DaViD´82

Hned první epizoda nastaví laťku možná až příliš vysoko, protože je černohumorná, plná absurdního humoru a přeplněná nezapomenutelnými dialogy (a vzhledem ke scenáristům tohoto dílu je i jasné, proč tomu tak je). Jenže přesně takový Doktor v domě ve zbylých dílech vlastně vůbec není. Což není výtka, protože i tak jde o skvostně zahranou oddechovou typicky britsky suchou dialogovku, ke které nebudu mít sebemenší problém se kdykoli vrátit i navzdory tomu, že je to dosti amatérské (snad v každé epizodě někdo vrazí do kulis až se třesou, je vidět mikrofon v záběru či stín kameramana na stěně za hercem... a nejde o úmysl). Ovšem i tak si říkám, že být více dílů v duchu toho úvodního, tak tu máme nesmrtelnou klasiku jaké není rovno. Ovšem druhá série k tomu nemá daleko; tam už jde o krystalicky čistý, a nutno dodat hodně vtipný, britcom jak vyšitý.

Člověk by si myslel, že věta "líbáš jako Bůh" je kompliment. Díky Poledňákové však již víme, že je to synonymum pro "líbáš úděsně zdlouhavě, k uzoufání nudně, naprosto bez vášně a už mě laskavě pusť, půjdu raději čistit toalety na veřejné záchodky než trávit byť jen minutu navíc ve tvé přítomnosti".

V každé pětačtyřicetiminutové epizodě je materiál na velmi vtipný dvacetiminutový britcom. Škoda, že ten kvalitní materiál je utopen v balastu, který je v tom lepším případě průměrně nijaký a v tom horším rovnou vrcholně trapný kameňáckým způsobem (několika minutový do nekonečna omílaný running „joke“ ve druhé epizodě s hemeroidy a holandským doktorem budiž smutným důkazem). Naštěstí vše zachraňují herci a celkový dojem rovněž značně vylepšují dvě závěrečné epizody, tam to je přesně takové, jaké to mělo být od samého počátku - soustředěné na postavy, citově fungující i uvěřitelné a navíc milé, trefné i vtipné.

Absurdně debilní jako letící páv s rozlámanou kyčlí. Místy sice vtipné jako máloco, ale povětšinou spíše průměrné jako kdeco. Prostě blbina na jedno použití, která však díky závěrečným titulkům patří k sociálně nejangažovanějším politickým apelům roku aneb kam se hrabe Michael Moore!

Dalo se určitě očekávat, že nejlepší díl série o rozsahu cca 570-ti stran půjde zadaptovat jen těžko. Jako prioritní byl tedy logicky zvolen hlavní děj kolem samotného turnaje, jenže zároveň si tvůrci nedokázali odpustit nedat tam od toho ostatního aspoň něco, aby snad fanoušky nezklamali... Bohužel to se stalo hlavním kamenem úrazu, jelikož zde tedy od všeho troška sice je, ale celkově jakoby tu nic nebylo. Nic není (do)řečeno, neznalec předlohy se nechytá, drastické zkracování zásadních scén by se dalo ještě i pochopit, ale zaráží pak, že nejdelší (a paradoxně i nejlepší) scénou snímku je pro děj nedůležitý bál. Nekvalitní scénář mohla spasit již jen jistá ruka režiséra s jasnou vizí co chce natočit. Což bohužel Newell nedokázal a ani tak vděčné scény jako celé hřbitovní finále nedokázal obdařit byť jen špetkou emocí. Prostě se něco stane a jede se dál. K tomu nepomáhá ani totální zazdění hudby, které si ve filmu ani nevšimnete, což s ohledem na výtečný samostatný soundtrack také zarazí. Jediné co v Ohnivém poháru Newell zvládl je pubertální stránka a akční scény, o kterých však Potter není. Koukat se na to dá relativně v pohodě, ale až přespříliš okatě to spoléhá na značku "Harry Potter" namísto vlastních filmových kvalit.

