chrispe

Příběh o jedné opravdu dlouhé inventuře ve skladu porcelánu, kde vládne pevnou rukou nad svými, převážně mladými, zaměstnankyněmi paní vedoucí Světla. Nečekejte drama, nečekejte akci. Jako malá jsem měla Holky z Porcelánu hodně ráda a to i přes moje nesympatie s postavami Marušky (Lenka Kořínková), která mi už tendy přišla neskutečně blbá a Dany (Dagmar Veškrnová-Havlová), no ta taky.. ale ta alespoň baví. Naproti tomu to vyvážil koktavý instalatér Tomášek (Jan Hartl) a příběhová linka Heleny (Marta Rašlová) s kterou jsem si vždy ráda zpívala (Mám mnoho nápadníkov, v láske som nestálá...). I dnes se ráda podívám a zasměju - ,,Které jsou za sedm dvacet? No jak to poznáte?!" - ,,Těžko." A přiznejme si, že třeba ´gazela´ je naprosto nezapomenutelná! :)

Výborný dokument o jedinečné osobnosti. Formanovo vyprávění Vás vtáhne do sebe.

Nudila mě kniha (dočetla jsem ji vůbec?), nudil mě i film (dávala jsem to nadvakrát). Asi to ani jinak dopadnout nemohlo.

Sednout si v kině doprostřed sálu byla obrovská chyba. Aby jsme nerušily ostatní, rozhodly jsme se vytrpět film až do konce. Sem tam jsme si poslaly útrpný pohled a při cestě z kina se navzájem ptaly... ,, Co to jako mělo být?" A já tomu filmu dávala nějaký naděje! Příčí se mi dát odpad, protože v tom filmu přeci musí něco být... No ne? Každopádně se jednalo o jeden z nejhorších (ne-li nejhorší) "kinových" zážitků mého života. Kdybych přečetla knihu, bylo by to lepší? To už je fuk.

Opravdu dobrý, oddechový film. Pro nás je atraktivní i tím, že se převážně odehrává v Karlových varech, můžeme mezi herci hledat Čechy a tak :) Ne, teď vážně. Queen Latifah dokazuje, že i ženská s větší velikostí může být vážně krásná a "mít šťávu" , LL Cool J (to má být vtip?) má u mě za roli zamilovaného (tak trochu) trouby devět z deseti bludišťáků. Je to jeden z filmů, po kterých rádi sáhnete i víckrát, pokud je příležitost.

Kdo očekává film o Coco Chanel jako o významné módní návrhářce, bude zklamán. Film totiž mapuje právě přeměnu Gabrielle Bonheur v Coco, její cestu k tomu, aby se vůbec mohla tou slavnou návrhářkou stát. A tak na začátku vidíme (polo)sirotka, který už v klášteře tvrdošíjně čeká každou neděli na otce, který nikdy nepřijede. Právě tvrdošíjnost je jedna z vlastností, která později Gabrielle pomůže dostat se pryč z krejčovství a prostředí kabaretu, kde zpívá spolu se svojí sestrou, na venkov blízko její vysněné Paříže. Ale sama tvrdošíjnost a odvaha nestačí, stává se i kurtizánou, kterými pohrdala, nicméně ani to nezlomí její silnou povahu. Audrey jako Coco Chanel se mi moc líbila, už jen díky těm přenádherným očím, které se umí podívat tak jemně a vzápětí ztvrdnout jako kámen. Dokázala vyjádřit spoustu podob jedné osoby. Od pyšné, vzdorovité, drzé ženy po zraněnou či zamilovanou bytost. (Díky, že v té roli není Keira Knightley - podle mě naprosto se typově nehodící.) Další dvě postavy, požitkářský Étienn Balsan v podání Benoîta Poelvoorde, který se později stal Gabrielliným ochráncem a angličan Arthur Capel (Alessandro Nivola), její pozdější láska a člověk, který stál za její cestou k nezávislosti, jí zdatně sekundují. Btw: dívat se na jakýkoli film v televizi je vážně bída a utrpení, díky reklamám tento film protáhli ze 105 minut na něco přes 135minut !! Z toho fakt lezu po zdi.

Film, který nenadchne ani neurazí. Film, od kterého nic neočekáváte a on vám taky na oplátku nic nedá. Dřív se mi líbil víc, dnes už v něm opravdu nevidím nic.

Výborné. Knihu jsem nečetla ani jednu, tak nemůžu podupávat a bručet co vše bylo špatně a co dobře. Nehledě na úžasné prostředí, ve kterém se film odehrává, musím vyzdvihnout především skvěle zvládnutou roli Lisbeth herečkou Noomi Rapace. Věřila jsem jí naprosto všechno, byla úžasná. Příběh byl dobře vystavěný, napínavý a zajímavý. Vše do sebe tak nějak zapadalo. Za mě pět.

