DaViD´82

Závidím všem, kteří viděli regulérní sedmou epizodu. Já viděl "pouze" nostalgií podbarvenou upravenou prvn... Ehm, čtvrtou. Naštěstí vesměs k lepšímu. Abrams je totiž lepší filmař než Lucas a má kliku i v tom, že mu George nepsal dialogy. Navíc Boyega, BB-8 a především Keira (i když tvůrci tvrdí, že se jmenuje Ridley) to táhnou již nyní lépe, než jak to kdy dokázala v mládí necharismatická dřeva Hamill s Fischerovou, potažmo C-3PO. O Fordovi to samozřejmě neplatí; táhl to minule a táhne to i nyní. Platí že první polovina lepší té druhé, kdy to částečně ztratí tempo (zbytečná pasáž s pašeráky) i tah kvůli neustálému fanouškovskému vlezdoprdelkování v každé druhé vteřině stopáže (na úkor času, kdy se mohlo objasnit více kolem nové mytologie) a z prstu vycucané jakože osudovosti. Prequelová trilogie uspěla minimálně (resp. jedině) v tom, že představila živoucí vesmír, kde jsou tisíce ras a zájmů. Tady je to krok zpět; opět jsme čistě v pustinách a případné zničení „jakési planety kdesi ve vesmíru“ nemá absolutně žádný dopad na nic a na nikoho. Přesto nesporně poctivý kus filmařiny, na který se výtečně dívá. Speciálně pak v momentech, když se nebojí vystoupit ze stínu původní trilogie a začne vrhat svůj vlastní stín. Takových momentů je sice pohříchu málo, ale jsou tam a kvůli nim to stojí za to. Tak snad to vyjde za dva roky u osmé epizody, která už třeba nebude pouze uctivě upravenou druho... Ehm, pátou.

Drsné, syrové, surové i nekompromisní a přesto stavící především na postavách. O to více pak zamrzí nestylový a uspěchaný konec, kterému chybí pořádná tečka a který se právě od těch postav odvrací. Na to jak si to v úvodních třech čtvrtinách dávalo se vším (a s každým) na čas, je ten závěr prostě příliš hrrr.

"Nesluníčkářsky" drsná road movie o ekonomických muslimských migrantech ze Střední Afriky a jejich očistné cestě za vidinou lepšího(?) evropského života, kde pečení holuby létají přímo do huby. Je z toho jasně vidět, že režisér je spíše dokumentarista. Působí to tedy velmi reálně a ústřední trojice si vyžere snad každý aspekt odvrácené strany cesty za (ne)štěstím. Krom herců zaujme kamera, především v pouštních pasážích umí tu její působivou strohost neskutečně prodat.

Čtrnáct obyčejných lidí na bezmála měsíčním útěku napříč Velkou Británií versus profesionální tým lovců lidí se sledovací technikou složený z bývalých policistů a specialistů (lovci válečných zločinců, členové protiteroristických složek, IT specialisté apod.). A to ve formě reality show, která umí perfektně vtáhnout svého diváka do dění skrze „Jak byste se zachovali a postupovali na jejich místě?“. V rámci reality show jde o geniálně jednoduchý a přitom tak nosný koncept, že to přebije i evidentní fakt, jak „naskriptované pro efekt“ to místy (či celé?) je (jak by pouhá televizní produkce dostala oprávnění ke sledování hovorů příbuzných, CCTV záběrům apod.). Ovšem nevadí to, není to soutěž. Jde o seznámení s pozadím toho, co vše stát a bezpečnostní složky sledují, jaká oprávnění mají, jak pracuje mysl uprchlíka pod tlakem, jak nás (ne)vědomé návyky (pro)zrazují, co jsme o sobě ochotni umístit na net a tak spíše než o reality show v pravém slova smyslu, je to naučně-zábavný pořad se sociologickým přesahem. A když nic jiného, tak to v těch nejlepších momentech skvěle funguje jako „útěkářský thriller“, který si nezadá s klasikami žánru, protože účastníci velmi rychle podléhají atmosféře naprosté paranoii, kdy se nedá věřit nikomu a ničemu. Jakkoli to je zábavné (a plánujete-li být někdy na útěku, tak se přiučíte čeho se vyvarovat) i napínavé, tak ten koncept se dal vytěžit přeci jen ještě o chlup lépe. Každopádně bude-li druhá sezóna a zvládnou-li se tvůrci poučit z chyb té první (mohlo to být poněkud dynamičtější a méně usedlé), tak to bude skutečná televizní událost.

Stylový, přiznaný i výtečně vystavěný hackerský pohrobek Klubu rváčů a pravděpodobný předobraz Mr. Robota.

