Mlle

A je to konečně tady, zjevil se film, který si plně zaslouží přízvisko „uspávač hadů“, se vším všudy, s mlhou z výrobníku, v jejíž ukolébavce se vše rozmývá stejně jako náznak jakékoli myšlenky v jednom z mnoha zde vypitých piv – to by mohl být skoro takový Zelenkův podpis... Jen ty ovečky by to nechtělo počítat tak dlouho. Koncept i provedení jsou tak hrubého zrna, že nemůžu dát jednu hvězdu ani za tradičně skvělý Rodenův výkon. O příběhu nemůže být řeč. Otázkou zůstává, proč film Renč vůbec točil. Tématem je prachobyčejná nevěra v rámci jednoho nepříliš přemýšlivého venkovského manželského trojúhelníku. Chlap svině, ženská svině a k tomu hodně vypitých piv. Co tím chtěl básník říci? Selhává i jako kulisa.

Bartoška je pro mě ztělesněním blahobytu po komunisticku. Topfer ztělesněním blahobytu po komunisticku v postkomunistické éře. Nejsou tím zrovna ve sféře show-businessu výjimkou, ale svým způsobem a pro svůj věhlas jsou jakousi zkratkou, ztělesněním obludné kontroverze, kterou je český kulturní středoproud tak vyzývavý. Pustit si tedy seriál, který je na těchto dvou chlapských primadonách postaven, znamenalo už samo o sobě odvahu a přemáhání. Dala jsem tomu ale šanci a tihle dva nakonec, jak už to ovšem s jejich očividnou a nezpochybnitelnou profesionalitou bývá, nebyli v seriálu tím nejméně příjemným. Všechny postavy jsou zatížené dlouhodobým pobytem v pokryteckém prostředí, které v lidech spíše zlých fixuje zlé návyky, a v lidech spíše dobrých probouzí obranné, a často velmi problematické tenze. Ač je seriál plný poněkud odtažitých klišé o „lidech od novin“, realitu redakčního života reflektuje celkem trefně. V první řadě je ovšem potřeba tuto trilogii nenazírat jako banální výpověď ze života redakcí, mnohem více je to výpověď o generačních odlišnostech. Styling Trezy Voříškové je bez vady, ale charakter její postavy je náročný a jeho vývoj je někdy těžší vstřebat. Líbí se mi, že druhý díl otevírá tabu koncentračních táborů – žijeme v nucené, hyperkorektní představě, že kdo byl v koncentráku, byl dobrým člověkem. Záběr druhého dílu je hlubší, přesahuje hranice televizního seriálu. Zabývá se otázkou rasismu a nesmiřitelnosti proti sobě stojících sociálních skupin. Předkládá otázky vzájemné slušnosti, která byla v minulém režimu spjata s konkrétními sociálními skupinami – ty byly mnohem méně propustné, než je tomu dnes, a tak určité morální zásady konzervovaly. Před konsolidací průměrem ovšem není úniku s jakoukoli mentální kapacitou. Realisticky je tu vyobrazen obvyklý fenomén a částečný důsledek života v blahobytu: člověk, který sám lže a působí druhým problémy, vnímá jako nespravedlivost, když někdo totéž činí jemu. Třetí díl opět nabízí plno morálních kontroverzí: hlavní hrdinka podléhá sebelítosti a nerozpoznává v situacích výzvu naučit se nést následky. Otec projevuje starost mimo rodinu, zatímco v rodině se neangažuje. V psychologii postav jde seriál i díky svým dobrým protagonistům poměrně hluboko a témata jednotlivých dílů nejsou nezajímavá. Hodnotím cca 2,5.

Opravdu se mi nechce kritizovat každou hyperoblíbenou věc, žádný záměr v tom není, ale když já nemůžu jinak :) Skutečně je dnes divácká většina tolik nadšena z takovýchto podprůměrných paskvilů? Vždyť snad ani milovník akčňáků nemůže najít zalíbení v předvídatelných scénách kopírujících vše, co jsme již tolikrát viděli v posledních dekádách minulého století – nápad žádný, provedení směšné. Nic nového a jako recese slabé.

Zajímavé téma. Bohužel tak zhruba od třicáté minuty definitivně promarněné. S každou další minutou jen klesá počet hvězdiček. Řada záběrů svádí k domněnce, že jedním ze záměrů tvůrců bylo natočit novou Vesmírnou odysseu. Připomíná mi to lidi, co žijí v přesvědčení, že každá laciná váza s jednoduchým tvarem je „design“ – povedlo se v podobném duchu. Vpodstatě celý film jsem čekala na zápletku a vyvíjela urputné úsilí, abych udržela moč i pozornost.

Že by pokus, jak donutit diváka ztratit poslední iluze i bílé Americe?

