Stanislaus

Palm Springs nestaví na žádném inovativním námětu, jelikož téma časové smyčky je v posledních letech vcelku populární napříč žánry (viz Na hraně zítřka či Všechno nejhorší 1 a 2), je to však natočeno takovým mile odlehčeným způsobem, že člověk promine ono (ne)nápadné vykrádání předchozích snímků a nechá se hodinu a půl bavit Nylesem a Sarah, kteří se poznali za vskutku bizarních okolností. Trochu jsem ve filmu postrádal původ Nylesovy smyčky, ale budiž - stejně jsem se více soustředil na budování vztahu mezi oběma "smyčkaři". Celý film se mi hlavou honila otázka: Pokud bych měl možnost prožít nekonečněkrát jeden den, jaký den by to zrovna měl být? Plusové body za potrhlou roličku J.K. Simmonse a solidní plot-twist ohledně Sarah a jejího probuzení. Slabší čtyři hvězdičky!

"Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí..." Kokosy na sněhu jsou neskutečně pohodový film, který člověka mile pobaví a nenásilně poučí i při opakovaném zhlédnutí. O komediální vložku se postarali hlavně (jako vždy vtipný a přirozený) John Candy a Doug E. Doug se svými "rastafariánskými vejci". Vedle humorné a sportovní linie se najde i pár vážněji laděných momentů, které mají v sobě trochu kýče, ale i tak mě vždy dostanou - hlavně v případě závěrečného závodu. Sympaticky a srdečně natočený film o tom, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a jít hrdě za svým snem nehledě na reakce ostatních.

Od Knoflíkářů, kteří v sobě měli mísit prvky ironie a černého humoru, jsem si sliboval poněkud jiný, pravděpodobně lepší zážitek, kterého se mi dostalo snad jen v povídce Pitomci, protože zbylých pět příběhů mě nijak výrazně neoslovilo, i když se jednalo o neokoukané náměty. Humor pana Zelenky a jeho přátel mě v tomto případě minul velkým obloukem, což mě mrzí, když vezmu v potaz kultovní status filmu a množství pozitivních reakcí. Jednotlivé mikropříběhy na mě působily příliš bizarním dojmem - a sice v tom špatném slova smyslu. Jak už jsem říkal, dílčí náměty mě zaujaly, zdálo se mi však, že jejich zpracování bylo mdlé. Vedle toho mi přišlo propojení mezi jednotlivými povídkami příliš průhledné a tím pádem bez momentu překvapení. Podívám-li se někdy v budoucnu na Knoflíkáře znovu, možná změním názor.

Samotáři zaujmou na první pohled svou (takřka) povídkovou dějovou strukturou, která jako by evokovala zámořskou tvorbu, k čemuž přispívá i výběr soundtracku a hra s obrazem, nicméně jsem měl většinu filmu pocit, že to bylo takové povrchní, a nešlo to pořádně na dřeň, minimálně na dramatické rovině. O komické momenty se postaral především (a dost možná i jen) permanentně zhulený Jiří Macháček, jehož výkon byl po právu oceněn Českým lvem. Ivan Trojan mi do role šibnutého stalkera moc neseděl a linie s Japonci byla úplně mimo mísu. Od Samotářů jsem si vzhledem k jejich kultovnímu statusu a vysokému hodnocení sliboval přece jen něco více.

Kultovní Dědictví jsem odkládal velice dlouhou dobu, a jelikož jde o jednu z nejvíce citovaných českých komedií, tak už mě film ani neměl moc čím překvapit. Scénář Chytilové a Polívky je plný nezapomenutelných perel, o tom není pochyb, avšak na druhou stranu jsou v něm i jalovější místa s nadmíru trapným nádechem, která jsou k vidění především v první třetině filmu. Dědictví by určitě nebylo tím, čím je, pokud by nebyl v hlavní roli Bolek Polívka, kterému se podařilo ztvárnit vypitého burana Bohuše velice přesvědčivým způsobem - dost možná ho ani hrát nemusel a byl prostě sám sebou. Vedle něj jsou ve filmu k vidění další nezapomenutené postavičky - od mini-tety, přes Bohušovy kumpány až k jeho dvěma "femme fatale" Irence a Vlastičce. V závěru mi film přišel neskutečně absurdní - nápaditý, to ano - ale už poněkud bizarní a mimo celkový koncept filmu. U Dědictví chápu rozhodně jakékoli hodnocení - na jednu stranu se mi snímek líbil jako humorná sonda do života vesnických křupanů, kteří jsou konfrontováni se svody materiálního světa, na druhé straně jsem měl zpočátku chuť film několikrát vypnout právě kvůli těmto nadmíru buranským postavám.

