DaViD´82

Zamrzí, že uvozující "vyprávějící" linie nabízí nepoměrně zajímavější postavy (a ostatně i herce) než "vyprávěná" linie, kde se promenádují jednorozměrné charaktery. A zatímco Hemsworth tu svou utáhne alespoň díky charismatu, tak Walker ani to ne. Zamrzí pak dvojnásob, že to je mnohdy tak okatě digitální. V málokterém snímku tolik bije do očí, jak herci stáli ve studiu před zeleným plátnem a všechny ty vzdouvající se vlny a mořská havěť jsou k nim doklíčované. I toto se dá udělat tak, že to nepoznáte, ale to není tento případ. Umocněno je to ještě i tím, že herci jsou až na výjimky v těchto scénách zabíráni v bezprostředních detailech "na tělo a ksicht", což působí přinejmenším nezvykle. Naštěstí těch scén zase není tolik a jakmile se to odehrává v klasických interiérech a na lokacích, tak to rázem funguje o poznání lépe. A proč jsou ty dvě výtky uvozené slovem „zamrzí“? Protože jinak jde o poctivý klasický (pravda, možná až moc) chlapácký námořně dobrodružný snímek o přežití jak ze staré školy.

Poctivé žánrové videobéčko, kterých svého času byly plné regály půjčoven. Má jen jednu zásadní chybu, ani ne tak že je celý ten heistový trik příliš průhledný, ale když už mám v jednom filmu na opačných stranách barikády Ginu Carano a Bautistu, tak je sakra nechám si dát pořádně po držce.

S Domácí péčí se to má jako se sinusoidou. Nic od ní nečekáte a ona nejprve nadchne zlatou šedesátkovu zemitou aurou nové vlny, aby následně uhnula zcela jiným směrem, utopila se v ambicích hraničících se směšnou sebeparodií a nakonec z toho přeci jen vybruslila se ctí vkusným závěrem. Horák působí, že má nesporně talent jak jako scenárista tak i režisér, ale potřeboval by nad sebou pořádný bič v podobě nesmlouvavého dramaturga.

Jak je Masterchef někdy ke své vlastní škodě až příliš zabalený v überpompézním americky afektovaném pozlátku (evropské variace jsou v tomto umírněnější), tak mu nelze upřít, že pod tím pozlátkem se skrývá vše, co dělá dobrou (nejen) kuchařskou reality show dobrou, napínavou i chytlavou show, protože nejde pouze o přesně vysoustružený produkt, kde každý hraje svou určenou roli (od porotců až po skladbu soutěžících pokrývajících každé etnikum i každou náturu, tak aby si každý vybral), ale o mistrovsky do nejmenšího detailu vysoustružený produkt s nebývalým tempem a nakažlivou vášní pro vaření, která snad žádného domácího kuchtíka nenechá chladným. A navíc je to každou sezónou lepší a lepší, jelikož se tvůrci zvládají poučit ze svých chyb (úprava formátu i pravidel ve třetí sezóně tomu dodala nevídané grády; speciálně pak v kombinaci s vysokou úrovní, na které soutěžící jsou) a jak první byla skutečně o amatérech v kuchyni, tak každá další posouvá laťku o kus výše způsobem, že to co předvádějí soutěžící v úplném finále první řady, by již ve třetí řadě nestačilo pomalu ani na kvalifikování se do soutěže. Čili ano, Masterchef obsahuje mnoho aspektů, které na první pohled odrazují (ocenil bych čtvrtého porotce; konkrétně food kritičku a ujasnění si zda je cílem najít šéfkuchaře ve smyslu jedince s vizí, který má autoritu a dokáže si sjednat respekt v kuchyni nebo někoho kdo prostě "jen" sakra dobře vaří, byť v provozu top restaurace by nepřežil), ale bohatě se vyplatí mu dát šanci. Tedy za předpokladu, že vám vaření není putna, ovšem to se u reality show o vaření bere tak nějak jako samozřejmost. Přesto bych raději koukal na francouzskou odnož, která vypadá (kulinářsky i stylem) zdaleka nejlépe ze všech těch několika desítek, co jich po světě běží. PS: Doporučuji blog Bena Starra, který jednak nabízí zajímavý pohled do zákulisí a hlavně sleduje osudy některých účastníků druhé řady po jejím skončení a kam je (ne)posunula. Ostatně nějaké kulinářské stránky má většina finalistů jednotlivých řad. | S1: 3/5 | S2: 4/5 | S3: 5/5 |