Já jsem Láska. Tolik jsem toho o tobě slyšela… Kam máš namířeno? Hledám lidské srdce, které po mně touží. Takových jsou přece tisíce! Kdepak, spousta lidí se mě bojí, někteří mnou pohrdají. Moc ráda jsem si tuhle mystickou pohádku po letech připomněla. Viděla jsem ji vícekrát a pokaždé mě oslovila stejně. Pohádková je v příběhu základní tenze mezi dobrem a zlem, jednotlivé postavy zosobňují různé morální přístupy, tak jak je dobro i zlo přítomné v různých stupních a podobách v jednom každém z nás, a spolu s nimi pak vytváříme souhrn tohoto světa. Ač se pohádka do jisté míry nemůže vymanit z mezí, které jí poskytuje zázemí několikadílné televizní série, a to zde cítíme někdy více a někdy méně, celkově je to velmi silné, působivé dílo pro každého přemýšlivého člověka. Symboly nás navrací do zlatých časů mytologie, v nichž jsme byli bez zbytku ve spojení s tím, z čeho vyvěráme. Některé obrazy jsou tíživé a složité, některé situace dojemné, jiné roztomilé, použité výrazové prostředky i dialogy občas poskytnou i námět pro zasmání. Něco se tu dozvíme o lidských předsudcích a mezilidské nesnášenlivosti, ale taky o pokoře a čeho je možné s ní dosáhnout, nebo o rozdílu mezi pokorou a sobeckou rozmarností, či o síle církve, nositele morálky v bývalé vesnici, která nemá pokračovatele. Morálními ponaučeními pohádka nešetří, jsou ale, na pozadí příjemného venkovského (byť přece jen místy poněkud televizně umělého) prostředí, podány citlivě a přirozeně. Jsou tu poctivě seřazeny všechny možné jungiánské pohádkové archetypy: holka jako kluk, dítě bez lásky, a tak dále. Filmově jde o kompaktní celek, v němž součinně funguje scénář, hudba i herci. Výsledná atmosféra je tak většinou trefná a intenzivní. Moc se mi tu líbila Zlata Adamovská a Sabina Laurinová, ale o dobré herce, kteří si své role očividně užívali, tu nouze rozhodně není. Na místě je pochvala Míšy Doubravové, se kterou jsem jinde neměla tu čest, ale v roli malé Honzy byla velmi přesvědčivá. Jakoby ve vedlejším plánu je tu podmanivě zobrazené sepětí člověka s celým rokem – zima je skutečným nebezpečím a každé jaro je návratem naděje. S tou se na konci loučí i Ztracená láska.

Žijí mezi námi lidé, kteří by se nakonec nudili, rozváděli a hořekovali, ať už by jim osud nabídl cokoli. Svou budoucnost tvoří na povrchu věcí současných a další roky věnují v horlivé angažovanosti tomu, aby se prokopali pod jejich svrchní centimetr. Když z něj po zdlouhavých peripetiích alespoň zlomek odhalí, čeká je pak spousta dalších roků, ve kterých se diví. Snad trochu zvláštní, ale mezi lidmi až překvapivě časté. Nepřipravenost počítat s následky u takových, kdo zkrátka asi nejsou obdařeni schopností vidět pod povrch, je už jen logickou samozřejmostí. A tak jsou i ti, kdož uzavírají manželství na základě sexu první noci, nakonec jednou zákonitě otráveni z toho, že pětiletý manželský svazek je o něčem trochu jiném. A o tom je tenhle film. Je nezajímavý snad po všech stránkách, kterými se filmové dílo obecně na diváka obrací. Nejpřízračnější částí jsou ale jeho dialogy. 50 % filmu vyplňují floskule. Celkově film působí jako encyklopedie smalltalku. Nejobyčejnější klišé jsou prokládána dlouhými a líně se vlečícími kolonami bezprecedentně zbytečných slov, která se snaží diváka ohromit zdánlivou sofistikovaností, ilustrující snad jakýsi spisovatelský intelekt, o který tu má jít: ten má však ve zdejším podání spíše Vieweghovský charakter (a to rozhodně není lichotka). Scénář je pochopitelně předvídatelný, snaha okořenit jeho prostou šablonu konverzačními zákrutami plnými domněle exotických slovních spojení je nejprve komická a posléze (ale brzy) velmi otravná. Jak se postavit k tomu, že ne každému je v prvních minutách (ale i při dalších „zvratech“) jasné, o čí komplot jde, jak se bude vyvíjet, a kdo je kdo v celé story (vrána k vráně), to zkrátka opravdu netuším. Musí to být velké dobrodružství nechávat se překvapovat třeba tím, že když si namažu máslo na chleba, bude krajíc namazaný. Nikoho urážet nechci, zní to pro mě ale jako sci-fi. Zpočátku vtipné momenty, kdy se například uprostřed služebního výkonu při zkoumání místa činu vyšetřovatelka po americku dotazuje na zdraví matky hlavního hrdiny, jehož sice vidí prvně v životě, ale její smrt jí náhle málem trhá srdce, nakonec zejména pro svou četnost nudí. Hlavní hrdina je kdosi mezi cool bossem, který toho má hodně za sebou, a mladickým frajírkem, který má všechno před sebou, obé je plochá hra, která rovněž jen nudí. Hlavní hrdinka je pro změnu ikonickým zosobněním oné trapné průpovídky: „roztáhnout nohy umí každá“. Jak mohla Rosamund Pike tuhle roli vzít? A jak k filmu mohl hudbu skládat Trent Reznor? Takové mrhání talentem… „Amy je naše jediné dítě, je krásná, chytrá a laskavá.“ A já jsem otrávená a znuděná. Ach ouvej, ouvej a ještě jednou ouvej. 2,5 hodiny takového žvanění je regulérní španělskou botou. Kdyby měl film kratší stopáž, jednu hvězdu ze soucitu uroním. Jádro zápletky přitom není vůbec bezcenné, určitě by mohlo být podkladem pro napínavý thriller.

