Martrix

Fabulace, spekulace, cucání si z prstu, vaření z vody, teorie prezentované jako fakta. Mám vůči podobným dokumentům velké výhrady a obecně ke způsobu prezentace práce archeologů speciálně. Jelikož se přikláním k alternativním teoriím, resp. jejich kombinaci s "objevy" konzervatvní vědy, je pro mě takový dokument bezcený blábol s peknými obrázky.

Příroda úchvatná a záběry na ni jsou parádní.

Velmi působivý dokument z parku, který sice není tak exotický jako ty africké, ale přesto není o nic méně zajimavý.

Komedie? Ne, jen skvělý scénář, který pracuje se schopností člověka zlehčovat složité situace a vtipkovat, aby byl schopen ustát těžké chvíle. Aby mu strach a bolest, které mu svírají srdce dali sílu nekřičet a neplakat, když se cítí bezmocný. Takže ano, postava Tima Robbinse je vtipná, ano zasmějete se absurdním diskuzím, ale hned vzápětí vás zamrazí, nebo budete nevěřícně zírat a kroutit hlavou. A to přestože jste četli články, viděli reportáže, nebo dokumenty...máte představu, jak hrozné to bylo. Jenže když to vidíte a skrze výborně napsané postavy prožíváte, tak na vás ta tíseň a spoluúčast stejne dolehne. Parta humanitárních pracovníků se snaží dostat mrtvolu ze studny. Zní to vcelku triviálně, ale Farias a Aranoa nás zavedli do země extrémů, kde není nic tak jak jednoduché, jak se zdá. Navzdory tomu, nemá tento příběh skličující vyznění. Sdělení, které se skrze A Perfect Day dostalo ke mě je, že život je někdy kurevsky těžký, ale kdo ví? Třeba bude zítra, nebo pozítří...prostě nějaký ten další den, perfektní.

S časem se tady pracuje stejně jako v Na hraně zítřka, nebo Na hromnice o den více, takže jednoduché smyčkování založené na premise, že se lze na časové ose pohybovat zpět a dokonce i měnit její průběh. Osobně jsem sice zastáncem jiné teorie, ale ARQ beru jako příjemné překvapení. Má to atmosféru a dokonce i jakýsi přesah, chytré dialogy...prostě fajn malé sci-fi. Před lety by to byla skvélá hodinová epizodka do Krajních mezí, díky Netflixu je to sympatický celovečerák, který odsýpá jak má a přestože je obsazený hereckou pěchotou, do béčka má daleko. Přitom se děj odehrává v jednom domě, takže směle můžeme použít přídomek nízkorozpočtové sci-fi. Mám takové autorské projekty rád; Tony Elliott zabodoval, na prvotinu je to opravdu dobrý.

Nemůžu si pomoct, ale novodobé příběhy o Bondovi(Craigovky) nasadily laťku ani ne tak výš, jako spíš jinam. Vedle nich na mě působí bondovky s Brosnanem zastarale. A nijak to nesouvisí s jeho sympatickým výkonem, nebo úrovní zpracování. Celé to je o vyčpělém scénáři. Bond je tady opět tak nad věcí, že je to vlastně strnulá póza. Oproti dnešním filmům je jeho postava tragicky plochá. Stroj na zabíjení a ojíždění žen. 80% stopáže jsou honičky, které jsou velmi atraktivní a střílečky, které jsou velmi nudné...i kdyby na Bonda střílela armáda terminátorů, nikdy ho netrefí...takže je to opravdu napínavé jen pro naivky, které ještě žádného Bonada neviděly. Pozitivem tohoto kousku je Michelle Yeoh...škoda jen, že i její postava se nakonec stala obětí klišé a tvůrci nevyužili situaci pro nějaké to špičkování. Ve své době to jistě byla akční pumelice téměř bez konkurence, ale dnes to na mě vůbec nefunguje.

Aniž bych o to usiloval, viděl jsem všechny filmy Louis Leterriera. On jich tedy zatím až tak moc nespáchal...Grimsby je jeho sedmý zářez. Vybírá si zajímavé projekty a přesto jsem s výjimkou Utrženého ze řetězu nehodnotil výš než za 3*. Přitom cit pro akční scény má skvělý, vždy pracoval se solidním rozpočtem a měl k dispozici kvalitní herce. Netuším čím to je, ale ani tentokrát mu průměr nevylepším. A to navzdory tomu, že má Grimsby luxusní obsazení, akční scény byly opět na jedničku a občas jsem se zasmál. Grimsby by byl společně s Diktátorem skvělá volba na dvojprojekci pro milovníky fekálně nekorektního humoru, resp. Sachy Cohena. Ten příběh je přiblble jednoduchý (ale ne víc, než některé bondovky), takže pokud se chcete jen bavit situačním humorem a patříte mezi lidi, které potěší pohled na varlata v puse Cohena, nebo Stronga ve sloní vagíně...směle do toho. Mimochodem Strong má můj velký obdiv, že se do něčeho takového pustil a jen díky němu jsem váhal, jestli nedat 4*.

