Stanislaus

Bohemian Rhapsody se rozhodně zařadí respektive se už dávno zařadil do dějin kinematografie jako jeden z nejlepších a nejúspěšnějších životopisných filmů, za což vděčí zejména postavě Mercuryho, který i dlouhé roky po své nešťastné smrti dokáže nalákat do kin spoustu diváků, aby nahlédli pod pokličku jeho kontroverzního a divokého života a nechali se unést na nesmrtelných hitech nesmrtelné skupiny. K hereckému obsazení netřeba říkat již mnohokrát řečené - všichni to zahráli (a zazpívali) se srdcem a nesmírně autenticky. První polovina snímku mi přišla poněkud rozkouskovaná a poslepená ze střípků životopisných událostí, nicméně druhá polovina nabrala na obrátkách a závěrečný koncert byl vážně bombastický - člověk si v kině přišel, jako by se vrátil do roku 1985 a byl na onom věhlasném koncertě. Docela mě překvapilo, když jsem si četl zajímavosti, že spousta momentů z filmu nebyla úplně podle skutečnosti, nicméně nejsem žádný oddaný či skalní fanoušek, takže jsem se nechal lehce a bez výčitek podvést. Film, který disponuje skvělý námětem, dobrým provedením a neuvěřitelnými hereckými výkony, a který by měl být rozhodně zhlédnut na velkém plátně, kam bezpochyby patří.

Možná jsem si od 4% muže v akci sliboval víc a fakt, že šlo ve své době o veleúspěšnou komedii, toto nadšení ještě více přiživil. Ve výsledku jsem byl s filmem celkem nespokojený. Prakticky žádná z postav mi nebyla sympatická a spíš mě tam všichni aktéři iritovali - za což možná do jisté míry mohl český dabing. Námět a různé problémy, které se ve filmu řešily, nebyly na první pohled úplně špatné, ale v závěru filmu jsem si přišel poněkud ošizený o nějaký hlubší či zábavnější zážitek. Tento film možná lépe fungoval před dvaceti lety, ale teď mě osobně nijak výrazně neoslovil a už vůbec nepobavil, což je u komedie na pováženou.

Rozhodně jeden z nejteplejších vánočních filmů, ať už jde o samotné téma či o skutečnost, že snad v žádné scéně nebyl sníh, byť se děj odehrával v prosinci. Chvílemi mi Make the Yuletide Gay přišel jako sitcom v celovečerním formátu, když vezmu v potaz způsob herectví některých aktérů a podávání vtipů, narážek a dvojsmyslů, kterých rozhodně nebylo pomálu ("You're just in time, I'm getting my beaver ready for Christmas time!"). Olafovi rodiče se chovali a vypadali hodně bizarně, skoro jako živé karikatury, nicméně vesměs pobavili, a to i přes ten místy "trochu" otravný smích paní matky. Hádka mezi Nathanem a Olafem mi přišla sice poněkud přitažená za vlasy a sklouzávala pomalu do telenovelových vod, avšak zbytek filmu dobře odsýpal a divákovi se dostala jedna z nejoriginálněji naservírovaných reakcí na coming out v rámci svého žánru. Mile natočená oddychovka, která na jednu stranu okatě poučuje, avšak na druhou stranu i pobaví, což je u komedie hlavní.

Ideální domov nepřináší sice nic extra nového do svého žánru, ať už jde o komedii, drama či LGBT tematiku, nicméně ve výsledku se na to vcelku pěkně dívá, děj odsýpá a herecké obsazení je vesměs (možná tedy až Billa/Angela) sympatické. Tudíž lze překousnout a tolerovat nejednu klišé scénu a okaté moralizační pomrkávání ze stran scenáristů. Mile strávená hodina a půl u snímku, který diváka sice nepřekvapí, ale ani neurazí.

Mimoni jsou zpět v krátkém předfilmu a tentokrát utíkají před spravedlností dle vlastních, tj. nešikovných měřítek alá Pat a Mat. Bohužel ve výsledku to je jen suchý sled několika scén, které postrádají humor a spád. Dokonce ani závěrečná pointa nijak zvlášť nepobaví. Prozatím nejslabší z "mimoňských kraťasů".

Jonas je hořkosladkým příběhem o dospívání, první lásce a vyrovnávání se s minulostí, který díky dějové struktuře, v níž se navzájem prolínají dvě časové roviny, dokáže upoutat diváka na celých osmdesát minut a pustí ho až na konci. Na první pohled nenápadný TV snímek nabízí jak silný příběh, tak sympatické herecké obsazení. Líbí se mi filmy, které nejsou vyprávěny přímočaře na jedné časové ose, čehož je Jonas názorným příkladem. Dalším plusovým bodem je i do jisté míry otevřený konec, co se zodpovězení počátečních otázek týká, takže se divák může v závěru rozhodnout, ke které variantě se spíše přikloní.