Dobrá, zkusme opustit Paříž a nechme se vlákat do ulic dalšího velkoměsta. Protože já se na to těšila a rozhodně bych se nebránila ještě jiným příběhům, v jiných městech... Takže.. New york. První příběh (Jiang Wen) byl pro mě nic neříkající s nesympatickými postavami. Druhý příběh (Mira Nair) se může chápat všelijak a to se mi líbí... setkání dvou lidí, kdy jeden lásku ztrácí, druhý ji nachází.. anebo je to úplně jinak? Třetí příběh (Shunji Iwai) byl hodně prvoplánový až kýčovitý. Červená knihovna. Čtvrtý příběh (Yvan Attal) nebo spíše rozkouskované střípky příběhů o spisovateli, dámě s videokamerou, prostitutce, manželském páru /výborné/ se mi líbily hodně. A to i přesto, že jsem Ethana Hawkea nejprve považovala za blbce. Pátý příběh (Brett Ratner) byl opravdu vtipný a nápaditý, jeden z nejlepších. Šestý příběh (Allen Hughes) byl skvělý! Donutil mě k úsměvu z odhalenými zuby, který trval skoro celou dobu stopáže. Opravdu se tolik obáváme silných věcí, které nás potkávají? Jasně že jo! Mimochodem oba herci v hlavních rolí jsou zde zatraceně sexy. Sedmý příběh (Shekhar Kapur) byl zvláštní. Líbil se mi, ale nemůžu tvrdit, že bych ho pochopila... ten mladík měla být její zašlá sláva? Sakriš, kdo ví. Ale odraz v zrcadle i hudba byly skvělé. Osmý příběh (Natalie Portman) byl dobrý svou tématikou, ale nemůžu se ubránit pocit, že by se z něj dalo vytřískat víc... emocí. Jak se asi člověk cítí, když ten chlápek, co s ním právě jeho bývalá chodí, vypadá mnohem víc jako otec jeho dcery, než on sám? Devátý příběh (Fatih Akin) byl podroben mému přísnému pohledu, protože jsem byla zvědavá na příběh právě od tohoto režiséra. U závěru jsem musela zatlačit slzu :). Poslední desátý příběh (Joshua Marston) byl zkrátka výborný! Úsměvný, s menší hrou na city. Sumasumárum... od pátého příběhu začíná stoupat i kvalita. Ke svému překvapení se s hodnocením dostávám na 65%, což je víc, než u Paříže. Nicméně přičítám to tomu, že v NY je přeci jen o osm povídek méně. Btw: Uvítala bych méně známých herců.

V Paris, je t'aime odehrávají osudy rozmanitých lidí a režiséři se snaží do krátkých příběhů nacpat určité zlomové okamžiky. Některým se to daří lépe, jiným hůře. Vše se odehrává v úžasných kulisách pařížských ulic a náměstí, což jednotlivým kouskům dodává tu správnou dávku atmosféry. (60%) První příběh - Montmartre (Bruno Podalydès) je příběhem jednoho nenadálého setkání. Může to být tak "jednoduché"? Být jen ve správnou chvíli na správném místě. Druhý příběh - Quais de Seine (Gurinder Chadha) je sice jak z červené knihovny, nicméně v závěru mě dost zamrazilo /Chce psát o Fracii, ale o té svojí/. Třetí příběh - Le Marais (Gus van Sant): Mě naprosto uchvátil, i když mi místy monolog připadal směšný. Myšlenka je ale nádherná. Čtvrtý příběh - Tuileries (Joel a Ethan Coen) šel naprosto mimo mě... ale turista /Steve Buscemi/ měl svoje kouzlo. Pátý příběh - Loin du 16éme (Walter Salles a Daniela Thomas) nepřekonal žádný jiný. Smutné, bolestně reálné. Šestý příběh - Porte de Choisy (Christopher Doyle): zde stačí jen jediné... WTF? Sedmý příběh - Bastille (Isabel Coixet) nám ukazuje, že si většinou lidí /i věcí/ začínáme vážit ve chvíli, kdy nám protékají mezi prsty. Osmý příběh - Place des Victoires (Nobuhiro Suwa) s mou oblíbenou Juliette Binoche o potřebě jít dál. Devátý příběh - Tour Eiffel (Sylvain Chomet) byl jiný, poetický, zábavný... výborně! Desátý příběh - Parc Monceau (Alfonso Cuarón) mě nachytal, opravdu jsem čekala starého seladona s mladou milenkou. Jedenáctý příběh - Quartier des Enfants Rouges (Olivier Assayas) opět výborný, naprosto mě pohltil. Dvanáctý příběh - Place des fêtes (Oliver Schmitz) byl samozřejmě taky smutný, dojemný... ale něco mi tam chybělo, aby to "cvaklo". Třináctý příběh - Pigalle (Richard LaGravenese) mě moc neoslovil. Čtrnáctý příběh - Quartier de la Madeleine (Vincenzo Natali): neee až moc to ve mě evokovalo SinCity. Patnáctý příběh - Père-Lachaise (Wes Craven) se mi nelíbil. Krátké nakouknutí na dovolenou páru, který se bude brát, přičemž si žena usmyslí, že si bude hrát na hysterku a celou dobu chtěla vlastně básníka či komika. Šestnáctý příběh - Faubourg Saint-Denis (Tom Tykwer) byl rozhodně dobrý, dobře promyšlený, u kterého si na konci nejspíš oddechnete stejně jako hlavní hrdina. Sedmnáctý příběh - Quartier Latin (Gérard Depardieu a Frédéric Auburtin) mi svým námětem připomínal ten třináctý, nicméně tento se mě dotkl více. Důstojné zakončení vztahu dvou lidí, kteří se snad kdysi milovali, dnes k sobě cítí úctu. Ironické, pěkné. Poslední osmnáctý příběh o američance, která si díky Paříži uvědomí, že vlastně žije... no... záčátek super, později moc patetické /i když nezapírám, že hodně lidí se v ní může poznat/. Sumasumáru... Moje best of jsou třetí, pátý, možná devátý, jedenáctý příběh. Tleskám.