New York, milujem ťa

Paris, je t'aime (se kterým musím tento film chtě nechtě srovnávat), byl zcela jednoznačně rozdělen na povídky, které byly k ještě větší odlišnosti zakončeny uvedením jména režiséra. Tento snímek se snažil jít jinou cestou, jednotlivé segmenty více propojil, styl režisérů tak splývá, vlastně ani není poznat, je prostě neviditelný a ne že by mi to vadilo, ale právě jména na režisérských stoličkách a jejich styly, byly na Paříži tak zajímavé. U tohoto filmu si člověk neřekne: Jo, Tykwerova část byla boží, Coenovic také super. Místo toho je tu větší propojení povídek, lehce stravitelný a zapomenutelný děj a hlavně naprosté vymizení dramatických situací: v Paříži tekla krev, umíralo se tam ve více povídkách, střety mezi kulturami byly vypjaté! New Yorku, miluji Tě předkládá jen komediální skeče, v některých případech zakončených vtipnou pointou, které jsou ale co do stavění dramatických a emocionálnách situací naprosto bezzubé. Paříž se nebála ukazovat problémy města, New York se nás snaží přesvědčit, že je to to nejlepší a nejbezproblémovější místo k žití. Což je mi proti srsti. (Ano, vím, že je to o lásce a především o lásce k městu. Ale Paříž šla podle mě mnohem zajímavější cestou). ____ Ještě mě tak napadá, že problém je prostě v tom, že film o tomto městě vlastně vůbec nevypovídá! Tito režiséři svůj vztah k New Yorku na plátně nijak nezobrazili, chtělo by to lidi jako Martin Scorsese nebo Woody Allen, kteří na toto téma spíš mají co říct. (21.02.2010)

Je to jako drahá bonboniéra ze které někdo snědl všechny bonbóny - vkusné, ale prázdné. Líbivá hudba a kloboučky většiny pánského hereckého ansámblu nahazují "inteligentní" atmosféru New Yorku jako města umělců a otevřených lidí. V Paříži jsme viděli i odvrácenou tvář města, zde se ničeho takového nedočkáme. To celkové prolínání povídek se mi taky moc nelíbilo a působilo to na mne spíše rušivě. Nejhorší, ale je že se mi opravdu líbily jen dvě povídky (ta s vozíčkářkou a pak ta jak Ethan Hawk balí Maggie Q u cigarety). A zaujala mě ještě ta se zesnulým malířem. Zbytek šel mimo mně a i když byli herci dobří všude, prostě mě na to nebavilo koukat. (06.02.2010)

[imdb: 7.2/10] | me: Množstvo výborných hercov alias krásny obal. Vnútro je však rozpačité. Niektoré príbehy (vačšina) sú príliš intelektuálne, umelecké a snažia sa navodiť vizuálne pestrú atmosféru, pričom dej je v celku o ničom (... určite nesie nejakú hlbokú myšlienku, ktorú je však ťažké v tej celkovej mozaike nájsť). Ďalšie sú ľudsky zábavné, fajn a na nič iné sa nehrajú. V celku je to však moc hĺbavé a urozprávané prelínanie (rôznych) príbehov, v ktorých si určite každý aspoň jeden pútavý nájde. Mne to však nestačí ... (11.02.2010)

Papírově to vypadalo na slabší sestavu tvůrců než u Paříže. Jenže tady se všichni překonávají a pod nějakých 70% film nesklouzne ani na okamžik. A herecké obsazení je výborné (bez výjimky). Netriviálním segmentem o rodičovské lásce na sebe upozornila Natalie Portman jako scenáristka i režisérka. Velmi se mi líbil příběh odvyprávěný Brettem Ratnerem (něco jako pozitivní překvapení roku). A za suverénně nejlepší kousek téhle romantické mozaiky pokládám sekvenci od Allena Hughese. Dalo se něco takového čekat? :) (08.03.2010)

New York, metropola, ktorá takisto ako Paríž nanovo reprodukuje echo nesterilného útočiska (lepšie vyjadrené stredobodu) pre rôzne tipy zasiahnutých bytostí. Centrum vratkej veľkorysosti, v ktorom chceš zažiť promenádu in "Central Park", láka ťa večerná cigareta pred reštikov "Aureole" a neváhaš nad preniknutím do tajov "China Town" alebo "Little Italy". Nevieš ku komu sadneš do taxíka, netušíš koho kde stretneš, ani sa nenazdáš a už si súčasťou niečoho, čo v danom okamihu nedokážeš nazvať- možno aj ihneď precítiť. A to ma ("just a little bit") dráždi aj tu. Pri Seine, v útrobách mesta lásky som bol z celej tej košatej koruny nálad a kozmopolitných črepín zaraz inštitucializovaný. Na brehu rieky Hudson medzi blokmi očíslovaných "avenue" klopocú kroky optimizmu-pesimizmu, naplnenia-horkosti, príchodov-odchodov a v neposlednom rade sled viacrozmerných sympatií k NYC. Istá nevyváženosť-nedotiahnutosť je tou škodnou ujmou, ktorá mi nedovoľuje "byť výsadne prepojený". Nebyť tohoto handicapu, Amerika by s Európou vytvárala rovnocennú os pohnútok po ktorej by sa dalo "veslovať" až do vyčerpania. Opak je pravdou a preto platí : 1. "Je t'aime" 2. "I love you". (08.05.2010)