Mlle

Samotný námět hraniční (přece jen jde hlavně o prachy, což samo o sobě předpokládá určitý stupeň nudy), zpracování navíc dost ubohé. Nabízí se srovnání s francouzským L’Homme qu’on aimait trop, podobnou látku (též podle skutečné události) zpracovává mnohem dramatičtějším a poutavějším způsobem. Anebo holt prostě neholduji tomu americkému přímočarému a notně plochému způsobu prožívání, které film servíruje jako kokainové chlebíčky. Navíc, čím více filmů s Kirsten Dunst vidím, tím více rozeznávám, že není herečkou, ale spíš takovým hollywoodským Pavlem Liškou – předvádí stále jen sebe sama.

Smekám… Vida, ani filmové tápání v minulosti naší totality očividně nemusí být osvědčeným českým receptem na špatný pokus o falešně lítostivou reminiscenci.

Po výtečných A Scandal in Belgravia, The Reichenbach Fall a následné tuně absolutního odpadu ve třetí sérii Sherlock zpět v takřka stoprocentní formě. Podíl meta-Sherlocka ve scénáři i režii mě nadmíru baví, skvělý nápad, mistrovsky naváženo! Koho ovšem uchvátily tabloidní sekvence třetí série, bude jistě notně vyveden z míry. Tohle je spíš literární či divadelní dýchánek než listování expresivními titulky v Blesku. Bohužel to pozitivní se s přibývajícími minutami trochu vytrácí...

Celé je to strašně umělohmotné, americké, přehrávané, schematické, plné zbytečných slov… no a nakonec konečně přijde něco, co by jinde udělali lidé hned – setkali se společně a popřemýšleli tak, aby nemysleli jen na sebe, i když to bolí. Tak choulostivé téma by si zasloužilo trochu méně umělého patosu. Malý Joey (M.P. Cotton) je ale bezvadný :)

Film sleduji v roce 2015. Tvůrci byli v roce 2006 velmi optimističtí, posunuli-li zobrazovaný stav do doby po roce 2500, vždyť na ulicích dnes potkáváme to samé, nemluvě o zábavním průmyslu všeho druhu (stačí si například v dálkovém busu nechtěně vyslechnout několikahodinovou produkci rádia Impuls a jste ve filmu hned jako doma). Idiocie je tu příliš, což film činí místy hluchým, otravným a nudným (podobně jako je tomu s idiocií kdekoli v reálném světě), ale jinak jde o příjemný odpočinkový snímek – tady se totiž člověk může projevům idiocie z plna hrdla zasmát, v kancelářích a na ulicích už ale dnes musí předstírat, že nejsou. Připadám si v dnešním světě stejně jako hlavní hrdina. Perfektní námět zajišťuje hlavní úspěch filmu. Ráda bych se jednou dočkala stejného námětu v přece jen mrazivějším a sofistikovanějším podání, nebo naopak v podobě ještě černější a sofistikovanější satiry. Postupem času film přestává být čirou komedií, objevují se tu i vážnější témata (FDA Food pyramid i sucho na polích zapříčiněné špatnými zásahy člověka jsou drtivou realitou, která bude stát naši civilizaci nejen hodně, ale vše). Nakonec, byť nejsem tolik přesvědčena o samotných kvalitách standardně béčkového filmu, pro skvělý námět a jeho naléhavost přidávám čtvrtou hvězdu.

Letitá oáza inteligence, ke které se ráda vracím. Kdysi jsem měla osobní problém s projevem Vladimíra Kučery a hořce jsem litovala přerušení účasti paní profesorky Koldinské, v poslední době ale jako by se Vladimír Kučera srovnal s partikularitou své role v pořadu, lépe reaguje, méně vyčnívá a moderuje adekvátněji. Výběr hostů je vždy excelentní, občas se tu seznámím s pro mě dosud neznámým historikem, jehož práce ráda sleduji i dále. Preferuji spíše témata ze starší doby, historie 20. století mě tolik nezajímá, ale s povděkem přijímám i časově širší tematické průřezy. Někdy není faktický přínos až tak hutný, ale to je pochopitelně dáno tím, že my, diváci tohoto pořadu, se o historii zajímáme, osobně si v tomto příjemném provedení četné znalosti ráda připomenu, zopakuji i rozšířím. Sympaticky střídmá dramaturgie pořadu okatě stvrzuje nesmyslnost nadbytečných efektů, hraných pasáží a zdánlivě důmyslných prostřihů pro celkovou efektivitu pořadu, tyto prvky jinde otravují a prodlužují stopáž na úkor zajímavých informací. Tvůrcům i nám divákům přeji, aby tento pořad ve své skvělé formě ještě dlouho vydržel.