Snad až příliš nepostižitelné. Abstraktní svět fiktivních vesnických poměrů soutředěných do několika typizovaných předsudků. Na půl hodinu, jako specifický druh meditace, by to bylo příjemné vytržení – ostatně nejeden ze zde předestřených vztahů je přes všechnu mělkost ryzejší a pochopitelnější, než spousta komplikovaného měšťáckého pokrytectví. Na hodinu a půl ale těžko hádat, co dílem básnici vlastně chtěli říct. Pokud měla být oblomovina extrahována ad absurdum, aby se ve svém vrcholu stala tou nejbáječnější zvyklostí, záměr se zčásti jistě zdařil. Pro silnější výpověď by ale možná bylo lépe zaplout hlouběji do artových vod (a tím si odradit širší publikum). Pokud šlo o to podtrhnout rurální „cizokrajnost“ a ploše se zasmát na její účet, moc se nepovedlo – takového Bohdana Slámu bych z pokusu o podobně přízemní humor nepodezřívala, u Krobota si tím však nejsem jistá. Nakonec tedy ani ryba ani rak. Snímek je ale relativně příjemný, nese se zdánlivě až v realtime tempu, což jeho kvality umocňuje, a ani někteří herci, na které si moc nepotrpím, mi tu výjimečně nelezou na nervy – ostatně pro naši venkovskou Táňu je to role víc než na míru. Nejsem zrovna fanouškem moderní české kinematografie, ale tenhle film patří u nás určitě k těm lepším. S hodnocením jsem někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami.

Druhá půlka je pro dospělého už skutečně nuda, ale je to velmi kvalitní verze.

Můžeme ignorovat, že některé ženy nedokážou odhadnout vhodné šatstvo pro svou postavu a zdůrazňují, co by bylo lépe skrýt. Můžeme pominout i to, že selže kostymérka a takto oblečená reportérka se dostane do vysílání. Lze sice těžko pochybovat o tom, že to není z imitativního (výchovného) hlediska taky důležité, ale když se zkrátka budeme trochu snažit, obojí můžeme s přivřením oka přehlédnout coby obraz „šatu vnějšího, nikoli vnitřního“. Co lze ale pochopit stěží je to, proč v seriozním dokumentu, který konečně, zevrubně a současnou formou uvádí mnohé zkreslené informace na pravou míru, vystupuje osoba jednak mimo kterýkoliv z oborů, jenž se osobností Jana Husa zabývají, která si ale navíc nedokáže osvojit ani základy spisovného jazyka, natož pak především civilizovaného projevu. Pro něco tak nevhodného už omluvu najít nelze. Existuje přece obrovská hromada mnohem vhodnějších dívek a paní, pokud už chtěl mít režisér v obraze figuru, které budou příběhy vyprávěny, nebo zkrátka jen „nějakou tu ženskou“. Slečna má nepříjemné vystupování a dikci vhodnou do hospody. V seriálu o vývoji popu – dejme tomu – ale proč je proboha tady? Že by ze známosti z filmových kruhů? Škoda. Její postava je jediným škraloupem seriálu, který se překvapivě povedl, i když samozřejmě trochu zarazí, že s takovým výtvorem přichází v ČT až 25 let po změně režimu. O to usazenější už ale dnes prezentované informace jsou. Nebýt té podivuhodné manekýny, hodnotím ještě výš, scény s ní musím přetáčet, ale zbytek stojí za pozornost.