hýbe, vždy to upoutá pozornost a vždy to má své opodstatnění. 4*