Mlle

To je idyla! Bylina jako vyšitá na sarafán. Velmi kvalitní teátr, dovednosti klasiků ve vytříbené formě. Rusko je a vždy bylo zemí dvou vyhraněných realit – ideologicky vyžehlené a bídně skutečné, před kterou všichni prchají předstíraje, že není. Stejně se to má i s pověstí o Rasputinově životě a jeho okolnostech… Taková epická obdoba Potěmkinovy vesnice. Přes hrubou falzifikaci si toto drama antického rozměru s wylerovskými a sicovskými prvky a stanislavsky vytrénovanými herci vynucuje pozornost svou nekompromisní kvalitou. Snad jen toho exteriéru se závějemi mohlo být víc. Vladimír Mashkov vypadá ovšem spíš jako Habsburk než jako car Petr – tak třeba někdy dostane i tuto příležitost ;)

Téma je nosné a zápletka má obrovský potenciál. Škoda jen, že z toho vzniklo slabomyslně americké melodrama, dokážu si představit, že německá režie třeba i s některými českými herci by scénář uměla obdařit zde tolik chybějící hloubkou…

Nepotrpím si na filmy plné fimových floskulí: „běž, my to tu bez tebe zvládneme“, „co mu mám říct – řekni mu to“, „nechápu – nakonec pochopíš“ a další vycpávky ze školních osnov, které by ve stejných situacích v reálu sotva kdy byly vysloveny. Emily Blunt na mě působí vysloveně nepřesvědčivě, jako by si od své postavy neustále ponechávala výrazný odstup, namísto toho, aby se do ní ponořila, tak jak by herec měl. Z Mladé Viktorie se mi vybavuje tentýž dojem, jinde jsem ji neviděla, soudě dle těchto filmů hereckým talentem nebude. Film tím zřetelně ovlivňuje, je v něm totiž víc než hlavní postavou, je tu něčím jako sekundární ústřední myšlenkou. Na její nic neříkající dlouhé pohledy režie vsadila příliš mnoho, otázkou je, proč vlastně v příběhu její postava figuruje, vše by se mohlo stejně tak dobře odehrávat i bez ní. Pochválit naopak musím dark-synth-industrial hudební pozadí provázející urbanistické a další vizuálně naléhavé záběry vylepšené solidní, profesionální postprodukcí. Zbytek je průměrná hra na dokument, převážně zmatená a povrchní, místy mrazivější a přiléhavá. Největším esem celého filmu nakonec zůstává hudba. Škrtněte všechny dialogy a postavy a nebude z toho špatný videoklip.

Konečně současný český film, který se povedl na 100 %. Na jednu stranu je asi dobře, že atmosféru i dílčí události příběhu považují mnozí za zveličené či nevěrohodné, neb to pochopitelně znamená, že dnešní realita je navzdory všem neduhům tak dobrá, že samozřejmosti padesátých let připadají většině natažené na skřipec. Na druhou stranu je škoda, že si tudíž v době následující většina národa pravděpodobně spíš hlídala cihličky na vlastní baráček, a to hlavní svým synům a dcerám nepředala. Na rozdíl od hlavní postavy filmu. Edit v roce 2020: Znovu shlédnuto a stále myslím, že jde o ne-li ten vůbec nejpovedenější, tak rozhodně jeden z nejpovedenějších porevolučních českých filmů vůbec. Trojan se podílel i na scénáři. Jakoby do filmu vetknul hodně vlastní víry v jeho silné poselství…

Příjemně poetický film o stárnutí v půvabných kulisách tichých sněhových závějů, opečovávaných zámků, skutečných lidských citů a v nezvykle kultivovaném českém překladu. Až mrazí z toho, jak je tento obskurní člověk výborným hercem…

Majstrštyk. Podruhé ještě lepší, potřetí ještě lepší… A tak dále! Výjimečně hluboká deprese z velmi přímočaře zpředmětněného Londýna a moderní metropole obecně v tom nejhorším, čím člověka obklopuje (pro směřování příběhů všech postav i samotnou podstatu typů výzev dále formujících jejich charaktery velmi zásadní), nakonec ustupuje dynamicky se proměňujícímu tajemství zápletky, které je zároveň tajemstvím samotné Stevie. Kým a čím byla a jak to tedy bylo – spletl se River ve svém jediném příteli? Miloval celý život někoho, koho neznal? Ačkoli mrtvá, teprve pak by pro něj přestala existovat, tak jako většina lidí, kteří jej obklopují – plytcí lidé, falešní lidé… všude okolo se svými malými a většími podvůdky a všedními starostmi daleko od jeho světa, a v překvapivě ostrém kontrastu svěží soudržnost a poctivost somálských přistěhovalců, kteří taky příznačně obývají tu výspu, jež je ovšem jedinou dýchatelnou a příjemně působící částí Londýna, zatímco v Riverově každodennosti v centru: „nejsou žádné stromy, není kyslík, není vzduch.“ Co mě zaujalo: V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že Stellan Skarsgård přesně netuší, proč se jeho postava nemohla po hlavě nekomplikovaně vrhnout do vztahu se Stevie, proč nemohl udělat první krok. Doufám, že si k jeho chápání postavy ještě někde něco přečtu, protože jinak by pro mě bylo dost záhadou, jak mohl svou postavu přesto ztvárnit tak dokonale (docela obyčejný důvod byl v jeho dětství ve vztahu s matkou, jak už to bývá). Výsledek: Miluji dokonce i tu Tinu Charles, která mi na začátku prvního dílu ve scéně v autě lezla tak na nervy :) A ano, „there should be more than one word for love,“ definitely. ♥