Každé další pokračování mezi prvním a potenciálně posledním dílem (nejen) Fantastických zvířat má onu nevděčnou funkci spojovníka mezi jednotlivými dobrodružstvími - tuto skutečnost je nutné vzít v potaz při sledování filmu. Divák se po dvou letech vrací do kouzelného světa, který se pomalu začíná rozdělovat do dvou táborů, což se týká i blízkých přátel. Ve filmu se vrací řada starých známých postav i zvířat (Niffler je Scratem hraného filmu) a přibývají i další, se kterými jsme se už mnohdy setkali v HP sáze (Brumbál, Flamel, Nagini), takže si člověk přijde o trochu blíže k filmům, na kterých v podstatě vyrůstal. Osobně bych ubral na vztahových peripetiích tam, kde to nebylo zcela nutné (Newt + Tina, Leta + Theseus, Queenie + Jacob) a přidal tam, kde to má větší potenciál (Brumbál + Grindelwald), čehož se snad dočkáme v dalších dílech. Líbilo se mi rozkrývání příběhu okolo Lety a Credence, byť v druhém případě to bylo v závěru už poněkud překombinované, ale necháme se překvapit, jak se to bude vyvíjet dál. Nutno však podotknout, že se tvůrcům nepodařilo značně vyčerpat potenciál, kterým tato série oplývá, což je v tomto případě škoda. Ve výsledku se jedná o pokračování, u kterého jsem se sice v kině vesměs bavil a dočkal jsem se nejedné působivě natočené scény, avšak celou dobu jsem měl na mysli fakt, že se to dalo udělat jinak než jako sled pár dějových zvratů a nových otázek, které sice připravily živnou půdu pro pokračování, avšak ve výsledku to celé působilo poněkud útržkovitě - holt ona nevděčná funkce u prostředních filmů v sériích, které se ale dá vyvarovat. P.S. Zajímalo by mě, jak je možné, že na IMDb je mezi postavami McGonagallová, které by v té době mělo být -8 let?

Moulin Rouge jsem si nechával ve skřínce nezhlédnutých filmů relativně dlouho a jsem rád, že jsem měl možnost vidět poprvé tuto muzikálovou klasiku na velkém plátně, kde o to více vynikly její kvality. Již od prvních minut se divák dostává do lehce (více) šíleného kolotoče událostí, který je propletený pestrobarevnými kostýmy a výpravou, úžasnými pěveckými a tanečními sekvencemi a zejména silnými a přesvědčivými hereckými výkony tragikomického rázu. Z hereckého ansámblu mě nejvíce zaujali Jim Broadbant a Nicole Kidman, kteří předvedli nezapomenutelné a nadmíru plastické kreace. Rovněž musím pochválit nepřeberné množství intermediálních odkazů na různé legendární písně, které kupodivu skvěle pasovaly do jednotlivých scén, a rozličný vizuál a snímání scén odkazující na různá období či žánry kinematografie. Snímek, který je pastvou pro smyslové orgány a tvoří nepřehlédnutelný klenot v rámci svého žánru.

Hovory s TGM je rozhodně jeden z nejkomornějších filmů z tuzemské produkce posledních let, který stojí zejména na hereckých výkonech dvou hlavních aktérů. Hodinu a čtvrt se divák prochází s Masarykem a Čapkem na pozemcích okolo topolčianského zámku a naslouchá jejich hovorům, které se ubírají různými směry - od témat zcela povrchních až po niterně osobní - přičemž se ve vzduchu stále vznáší otázka ohledně vydání či nevydání knihy, na které se oba muži podílí. Vskutku minimalistický filmařský kousek, který nabízí divákům pohled do soukromého života dvou velikánů našich dějin.

Klasika z pera romantika E.T.A. Hoffmanna ožívá v novém, moderním pojetí: Film nabízí pestrobarevnou plejádu rozličných charakterů a překrásných lokací, že z toho člověku přechází zrak a místy trochu bolí oči, ale i tak bych čistě z audivizuálního hlediska neměl téměř žádných výtek. Příběhově však film poněkud těžce pokulhává až upadá na ústa - chápu, že se jedná primárně o film pro mladší publikum - avšak i v těchto vodách lze vybruslit jiným a trochu méně předvídatelným směrem. Osobně mě nejvíce zaujaly sekvence s Perníkářkou, jejím děsivým příbytkem a bandou klaunů. Keira Knightley se tvářila, jako by čichala místo cukrové vaty něco jiného - ale budiž, její postava taková nejspíš měla být. Mackenzie Foy, která je známá zejména skrze Twilight, měla oproti upírskému výplachu naštěstí vděčnější roli. Snímek, který je na povrchu líbivý jako ono tajemné vajíčko s cylindrickým otevíráním, avšak obsahově je až na pár světlých záchvěvů vcelku prázdný.