Ultimátní finanční thriller z "odvrácené tváře nadnárodních koncernů" o několikaletém rozkrývání toku peněz a s dobře tuctem postav. Přesto je to přehledné, ve zběsilém tempu, napínavé, plné zvratů a skvostně zahrané. Ovšem i tak s tím mám velký problém; chybí tomu odstup. Znáte ty propagační kecy skrze poplácávání se po zádech herců a režisérů při uvedení filmu a jak o dekádu poté jsou mnohem sdílnější i upřímnější, co si o daném filmu a jeho vzniku myslí? Tak tohle je to samé, jelikož jde o případ, který má dodnes tolik zásadních neznámých, že to chce čas, aby vše vyplavalo na povrch. Je to jako vidět první poločas fotbalového zápasu, po kterém hosté vedou jedna nula a pak nevidět druhou půli, ale vědět, že domácí vyhráli tři ku jedné a to i díky jedné penaltě. Ale už nevíte nic o průběhu toho poločasu, zda ta penalta (ne)byla oprávněná, jak kdo hrál, zda výsledek v tabulce pomůže "v druhém plánu" i někomu jinému, zda to (ne)bylo s kapříky, kdo z bafuňářů a sázkovek na tom měl jaký zájem... Aféra Clearstream je přesně taková. Chtělo to nechat jí dekádu či dvě uležet, aby se více lidí nebálo promluvit, byla jasná motivace zainteresovaných, objevil se alespoň nějaký důkaz apod. Opakuji však, že čistě ze žánrově filmového ohledu tomu nelze vyčíst ani ň, pokud překousnete "typicky francouzsky levičáckou" stylizaci Roberta do mučednické role oběti zlovůle mašinérie státní moci, kdy ruka soudní ruku finančních institucí myje. A on celý ten soudní aspekt aféry byl postaven spíše na tom, zda investigativní novinář může dělat kategorické obviňující závěry, když nemá konkrétní důkazy, ale čistě jen podezření (jakkoli důvodná) a nechce odkrýt své zdroje? Nebylo to tedy ani zdaleka tak černobílé, jak je to podáno zde, ale to jsme zpět u toho rozporu realita a fakta versus požadavky na žánr.

Má to šmrnc, vtip i nápad. Jenomže pouze úvodní půlhodinu. Poté se námět vyčerpá, začne se přešlapovat na místě a dochází zbytečně brzo k překlopení v (ne)prospěch romantické linie v tisíckrát viděné variaci "kterak si nesourodé duo k sobě nachází cestu navzdory okolnostem i předsudkům", kde jedno několik desetiletí ohrané klišé stíhá druhé. Což by nemuselo být nutně špatně, kdyby to mezi nimi aspoň trochu jiskřilo a kdyby to nebylo to samé co režisérova Láska s vůní čokolády. Akorát tentokrát v mnohem, ale mnohem, horším balení.

Hutná a skvěle zahraná procedurální kriminálka nesoucí se v odkazu toho nejlepšího ze staré dobré sedmdesátkové francouzské žánrové školy; což je ještě umocněno stylizací Personnaze do mladého Delona. O kvalitách Případu SK1, který by si v mnoha ohledech mohl z fleku potykat i s Fincherovým Zodiacem, pak myslím nejlépe vypovídá to, že by se nijak neztratil ani tehdy. Natož dnes, kdy se již podobné bijáky takřka netočí.