Jako film o Bobby Fischerovi to funguje o poznání lépe než jako šachový film, ale problém je, že ty dvě věci neoddělíte čili aby to mohl být vynikající film o Bobby Fischerovi v dobách jeho největší šachové slávy, tak by musel do jisté míry fungovat i jako šachový film. A to se na rozdíl od Lužinovy obrany nestalo. Jakkoli zamrzí, že z neuvěřitelných osudů Bobbyho Fischera se to omezí jen na období před a během slovutné série se Spaskkým do šesté hry, tak v tom problém není. Problém je v nepřítomnosti tenze a Zwickově selhání ve zprostředkování samotných šachů. Od počátku kašle na samotnou hru a nabízí pouze (polo)detaily figurek čili pokud nevíte, v čem je ona přelomovost a geniálnost Ficherových strategií z Reykjavíku 1972, tak z tohoto se to ani náznakem nedozvíte a budete si muset vystačit s prostým "prostě to bylo nevídané". Dokonce, když už to přímo neukáže, tak to ani nenechá obezličkově vysvětlit některou z postav. Maguire nezklamal, ale na to jak herecky neskonale vděčnou postavu má k dispozici, tak ani nijak nezaujme; zvlášť když ho Schreiber o hlavu přehrává (nemyšleno na šachovnici; i když to také...). A to nemá takřka žádný prostor nad rámec nehybného sezení nad stolkem.

Zápletka nepopiratelně nepostrádá nápad, zajímavý vývoj i pointu a čistě jako thriller by ve správných rukách (ano, Chan-wook Park se může přestat hlásit) nabízela dostatek materiálu, aby se z ní stala žánrová klasika. Jenže… Jenže tomu tak není, protože je to naprosto zmrveno přepálenými, nesmyslnými a dlouhými akčními CGI „vyšperkovanými“ eskapádami (za ty hady by si měl jít někdo sednout za katr) s tak nepřehledně rozklepanou kamerou, že by z toho i epilepsie dostala epileptický záchvat. Jihokorejci rádi experimentují se zdánlivě neslučitelným a mnohdy jim to i vyjde. Toto však není ten případ, protože to nefunguje ani jako temný mrazivý thriller a ani jako přiblblý přepálený blockbusterový akčňák. A tuplem to pak nefunguje pospolu jako součást jednoho filmu.

Katastrofický film dvou kvalitativně rozdílných polovin. Ta první sice jede dle snad všech myslitelných žánrových pravidel i klišé, ale navzdory tomu (či právě proto?) funguje naprosto výtečně. Z velké části i díky tomu, že se sází na krásy Geirangeru, které se to rozhodně nebojí náležitě p(r)odat. Jenomže jakmile udeří tsunami, tak to krom malebné turistické vísky smete i dosavadní kvality a napětí. Místo na působivé přelety nad fjordy, atmosféru znepokojivého napětí či několik linií se zajímavými charaktery se to rázem omezí na jednu zatopenou místnost a jednu "jakože postapo" scenérii, čímž to tratí na uvěřitelnosti a vůbec je z toho takové nevinné hraní si na katastrofu ve studiu s papundeklem. Veškeré postavy krom ústřední rodiny se odepíší a působí to přepjatě, chtěně a tuctově. I tak to má pár (doslova; autobus a záchvat paniky) scén, které z letargie vytrhnou, ale jinak se až příliš často přistihnete, jak se zaobíráte logickými lapsy (a že jich je) a vůbec řešíte věci, které by ani nepřišly na mysl, pokud by to náležitě strhlo.

Soudní drama (volně inspirované ranými osudy kontroverzního prezidenta Ro Mu-hjona) par excellence o "morální" bitvě s mašinérií státní moci, které si může z fleku potykat s těmi nejlepšími zástupci žánru. Respektive mohlo by, kdyby nebylo nešťastné úvodní půl hodiny, která je nadbytečná a o postavách neříká nic, co by zbytek filmu pak stejně neřekl lépe. A navíc je i vyloženě otravná oním "rádoby odlehčeným" stylem, který však spíše než s humorem koketuje s trapností a ke zbytku filmu svým ražením ani trochu neštymuje. Jakmile se ovšem od třídního srazu přeci jen začne hrát na dramatické vážné noty, tak už tomu není co vyčítat; speciálně pak když to celé v mnohém tak moc připomíná obdobné procesy u nás (jakkoli v opačném gardu).

Zamrzí, že uvozující "vyprávějící" linie nabízí nepoměrně zajímavější postavy (a ostatně i herce) než "vyprávěná" linie, kde se promenádují jednorozměrné charaktery. A zatímco Hemsworth tu svou utáhne alespoň díky charismatu, tak Walker ani to ne. Zamrzí pak dvojnásob, že to je mnohdy tak okatě digitální. V málokterém snímku tolik bije do očí, jak herci stáli ve studiu před zeleným plátnem a všechny ty vzdouvající se vlny a mořská havěť jsou k nim doklíčované. I toto se dá udělat tak, že to nepoznáte, ale to není tento případ. Umocněno je to ještě i tím, že herci jsou až na výjimky v těchto scénách zabíráni v bezprostředních detailech "na tělo a ksicht", což působí přinejmenším nezvykle. Naštěstí těch scén zase není tolik a jakmile se to odehrává v klasických interiérech a na lokacích, tak to rázem funguje o poznání lépe. A proč jsou ty dvě výtky uvozené slovem „zamrzí“? Protože jinak jde o poctivý klasický (pravda, možná až moc) chlapácký námořně dobrodružný snímek o přežití jak ze staré školy.