edit II. série *****. první série: „Boží mlýny“, to je to, oč tu běží. Minulost, která nespí ani v důchodovém věku. Jak by se vám líbilo dozvědět se, že partner, s s nímž sdílíte svůj život dlouhých 40 let, prováděl v mládí hrůzné činy, a že ho zkrátka neznáte tak dobře, jak jste si mysleli? Rozličné reakce manželů, manželek, dcer a synů na nově odhalené skutečnosti jsou v seriálu tím nejmrazivějším a nejzajímavějším, mrazením v zádech ale seriál celkově nešetří. Spousta velmi sympatických herců napínavě rozplétá čtyřicet let starý příběh vlásek po vlásku. Konec je bohužel nedotažený, působí absurdně, zkratkovitě a neautenticky a zdaleka nevysvětluje všechny taje načrtnutých příběhů.

Jako duševního nomáda mě oslovuje každý film o cestě, jež už ze svého principu přináší každým dnem nové překvapení, každý den znovu a znovu neúprosně odhaluje, co v sobě člověk skutečně má. Na cestě člověk nemůže lhát a předstírat, je to otázka přežití a také důvod jedné z kulturních odlišnosti sedentarizovaných zemědělců a předešlých nomádských kultur. Tento film však podává i něco navíc: sílu skrytého, postupné odkrývání a kontroverzi vlastního rozhodnutí tváří v tvář nevyhnutelnosti osudu. Každá z postav je perfektně propracovaná, navzdory prostému vyjádření verbálnímu i dějovému, jehož skrovnost naopak zvyšuje účinek vjemu z cesty, vztahů, vzniklých problémů a způsobů, jakými se s nimi jednotlivé povahy vypořádávají. Příběhem se odpočátku line skrytá nit tajemství, nevyslovený osud, k němuž vše nevyhnutelně směřuje… Jaký bude závěr, je brzy zjevné, ale všední odvíjení příběhu pohlcuje natolik, že jej přesto zvědavě očekáváte.

Oceňuji úmysl natočit odpočinkový příběh i pro diváky, kteří neočekávají předvídatelnou selanku plnou sic milých, ale stále stejně hloupých, chundelatých čertů, a všudypřítomný, nepříjemný hlas paní Mountfieldové. Alespoň ta snaha je v tom znát. Chtělo by to ale zkrátka asi vzít za trochu jiný konec. Režie i kamera si zaslouží pochvalu. Postava pricezny by vůbec nemusela být tak nezáživná, kdyby byla lépe herecky obsazena. Nad výběrem Elišky Jansové mi zůstává rozum stát, nedokážu najít nic, co by ji jen vzdáleně předurčovalo pro roli lehce extcentrické, neortodoxní a intelektuálně zajímavé postavy, kterou taky nehraje ani trochu dobře. Její licoměrná, měkká dikce rádoby dobrosrdečné osůbky prudce irituje. I hlavní mužský charakter plavce/prince, byť obdařen o několik ročníků výuky lepším hereckým projevem, je díky svému představiteli zatížen jakousi zbytečně přehrávanou teatrální nadsázkou (karikatura ještě hloupějšího hloupého Honzy jej přitažlivějším neučiní). Jen si představte, jak mohla promlouvat taková scéna společného pozorování hvězd v podání někoho s aspoň trochu příhodnějším hlasovým i mimickým projevem… anebo rozhovor s Vilmou v kleci – v jiném ztvárnění to mohly být silné momenty. Dvě hlavní prkenně hyperlidové postavy vyčnívají o to více ve srovnání s ostatními přirozenými hereckými výkony, mezi nimiž řada zkušených herců odvádí standardně excelentní práci (Cibulková, Trojan,…). To, co je na pohádce veskrze špatné a pro její neúspěch determinující, je ovšem scénář. I tam, kde dialogy celkem baví (švestky a Newton a podobně), vykazují zjevnou nedotaženost, těchto momentů je navíc vzhledem k tématu v pohádce trestuhodně málo. Koncepce příběhu je tak fádní a mdlá, že by neměla šanci zaujmout ani v tom nejlepším hereckém provedení. Neuvěřitelných 95 minut se na obrazovce odehrává vpodstatě stále to samé. Trojana, Polívky, ale i Stracha je pro takovéhle uspávanky škoda.

Strašně nezajímavý film z výjimečně prázdného, nezajímavého a odtažitě fiktivního prostředí (aspoň doufám, protože narodit se mezi takovými lidmi by byla reálná výzva k sebevraždě). Řemeslně zvládnuté dobře, škoda, že i těm našim stále dokola rotovaným hercům neumí někdo naservírovat pořádný filmový zákusek.