Stanislaus

Trojrozměrný Scooby Doo mi přišel méně potrhlý než jeho kreslení předchůdci, což je rozhodně plusovým bodem. V tomto případě nejde ani tolik o řešení záhad a demaskování padoucha, jako spíše o jeho pronásledování, přičemž se v popředí nachází trable mezi členy Záhad s.r.o. zažívajících menší vztahovou krizi. Vedle toho film představuje další zajímavou partu, která se také snaží dopadnout zlosyna. Příběhově obsahuje Scoob! několik zkratkovitých a scenáristicky divočejších míst, avšak já jsem se i přesto vesměs bavil a v závěru jsem se nechal i lehce dojmout. I když se jedná primárně o snímek pro mladší publikum, myslím, že obsahuje i místa, která osloví i dospělého diváka. P.S. Po zhlédnutí filmu se člověk už nikdy nebude dívat stejně na bowlingové koule.

Jak býti dobrou ženou disponuje na první pohled lákavým námětem a vskutku slibným hereckým obsazením v podobě tří typologicky naprosto odlišných hereček Binoche - Moreau - Lvovsky, nicméně se to celé rozpadá kvůli jalovému příběhu a nevyužitému potenciálu - jak u postav, tak u prostředí - což je opravdu velká škoda. Poselství filmu tvořící rámec je očividné a v dnešním přehršli feministicky laděných filmů by si klidně našlo svoje místo, i přesto jsem měl však pocit, že se to dalo natočit živějším a humornějším způsobem. Závěrečné tanečně-hudební číslo mělo sice svoje kouzlo, nicméně absolutně nezapadalo do konceptu filmu. Lepší dvě hvězdičky!

"Zlaté rybky" nenabízí v rámci žánru sice nic inovativního, nicméně jde o pohodově a svižně natočenou komedii s několika opravdu humornými momenty, o které se postaraly zejména Luisa Wöllisch a Birgit Minichmayr, takže člověk filmu odpustí onu dějovou předvídatelnost. Vedle komediální linie se našlo i pár vážnějších scén (Goldie, Oliver + matka), které nebyly úplně prvoplánové a působily přirozeně. Ve výsledku se u mě film pohybuje mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, jelikož jsem se ale pěkně bavil, tak v tomto případě přidám.

Honey Boy je průměrně natočený film o problematickém vztahu mezi rodičem a jeho dítětem - v tomto případě mezi otcem a jeho synem - který nijak výrazně nevybočuje z řady jemu žánrově a tematicky podobných snímků. Herecky je to zahrané vcelku dobře a scénář není úplně špatný, ale měl jsem pocit, že se z toho dalo vytřískat víc - alkoholismus, pár pohlavků a pěkná nálož sprosté mluvy nejsou vždy zárukou silného příběhu. Místy tam byly ty emoce cítit, závěr mi však přišel takový jalovější.

Nikdy jsem nebyl fanoušek Mekyho, znám pouze zčásti pár jeho nejznámějších písní, nicméně jsem si nechtěl nechat ujít portrét zpěváka, jemuž se podařilo prorazit i v zahraničí a za onoho času dokonce porazit Karla Gotta v anketě Zlatý slavík. Dokument nabízí vcelku velké množství archivních záběrů a důležitých momentů ze Žbirkova života, který měl své světlé, ale i stinné stránky. Postihnout v osmdesáti minutách několik desítek let dostatečným způsobem není jistě jednoduché a v případě Mekyho by se našlo několik až příliš zkratkovitých míst. Musím však uznat, že se mi i přesto dostalo informačně bohatého snímku, který měl vedle dokumentaristické linie i své humorné, ale i emocionálně silné momenty.

Bez zvláštních zmanení je nadmíru syrové drama o drsném životě v Mexiku, které je nám svým prostředím, ale i mentalitou velice vzdálené, takže si člověk jen stěží dokáže představit, jak moc jsou tamní životní podmínky náročné a nebezpečné. Matčino neutuchající odhodlání najít svého nezvěstného syna opravdu zaslouží obdiv a Mercedes Hernández se své role zhostila velmi přesvědčivým způsobem. Sekvence z každodenního života byly místy účelně prokládány magickými výjevy a představami, které ještě více umocňovaly nepříznivou atmosféru filmu. Za nejsilnější scény považuji rozhovor matek na začátku filmu a závěrečné rozuzlení, které mě rozhodně nenechalo chladným.

Tajný agent je vskutku netradičně pojatý dokumentární snímek, který by obstál i jako mix špionážní komedie a decentního dramatu o stáří a s ním spojenými strastmi. I když je prvotním motivem k příběhu (pokud možno nenápadná) infiltrace do domova důchodců za účelem získání informací o tamním personálu a rezidentech, tak se film zaobírá i vážnějšími tématy, které jsou stále velmi aktuální. Mnoho důchodců zažívá skličující pocit osamění, přičemž zapomínají své nejbližší a jsou odkázáni na pomoc druhých - nicméně i tak mohou být studnicí léty nastřádaných životních mouder a zkušeností, které by tak rádi předávali svým potomkům, kteří je však často vůbec nenavštěvují. Vedle této vážnější linie však snímek obsahuje nejeden humorný moment založený právě na onom stáří, čímž dává vzniknout dojemně úsměvnému příběhu ze života s jeho plusy, ale i mínusy.

Na palubu! by mělo mít vedle komedie v kolonce i drama, jelikož mísí prvky obou žánrů a z každého si bere kousek. I přes množství úsměvných scén není film vyloženě komický - při jeho sledování jsem spíše cítil humorný nádech, jenž vycházel ze situací, do nichž se hlavní postavy dostaly. Vedle toho se film však zaobírá i vážnějšími tématy - každý ze tří mužů, které film sleduje, má své osobní problémy (mateřská závislost, dobrácká nesmělost a živelná spontánnost), a právě tato společná cesta jim umožní se těmto problémům postavit a čelit jim. Z filmu na mě i přes tyto vážnější momenty sálala neskutečně pozitivní atmosféra, které z něj dělá dost možná nejvíc odlehčující film v rámci Tady Vary.

Základním příběhem nepřináší Sign nic nového, ale svým hudebním provedením a především atypickou komunikací mezi postavami se filmu daří vyčnívat nad ostatními, tematicky podobnými kousky. Na jedné straně je slyšící Ben, na té druhé je němý Aaron - dalo by se skoro říct, že jsou z různých "smyslových" světů, ale i přesto sdílí radosti i strasti ostatních párů. I přes takřka absolutní absenci slov má Sign svou výpovědní hodnotu a dokáže oslovit svým upřímně odvyprávěným, i když lehce klišé příběhem.

Teplouš není pouze příběhem o přístupu k homosexualitě mezi vojáky v Jižní Africe na počátku 80. let minulého století - vedle toho nabízí autentický pohled na poměry mezi vojáky celkově, problematizuje šikanu, všudypřítomný dril a nenásilně poukazuje na nesmyslnost režimu, který utlačuje původní obyvatelstvo a nutí mladé muže, aby se na těchto nekalostech podíleli. Prostředí vojenského cvičiště netoleruje duševní, ani fyzickou slabost - oproti tomu se snaží v mladících probudit nenávist a intoleranci založenou na rasismu a homofobii. Některé scény byly vskutku drsné a nepěkné na pohled. I když vztah Nicholase a Dylana nedostal tolik prostoru, kolik jsem původně očekával, tak i přesto jsem se musel při titulkách pozastavit a opravdu se nad ním zamyslet. Jediná podstatnější výtka z mé strany směřuje k prazvláštnímu soundtracku, který mě místy celkem dost rušil a přišel mi nevhodný.