Takhle to holt dopadá, když se dostane fantasy látka do rukou hravého režiséra s fantazií a vlastní vizí. Věčná škoda, že ty filmy takto nevypadaly od počátku. Změna prostředí a kostýmů výsledku prospěla. Stejně jako je u knižní předlohy třetí díl tím zlomovým na cestě od dětských knih "výše", tak to samé je pro filmové adaptace tento snímek. Je jen a jen dobře, že nudná a zcela nenápaditá režie Chrise Columbuse je pryč. Jediné dva zápory jsou ztvárnění vlkodlaka a jistá absence návaznosti na minulé díly. Pokud je někdo komu se líbí, nemusel by vydýchat opravdu zásadní změnu stylu a ztvárnění. Byť je ve všech ohledech výrazně k lepšímu. Naštěstí. PS: Každou další projekcí (a že jich již bylo) se zas a znovu utvrzuji, že TAK dobrý, nápaditý a svébytný rodinný film se rodí (sotva) jednou za uherský rok. Důkazem budiž, že za více jak dekádu od premiéry stále nenašel na poli rodinné podívané sebemenšího konkurenta. A jen tak mimochodem je to i film s nejlépe a nejsevřeněji zauzlovaným cestováním v čase.

Columbus se sice svého rutinního nenápaditého stylu drží zuby nehty, ale tentokrát má ohromnou oporu v předloze, která patří k tomu lepšímu (a samostatně i nejlépe fungujícímu) z celé série. Navíc "přitemnil" atmosféru a díky skvěle obsazenému duu Branagh/Isaacs se mu daří částečně napravovat dojem z ústředního tria, ze kterého kamera nesleze po celou stopáž, a které je tady ještě stále spíše za roztomilá herecká dřeva než za herce a tahouny. Stále jde o pouhou ilustraci k předloze bez vize, ale tentokrát aspoň vyvedenou ilustraci, které prodloužená verze nijak neškodí (ale nutno dodat, že ani nijak nepřidává). Čímž neříkám, že si to neumím představit i výrazně pokrácené.

Otrocká, nenápaditá a rutinní adaptace, která má nevděčný úkol se celou první polovinu topit v otrockém, nenápaditém (jaká škoda vzhledem k magické povaze) a rutinním představování postav i světa. Není tomu moc co vytknout, ale je to také naprosto bez invence či vlastního nápadu. Ostatně jako většina Columbusových snímků. Jediná originálně natočená scéna, zajímavý úhel kamera; prostě nic. Jak kdyby to točil robot, stránku po stránce. A prodloužená verze je horší o to, že scény navíc jsou nejen úplně zbytečné, ale jsou nemlich tak rutinérské jako všechno ostatní. Obsazení dětských herců se docela vyvedlo, herecky je to horší, ale přeci jen se to pomalu lepší s každým následujícím dílem. Dospělácké "křoví" je bez výjimky skvělé.

Sedmá kniha je v první polovině natahovaná; byť čtivá; zbytečnost a v té druhé epické osudové finále jak se patří. Její filmová adaptace je sice teprve ve své polovině (resp. někde kolem čtyřsté stránky z nějakých šesti set), ale již je lepší předlohy minimálně v tom, že to Yates opět dokázal pojmout způsobem, který dojem zbytečné nastavované kaše nevzbuzuje. A pokud ano, tak rozhodně méně než-li předloha. Díky uvěřitelným (!) emocím, konečně již opravdu dobře hrajícímu ústřednímu triu, zdařilé atmosféře a Desplatovi to funguje na výbornou. Pravda, je tu hned několik scén, které kvalitou ční nad zbytkem, ale i tak to funguje především a hlavně jako celek. Přesto je evidentní, že tam kde se tvůrci odvážili popustit uzdu vlastní fantazii a nedržet se doslovně předlohy je to jasně nejlepší. Teď si již jen přát, aby si Yates uměl poradit i s trikovým epičnem druhé části a nezapomněl přitom právě na emoce a postavy. Pokud to dokáže, tak se je na co těšit. Pokud to ovšem nedokáže, tak to se tedy máme na co „těšit“.

Cirque du Soleil je nezapomenutelný zážitek především naživo (i když tu a tam ne každé číslo vyjde na jedničku s hvězdičkou, viz nedávná představení v Praze), což ovšem neznamená, že by mě z tohoto představení posunujícího limity lidské ohebnosti i zručnosti a popírajícího veškeré fyzikální zákony, nepadala čelist a nebolel krk od neustálého kroucení hlavou nad vším tím „to není možné, to přeci nejde, ne to neudělá, ne to nemůže dát...“. Již samo o sobě by to stačilo na plný počet, ale ono to má navíc i dokonalou choreografii, skvostný hudební podkres a přímo vražedné tempo, které z Varekai dělá tu vůbec nejlepší možnou reklamu na nový cirkus.