Jon Favreau je filmový chameleon. Dokáže natočit akční spektákl, animák pro prcky i pohodovou komedii o šéfkuchaři, který se nenechal připravit o vášeň k vaření. A navíc ho i věrohodně zahrál. Ona ta kostra příběhu není ve skutečnosti bůhvíjak originální a vlastně to ani není komedie. Jenže stejně jako při vaření, je i při tvorbě filmů důležité jak to vypadá, voní, kdo a kde to servíruje... . A tohle v Šéfovi funguje na jedničku. Navíc se Favreau při psaní scénáře vyhnul většině klišé, takže Carlova exmanželka není mrcha, zlepšit vztah se synem není zase tak složité a závěr je sice velehappy, ale tak nějak prosluněně a člověku to vysloveně udělá radost. I bez moralizování a sladkobolných výlevů, nám Jon Favreau servíruje příběh o tom, že když něco umíte a věříte tomu co děláte, máte odvahu a není vám zatěžko vyhrnout rukávy a máknout....může být život fajn. Šéf je pohodová jízda Kalifornií za zvuků kubánské hudby a vůně poctivých jídel, kdyby jí v druhé polovině trochu nedocházel dech, klidně bych pláct full hodnocení.

Tak dobře, kdo čeká komedii ve které se mihne většina francouzských hereckých osobností, utřete slinu. Není to totiž tak docela pravda. Nesledujeme dějovou linku vtipného příběhu, ale spíš navzájem se prolínající repliky, do kterých vchází a pak je zase opouští herci, kteří hrají sebe. Jsou stavěni do situací, které v kontextu s jejich životem, nebo tím jak jsou veřejností vnímáni, působí občas vtipně a absurdně a občas jízlivě. I bez větší znalosti většiny z nich vám dojde, že se často pouští do osobních zpovědí. Někdy jde o nadsázku, jindy o velmi intimní myšlenky. Herecké prostředí i herce znám vcelku dobře, takže mě ohromuje práce Bliera, který takový projekt zrealizoval. A co je tedy pointou této přehlídky hereckého mistrovství? Skládá se tady pocta především starší generaci herců, ale i těm, kteří už tady nejsou. A z posledního záběru je patrné, že je to i jakýsi vzkaz Bliera svému otci. Není to tedy komedie k popukání, ale spíše nostalgická zdravice francouzským hercům a jejich věrným divákům. Kdyby se v Hercích objevil i Pierre Richard a Jean Reno, asi bych hodnotil i líp...prostě proto, že by byl výčet legend téměř kompletní.

Proxima je ženou napsaný a ženou natočený film o jiné ženě, která si chtěla splnit svůj sen a letět do kosmu. Resp. je to o kolizi tohoto snu s tím, že je matkou. Takže v jedné rovině sledujeme přípravu, kterou musí absolvovat; nejednoho diváka asi překvapí, jak zastarale a civilně vše působí...prostředí i vybavení je nahony vzdálené americké načančanosti a to třeba včetně bezpečnostních protokolů. A souběžně sledujeme, jak s dcerou i matkou lomcuje dlouhé odloučení během přípravy i vidina mnohem delšího odloučení, až matku vystřelí do vesmíru. Winocour se k poukazování na genderovou diskriminaci moc často neuchyluje a když ano, tak ty její občasné pokusy moc nefungují. Soustředí se spíš na to, že Sarah musí zvládnout nejen co chlapi, kteří se soustředí jen na sebe, ale současně to musí ustát i coby matka. Mě osobně takto vykonstruovaný příběh moc neoslovoval a hlavou mi táhly myšlenky, že podobné věci řeší tisíce žen, které upřednostnily kariéru před rodinou a že je to věcí osobní volby. Takže jakožto maskulinní hovado jsem nebyl se Sarah schopen soucítit. A to i navzdory tomu, že ...Eva. Nicméně k uvedení do kontextu postačilo setrvat do závěrečných titulků, kde se objevily fotografie skutečných astronautek-matek. A že jich nebylo málo! Takže mi docvaklo, že ten příběh není vykonstruovaný a že Alice Winocour natočila film, který má být poctou všem ženám, které zvládají být nejen matky a manželky, ale také naprosto rovnocené kolegyně i v takových oborech, jako je astronautika. Takže i když jsem pořád to muskulinnní hovado, tak jo...před těmi ženami smekám a tuhle oslavu ženství žádnými výhradami a šťouráním, kazit nebudu.