Stanislaus

V historii kinematografie vzniklo nemálo uměleckých klenotů, které jsou schopné s grácií obstát zkoušku času a Zpívání v dešti, po právu označované jako jeden z nejlepších muzikálů vůbec, je to toho zářným příkladem. Ostudou budiž fakt, že jsem se zhlédnutím této klasiky svého žánru tak dlouho otálel - nicméně jsem rád, že jsem se k ní dostal a že jsem měl možnost vidět film na velkém plátně, kam rozhodně patří. Snímek zaujme a ohromí (i dnešního diváka) díky bezchybným tanečním číslům a chytlavým písním, které jsou protkány sympatickým a nenásilným humorem a úžasnými hereckými výkony. Vedle toho jsem ocenil vskutku zábavný a do jisté míry i poučný exkurz do doby, ve které se filmoví tvůrci museli vypořádávat s nástupem zvuku, bez kterého se v dnešní době neobejde téměř žádný film. Při projekci v kině jsem z filmu cítil neskutečně silný náboj - jakousi nesmírně pozitivní energii, která na mě z plátna sálala a nenechala mě z něj ani na chvíli odtrhnout oči. Velice kvalitní filmový zážitek, který i po tak dlouhé době od svého uvedení nepřišel k jediné vrásce či šedině.

Děsivé dědictví je vskutku netradiční žánrová směsice, která diváka nenechá chladným. Rodinným dramatem prostupuje všudypřítomná a velice znepokojující atmosféra, která připravuje živnou půdu pro mysteriózní horor. V tomto případě však nejde tolik o lekačky a děsivé scény jako spíše o budování krajně nepříjemného a mrazivého pocitu u diváka. Herci byli vybráni skvěle a svých rolí se zhostili obstojně - vesměs každý z nich přispěl nejednou nezapomenutelnou scénou. Na výsledné podobě filmu mi snad vadil jen poněkud divoce pojatý závěr, který mi přišel scenáristicky už přes čáru.

Na Meg(alodon)a jsem šel do kina jak z recese, tak ze zvědavosti, protože jsem chtěl vidět, jak si Jason Statham poradí v takto vysokorozpočtovém filmu s přerostlou parybou, přičemž jsem neočekával žádné zázraky. Ve výsledku se na to celkem dobře dívalo, vesměs i díky tomu, že žralok vypadal realisticky a tvůrci nabídli celkem poutavý pohled na tajuplný život v hlubinách moře. Vytknul bych však poněkud delší stopáž pro film podobného rázu a vložení přebytečné vztahové a rodinné vaty, která mohla být klidně vypuštěna do oceánu či nahrazena další akcí (a i krví). Jako film do kina na jedno zhlédnutí je však Meg ideální.

Bao je rozhodně jeden z nejbizarnějších předskokanů k celovečerním animákům, kterého se mi v kině dostalo - zařadil bych ho vedle stejně podivné Lávy z roku 2015. Člověku bylo celkem jasné, jaké poselství sebou film nese a na co se tvůrci snažili okatě upozornit, nicméně největším problémem bylo samotné provedení onoho poselství. Podle reakcí v kinosále jsem nebyl jediný, kdo byl zaskočen poněkud drastickým vyústěním. Film, u kterého slovní spojení "animovaná JEDNOHUBKA" nabírá doslovně na významu.

Po dlouhých čtrnácti letech jsme se dočkali pokračování jedné z nejlepších pixarovských klasik: Úžasňákovi jsou zpátky a stále v ráži! Dvojka nabízí řádnou dávku svižné akce, solidní animace a nejednoho vtipného momentu, o který se postarali zejména malý Jack-Jack a stará dobrá Edna. Co se krimi-zápletky týká, tak byla poněkud průhledná, což by v rámci jiného žánru možná mohlo vadit, ale zde jde o film, který byl primárně vytvořen pro průměrně náročného diváka. I když je fakt, že člověk po zhlédnutí scenáristicky vyumělkované Coco očekává i trochu víc od současných animáků - což však není výtka jako spíše připomínka. Především jde ale o příjemně strávené dvě hodiny v kině s "červenou" rodinkou, která se vesměs hravě zvládá vypořádávat jak se zloduchy, tak se strastmi rodinného života.

