Rogue

Za ten rok co uplynul od natočení Girl Who Knew Too Much ušel Bava dlouhý kus cesty. Už se objevují pro giallo typické atributy (černé rukavice, maskovaný vrah - Rorschach by záviděl, explicitní násilí, krásné modelky, krev, zacházení s ženskými postavami obecně), vizuál je dokonalý (a Argentova pozdější inspirace očividná), kamera lahůdková, příběh je adekvátně zamotaný a napínavý, gore se nekoná a film je barevný. A barva Bavovi zatraceně sluší.

Červená karkulka v černých rukavicích v příběhu zamotaném tak, že by ho nerozmotala ani Jessica Fletcher v nejlepších letech. Ubíjející nuda pak plyne z celkové rozvleklosti, přemíry dialogů a mého absolutního nezájmu o to, kdo je vrah.

Oficiální počátek gialla jako filmového žánru, ale vlastně jen úplně typický film-noir. Reaping the Hitchcock se vším všudy - hra světla a stínu, zápletka, dokonalá gradace, finále, voiceover, zamčené dveře, vášnivá čtenářka detektivek a psychicky labilní charaktery. Kdyby se nemluvilo italsky, asi by mě nikdo nepřesvědčil, že to Bava neukradl Hitchcockovy ze sejfu. Pocta dovedená k dokonalosti. A ten vtip na konec je neskutečně nadčasová pecka.

Film začínající zabitím komára a končící kravinou zabalenou ve vizuálně krásném provedení. Mezihry s pošťákem jak z asijských filmů (takže rádobyvtipné a absolutně se nehodící), teplý detektiv, fifth international exhibition of funerary arts a focení oka mrtvoly (neskutečně cool nápad). V detailech klady vyhrávají na plné čáře, ale jako celek je film nepropojený (loutka) a některá témata jsou nedořešená jak by si zasloužila (detektiv). Mohla to být pecka, ale je to jen pár skvělých momentů a nápadů s blbým hysterickým rozuzlením a ještě blbějším závěrem (vysvětlení snových scén). Strašlivě nevyužitý potenciál.

Massimo Dallamano, aneb Leoneho kameraman podruhé ve žlutých vodách. Splňuje pravidla žánru, předkládá několik skvělých vražd provedených velmi svérázným způsobem, buduje atmosféru a povyšuje pomalost vyprávění na klad. Poněkud nevšední zacházení s hlavní postavou potěší.

Steve?

Susan Cabot jako jediná neblonďatá vikingka (shrnuto ústy robota v Mystery Science Theatre 3000 version: "You can tell she's the bad one, cause she's got black hair!"), televizní Richard Devon jako král barbarů, rozpočet, že byly peníze tak akorát na vydepilování vikingských beach boys a dvouminutový Sea Serpent, jehož zabití patří k nejvtipnějším scénám filmu. Jako šedesátiminutové low cost adventure movie to není špatné.

Fulciho rozlučka se seriózností ve které recykluje pád z útesu. Obsahuje všechny klady ranného období - dobré herce, kvalitní hudbu a zajímavý scénář (Sacchetii), který je alfou omegou celého filmu. Poslední třetina je pak naprosto bezchybná, atmosféra houstne, zvraty se množí a Fulci s přehledem zakončuje. Jedinou vadou na kráse tak zůstává můj čas od času se vynořující dojem tv looku, což nechápu. Tarantino vždy tlachal o remaku Zombi nebo Seven notes in black. Na remaky nikdy nedošlo, ale v Kill Billovy alespoň zazní Frizziho main theme '7 Notes'.

Svádění dvanáctiletého chlapce, černé rukavice, woodoo, gore scény, westernové prostředí, detaily. Fulci na vrcholu, bez samoúčelné brutality a s emocemi. V sicilském parnu se tak rozjíždí pátrání po vrahovy, které v polovině stopáže nabídne scénu jak z Leoneho a končí tak, že bylo v USA zakázáno až do roku 2000. A Barbara Bouchet se narodila v Liberci, čas stát se patriotem. Jasných 5.

Trip na hraně reality a fantazie, hipíci, lesbičky a stalking. Odraz psychedelických šedesátek, kde slovo mysteriózní znamená spíše hitchcocka než giallo.