Vzpomínky na Itálii jsou opravdu mile natočený film, který v sobě v přiměřených dávkách mísí komické a dramatické prvky. Vedle nádherných italských scenérií a jižanské atmosféry nabízí film obstojné herecké výkony, které sice v několika málo momentech působí poněkud strojeně, po většinu stopáže jsou však vesměs civilní, k čemuž určitě přispěla i skutečnost, že se v případě dvou hlavních postav jedná o otce se synem i mimo plátno. Musím se přiznat, že chvílemi byla v kině vyšší koncentrace cibule - a to zejména ve scénách spojených s matkou, protože jsem si v ten moment vždy představil tragicky zesnulou Natashu Richardson. I když jde dějově o veskrz tuctový film, jenž nemá v rámci žánru moc čím překvapit, tak se na něj pěkně dívalo a musím říct, že se D'Arcymu jeho dlouhometrážní prvotina vcelku podařila ukočírovat. Plusové body za sympaticky napsanou postavu s tváří Lindsay Duncan a miniepizodky s fretkou a dělníky. Slabší čtyři hvězdičky!

V případě Zemětřesení bych mohl napsat prakticky to samé co u předchozí Vlny. Tentokrát se tvůrci přesunuli z fjordského městečka rovnou do norské metropole a ničivou katastrofu pojali velkolepějším způsobem. Žánrově ani dějově nemá film moc čím překvapit, nicméně i tak musím uznat, že sekvence z hroutícího se mrakodrapu měla vážně grády a dokázala mě napnout (scéna alá druhý Jurský park se nikdy neomrzí). Na druhou stranu je však pravda, že měl film poněkud pomalejší rozjezd a myslím, že by klidně snesl o čtvrt hodiny kratší stopáž. Co se postav týká, Kristian mi přišel chvílemi až přehnaně narušený a malá Julia by se mohla naučit v katastrofických situacích poslouchat dospělé. Přes to přese všechno se však stále jedná o solidně natočený film v rámci svého žánru, jenž se jistě mezi americkými "bratránky" neztratí. Navíc, destrukcí New Yorku či San Francisca už bylo dost.

Otevřený konec prvního AvP vybízel k pokračování, jehož jsme se i po pár letech dočkali - avšak bohužel s kvalitativně nižší hodnotou. Dvojka zcela ignoruje příběh, nesnaží se budovat vesmír okolo obou obávaných monster, a prostě se soustředí na akci, které je ve filmu sice požehnaně, nicméně působí lacině a nepřehledně. Tísnivá atmosféra je tatam a tentokrát se vraždí kdekdo na potkání - heslo tvůrců: "Čím víc děr v hlavě, tím líp!". Postavy jsou ploché, neskutečně hloupé a vlastně by se dalo říct jen do počtu - hlavními aktéry jsou zejména obě monstra (i s hybridem), která však v tomto případě postrádají většinu svého "kultovního kouzla". Co se onoho ignorovaného příběhu týká, tvůrci zplácali hned několik linií (rodina, vztahy a zneužití technologií) dohromady, které však drží jen silou vůle. Jako bezduchý akční film na jedno zhlédnutí lze tento film zkousnout, což je ale opravdu škoda, protože materiál byl solidní.

V 70. a 80. letech minulého století spatřila světlo světa dvě veleznámá monstra - Vetřelec a Predátor - a bylo jen otázkou času, kdy se tyto dvě potvory setkají společně na velkém plátně. První a druhý Vetřelec s prvním Predátorem jsou klasiky svého žánru - o jejich prvním crossoveru se to však říct nedá. I když nabízí AvP (vzhledem k době vzniku) kvalitnější vizuální efekty, citelně pokulhává na příběhové rovině a v budování tísnivé atmosféry, čímž kdysi ohromily především první dva díly Vetřelců. Scenáristicky jde o slabší film, který proto radši sází na akční scény a přítomnost lekaček, což se mu ve většině případů i vesměs daří. Osobně mi nijak nevadilo, že byli vetřelci ve filmu vykresleni jako záporná monstra, protože i když nejsou o nic horší než predátoři, jsou přece jen více slizcí a proradní, a proto se do této polohy hodili více. Vypne-li člověk na hodinu a půl mozek, není AvP úplně tak špatný film. P.S. Malé ("bezvýznamné") plus za otevřený konec!

Zvířecích hororů s krvelačnými kanci jsem už několik viděl, nicméně všechny byly z 21. století, a proto jsem byl zvědavý na tento poněkud starší kousek. Největším kamenem úrazu v případě Kance je naprosto otřesné herectví (prakticky) všech zúčastněných, okořeněné špatným českým dabingem (za což tedy tvůrci nemohou) a vesměs hloupý scénář. Ze samotné bestie z řádu "chrochtavých" toho moc vidět není, ale to lze odpustit vzhledem k době vzniku. Abych ale stále nehanil, velice se mi líbilo výtvarné pojetí exteriérových scén, které syrově magickým způsobem skvěle dotvářelo atmosféru vyschlého a nehostinného prostředí australské pustiny.