Mile natočená pohádková jednohubka z německé produkce, která sice svým zpracováním diváka neuzemní, nicméně ho ani neurazí. Děj filmu nenásilně utíká a člověk se během těch sta minut nestihne nijak výrazně nudit. Herecké obsazení bylo vesměs dobře zvolené - roztomilá Karoline Herfurth vs. úlisná Suzanne von Borsody - a musím uznat, že po technické stránce byl snímek též obstojně natočený. Sympatická oddychovka pohybující se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, která naštěstí nesází na laciný a infantilní humor, čímž se distancuje od většinové žánrové tvorby posledních let.

"How do we live without the people that we love?" London Spy nabízí vskutku na první pohled neotřelou žánrovou směsici: mrazivý špionážní thriller, který se mísí s romanticko-tragickým příběhem dvou naprosto rozdílných mužů, přičemž se v průběhu děje ten či onen kompoment účelně posouvá do popředí či do pozadí. Celou minisérií, která měla optimální rozsah pěti dílů, prostupuje hledání pravdy, všudypřítomný pocit strachu, nebezpečí a bezmoci vůči systému, ale rovněž si zde své najde i vztahová tematika, ať už jde o vztahy rodinné či partnerské. Z hereckého obsazení bych rád nejvíce vychválil neuvěřitelně autentické a dechberoucí výkony Jima Broadbenta a Charlotte Rampling, avšak ani generačně mladší Ben Whishaw a Edward Holcroft se skrze své výkony neměli zač stydět. Co se příběhu týká, tak jsem byl napnutý od začátku až do konce, byť jsem možná čekal trochu jiné rozuzlení - ale nechci na tomto místě říkat propracovanější, jelikož nápad to byl opravdu dobrý. Opravdu netradiční a solidně natočená britská minisérie, která dokáže člověku jak vyvolat nepříjemné mrazení na zádech, tak ho i dojmout k slzám.

Když jsem viděl trailery na nového DíPího, které byly takové vesměs nemastné, neslané, tak jsem měl trochu obavy, jak se tvůrcům podaří navázat na solidně natočenou, svižnou a ultraakční jedničku. Po zhlédnutí dvojky musím říct, že jsem ještě o stupeň spokojenější než u předchozího dílu, což jsem opravdu nečekal - s o to lepším pocitem jsem odcházel z kina. Druhý Deadpool si nebere servítky v žádné oblasti a ve filmu se objeví snad vše myslitelné i nemyslitelné. Líbilo se mi, jak si scenáristé dělali nekompromisní srandu z populární kultury, filmů a filmového průmyslu celkově, což bylo sice už i v jedničce, ale zde to posunuli ještě dál. Co se hereckého obsazení týká, tak mě pouze lehce iritoval Firefist (ale což, to se mi u dětských hrdinů stává často), jinak nemám, co bych vytknul. Vedle toho musím pochválit soundtrack, který obsahoval staré songy nejedné mojí oblíbené zpěvačky, čímž se mi tvůrci trefili krutopřesně do vkusu, plus mě uchvátila titulní píseň od Céline Dion (rozhodně se vyplatí podívat i na samotný videoklip). Druhý Deadpool mě neskutečně bavil od začátku do konce a pustil mě až při titulkových scénách, které se výborně vypořádaly s kinematografickými neduhy minulých let. Prostě film, který se ničeho nebojí a má vážně koule - a i kdyby je neměl, tak si je určitě umí nechat narůst ... protože je to přece jeho základní instinkt.

Třetí Fakjů pane učiteli sice nenabízí žánrovou novost jedničky ani exotickou akčnost dvojky, a tak zbývá podotknout, že jde o průměrnou komedii, která ale i tak tvoří (v rámci žánru) solidní závěr "géťácké trilogie". Film se snaží být až přespříliš poučný a poukazuje na soudobé problémy ve školství, což je sice na jednu stranu super, ale na druhé straně to zabijí komediální potenciál filmu - nicméně scény s virtuálním sexem a zaváděním čípku mě vážně odrovnaly, stejně tak jako originálně pojatá titulková sekvence. Zeki, Chantal, Danger, Ingrid a další do třetice všeho dobrého i zlého aneb Pěkná závěrečná přehláska nad Göhtem.

Lou nabízí, co se tvorby od Pixaru týká, typicky barevný a poučný příběh představující vskutku bizarní postavičku, která i když nemá srdce v pravém slova smyslu, tak i přesto působí neuvěřitelně vřele, což se dá říct i celkově o této animované jednohubce.