GrooveJump

Kultovní, avšak v jistých směrech nevěrohodné (scéna s gramofónem a další fikce.), což je v případě tohoto dokumentu (je to vůbec dokument? :)), pouze malý "přečin"....

Preferuju verzi se Cinematic orchestra, což nesnižuje kvalitu originálního snímku.

Téma založené na "demenci" amerického venkova mi z nezjištných důvodů není vůbec cizí. Po shlednutí filmu mě automaticky napadl film Gummo. Ale musím přiznat, že sem se u Wellcome to Dollhouse skrze všechnu tu byzarnost, zvrácenost a úchylnost, kolikrát i za břicho popadal....

Mám pocit, že Emir Kusturica má u mne obrovskou výsadu v tom, že mu dokážu odpustit vlastně cokoliv. V prvé řadě nezdravou ztřeštěnost, která mi v jeho podání přijde nadmíru empatizující, nádherně grotesktní a nutno říci, že i těžko popsatelná reálie života. Dále mu s čistým svědomím odpouštím vlastně totožný průběh děje (v té nejobecnější rovině) u jeho posledních tří filmů. Co s však mění (díky bohu), je výběr jednotlivých hlavních ženských rolí a my chlapci si musíme přiznat, že Branka Katic (Černá kočka...), Natasa Solak (Život je zázrak) a nyní Marija Petronijevic mají absolutní schopnost nás přitahovat svojí přirozeností a vlastné i hereckým výkonem samotným , i za handicapu (nebo výhody?), že jde o jejich první roli. Přestože, že jsem asi nepředložil dost silné argumenty (záměrně neuvádím dobře známé - hudba, či typické kusturicovi originální gagy, nebo skvělou komediální mimiku všech představitelů) na to, abych si obhájil to, proč dávám vlastně jasnému čtyřhvezdičkovému bijáku 5 stars, nemůžu skrze tu veškerou empatii, která se dá z filmu přímo ždímat a při které je Vám do breku (a to ještě vůbec nevíte proč), hodnotit film jinak.

Nůďo.....

Jo jo, tohle jo. Mantinely jednotlivých náležitostí romantické komedie ( pokud mi dovolíte tento žánr alespoň trochu paušalizovat) se mi zdají celkem přesně vymezené. Avšak občas sem v údivu, že se najdou "unikáty" typu Punch-Drunk Love, které se díky originálnímu pojetí děje, odprošťují od těchto mantinelů a s lehkostí je přeskakují a pochvilce se přes ně se stejnou lehkostí vrací zpět. K tomu si přidejte kus ženské "skepse" začínajících středních let (která se zdá na první pohled neatraktivní - ale zdání, jak to tak bývá, klame a vyvine se z ní krása ani né na fyzickém základu, nýbrž na bázi "obyčejnosti" a především tolerance) a mužské, na půl zvrácené dobroty a plachosti (ve které se také jako já, možná najdete), jež vedou k přesnému důvěryhodnému psychologickému rozboru dvou hlavních protagonistů, a to vše za doprovodu audiovizuálních "vychytávek", při kterých jednotlivé zvuky a barvy přispívají k jednomu z vůbec nejsilnějších filmových zážitků u kterých Vám vlastně nemusí hrát ani žádná hudba, aby tyto čisté pocity ještě zesílila - opravdu to není potřeba...

Pro mne, jako pro heterosexuála mi tento film nepřišel ani tak antidiskriminačně-homosexuální, nýbrž protikladně, hodně politický. Právě političnost, které se měl film svým dějěm vyhýbat, hrála paradoxně největší roli. A to mě nakonec vlastně docela zklamalo. Také závěry typu gradace = citové tlačení na pilu mi něják lezou krkem a konkréně vyústění sporu mezi Židy a Araby touhle cestou mi přijde vynucené, vydírající a vlastně subjektivně z diváckého hlediska zcela nepůsobivé ( Ideální kinematografické východisko sporu Ž vs A, dle mého názoru, můžeme najít v dalším izraelském filmu ( http://www.csfd.cz/film/232605-bands-visit-the-bikur-hatizmoret/ ) Avšak pro občasného cestovatele, který navštívil Izrael (myslím katastrálně - včetně Palestiny) a který viděl na izraelsko - palestinské hranici ( Check pointech ) opravdu stejné scénaře, si přesto všechno myslí, že právě Izrael (včetně Palestiny) je nejcharizmatičtější a nejmultikulturnější stát, nebo spíše území, které zcela "obyčejný" a vlastně ničím nevýrazný a né snadno ovlivnitelný Čech (resp. středoevropan), typu Já, může navštívit.

Vlastně sem byl částečně zklamán při poslechu závěrečné pohřební reči MacFadyena. Předvídatelnost, ztřeštěnost - ovšem nutno podotknout, že to na průměrné a komerčně úspěšné komedie dnešní doby pohodlně stačilo, avšak i přes na první pohled skvěle připravený scénář, dotahnuté výkony všech malých i "velkých" rolí, ji pro mne chybělo blíže neurčité a empatizující "přitahovadlo" , které povyšuje žánr komedie (myslim komediální žánr obecně - nemyslím konkrétně britský humor, který tam byl, až na jeho typickou černou formu, vlastně minimálně) o jeden a v tomto případě a finální krok výše. Škoda a spokojenost zároveň...

Že mám oblibu v kvalitních "nízkorozpočťácích" už možná někdo tuší, ale že to bude z ranku "americké - nezávislé" tvorby, až taková trefa do černýho, to jsem upřímně nečekal. Tento příběh "normálně" fyzicky a psychicky "nenarušených" lidí si budete pamatovat dlouho, to vím na beton. A navíc filmy, kde přátelství dává na frak lásce, se mi poslední doubu vrývají pod kůži a cením si jich, kór když k nim hraje skvělá hudba a odehrávají se na venkově, kde i přes některé občasné "buranské" výlevy neztrácím iluze o tom, že život má zelenou, ať Vás potká cokoliv. Jasná pětihvězdičková letní záležitost...

Už jen proto, že sem od toho nemohl utrhnout oči....