Adaptace Miłoszewskiho předlohy, které nelze upřít hutnou atmosféru, vynikající obsazení i stylové proplouvání žánrovými vodami "severského noiru", kde se zdatně pracuje se sociologicko-společenskými přesahy a historickými polskými kostlivci. Więckiewicz si pragmaticky cynickou polohu užívá, což však stěží překvapí, když je v posledních letech takovou sázkou na jistotu, že se vyplácí jeho filmy sledovat čistě kvůli němu. Ovšem veškeré silné stránky jsou ve stínu největšího zádrhelu. Tvůrci totiž sami sobě podkopávají nohy tím, jak moc je zdejší vyšetřováním přímočaré, jasně nalajnované ve stylu tuctových žánrovek a díky tomu i naprosto průhledné od samého začátku. A když dobře čtyři pětiny filmu čekáte, až hlavní postava konečně dojde k prozření očividného skrze žánrově povinné kolečko "obvyklých podezřelých", tak to jen stěží lze považovat za znak zdařilé kriminálky. Paradoxně je to tedy lepší i zajímavější v té své přesahové spíše než žánrové rovině.

O komentář ke stavu českého porodnictví nejde, to by to přeci jen muselo být pojato poněkud obšírněji a navštívit více zařízení (v Praze se vyloženě nabízí kolečko plné protikladů Apolinář-Podolí-Motol-Thomayerka-Vinohrady), protože takto to maximálně tak vypovídá o Vinohradské jako takové skrze pět porodů (z desítek a desítek co jich týdně mají), ať již jakž takž lichotivě, vyloženě nelichotivě a místy poněkud tendenčně. Každopádně tamní rutinní nezúčastněný přístup "chladné továrny na porody" (z obou stran; první otec při ukázání syna po narození si ho nejprve vyfotí zblízka s bleskem a až pak se na něj pořádně podívá a vezme ho; z toho mrazí úplně stejně jako z chladu nemocničního personálu) nerazí všude a nastávající rodiče mají na výběr (minimálně v Praze). Jako dokument to má otřesnou formální stránkou s podivně rozháranou autorčinou potřebou nezúčastněně sledovat dění, zároveň však jednou za čas do něj aktivně zaujatě zasáhnout. Měla se buďto uchýlit k jednomu (nechat diváka udělat si vlastní názor) či druhému (nabídnout úhel pohledu a názory ze své pozice, ale pak to jasně uvést) přístupu, protože se ze své podstaty vzájemně vylučují. Promarněná příležitost, jelikož zdařilý dokument o tomtéž by tu „společensky“ své místo nesporně měl. Ovšem je třeba uznat, že když nic jiného, tak se Hníkové podařilo vyvolat diskuzi; což není málo.

Není to o Jobsových mnohých (ne)úspěších v Atari, Applu, NeXTu či Pixaru a nejde tedy o film o vizionáři, který jejich prostřednictvím západní svět chtě nechtě nade vší pochybnost ovlivnil; a ne zrovna zanedbatelně. O něco více, ale i tak nikoli primárně a v plném záběru, to je o Jobsovi jakožto neskonale vděčném objektu zájmu, který v sobě snoubí (všeho)schopného v mnoha ohledech geniálního a velice inteligentního "vůdce", který uměl prodat svou inovativními vizi jako nikdo jiný, s nepopiratelnými obchodnickými schopnostmi i kouzlem osobnosti, stejně jako arogantního a mnohdy neopodstatněně krutého i emočně labilního manipulátora trpícího narcistickou poruchou osobnosti, který neváhá jít přes mrtvoly; a to i svých nejbližších. A to je ještě ta milejší stránka jeho odvrácené tváře. Ovšem zdaleka nejvíce je to o prostém vztahu komplikované osobnosti ke světu, kolegům, přátelům a především o hledání si cesty k sobě sama a nechtěné dceři. Je to do morku kostí typicky "sorkinovské". Ovšem tentokrát se mu chytrým tahem podařilo eliminovat častou výtku jeho práce; a sice že jeho postavy divadelně deklamují a nehovoří jako skuteční živoucí lidé. A tak to tedy rovnou pojal jako svého druhu stylizovanou divadelní hru založenou na fikci inspirovanou skutečností o třech aktech a vracejících se návštěvách à la Dickensova Vánoční koleda. Boylovi slouží ke cti, že krom jakože dobového formátu jednotlivých aktů se oproti svým zvyklostem drží v ústraní a nechává vše čistě na zběsilé tempo udávajících Sorkinových energických dialozích a výtečných hercích, kdy to zdaleka není jen o chvalozpěvy zahrnovaném triu Fassbender-Winsletová-Rogen.