Pilot I. série je ze všech dílů nejhloupější a nejbulvárnější, nenechte se odradit. Je to příjemná, lehce excentrická, přátelská orchestrální fantazie, taky trochu lovestory, nic moc střízlivě uzemněného či smrtelně realistického (charaktery ovšem jako by mnohým hráčům z oka vypadly). Kompetice extrapolovaná v I. sérii do komického extrému i zábavné nápady v II. sérii jsou určitě plus. Seriál srší optimismem, má grandiózní šmrnc, pohltivé tempo, hravý humor, dojemné chvilky, sympatické herce a pochopitelně ten nejlepší (i když hitovkový) soundtrack. „The orchestra is my family. I won’t let anyone or anything hurt it.“

Je to drama! Chvílemi se film točí pořád dokolečka, a samozřejmě i celkově stojí na nepříliš originální invenci, je ale příjemně svižný a i v detailech dobře řemeslně rozpracovaný. Na můj vkus je tu pořád moc americké pocitové filozofie, která však navzdory míře, v jaké je servírována, nezasahuje příliš hluboké emoce, a to ještě možná na úkor dalších zajímavých technických nápadů, kterými Ridley Scott sice nešetří, ale ani jimi nijak zvlášť neplýtvá. Avšak právě patrně skrz tuto přesně odváženou míru našel Ridley Scott cestu k masovému přijetí. Druhá půlka se do finiše rozjíždí ještě přitažlivěji a ten Bowie je tu prostě famózní – hudební dramaturgii vůbec chválím z celého srdce – ke kulise astrozákladny na pseudomarsu (na skutečném Marsu by si astronaut takto nelebedil) padne sedmdesátkové disko dokonale – právě to byla doba nadšených očekávání od rychle se rozvíjejících vesmírných programů, doba neotřesitelně pozitivní víry v budoucnost člověka – kdeže ty časy jsou… Jestli Ridley Scott něco umí, tak je to napětí. Celkově povedený snímek, i když přiznávám, že třeba taková Gravitace mi toho jistě dala víc. Přesto se na Marťana za pár let znovu ráda podívám. A ano, tohle je typický Scott, jak ho známe a jak ho máme rádi.

Úplně se to nepovedlo, zejména ta třeskutá inspirace nedosažitelně vynikajícím Das Leben der Anderen je bohužel do očí bijící – zde aplikované vykradené motivy jsou kvalitou žel zcela jinde. Bulvární slovo „socík“ je termín používaný bůhvíproč, ale s železnou pravidelností, výhradně bývalými komunisty, resp. komunistkami, kterým sice za komunistů nic nebránilo v užívání červených knížek a veškerých výhod, jež z jejich držení plynuly, ale dnes se cítí ukřivděně, a na rozdíl od bojovníků za svobodu pláčí nad možnostmi, které jim tento „socík“ vzal – což byly nákupy na Marie Hilfe Strasse a příbuzné libůstky, nic jiného nikdy nepostrádaly. Při svých nářkách se neopomenou hlasitě a setrvale vzdávat byť jen náznaku osobní zodpovědnosti. Tento film chtěl možná vykreslit strastiplnou situaci, do které se dostávali někteří jedinci tváří v tvář problémům dohnáni do kouta, kde se jim jevila i spolupráce s Stb jako východisko svého druhu, jež samozřejmě nelze přímočaře soudit. Ve skutečnosti je to ale jen snaživý a v jistých ohledech i docela trefný popis tohoto „socíku“ – tedy strašlivého morálního a ideového úpadku, do kterého naše země za komunismu zabředly, a ze kterého se už asi sotva kdy dostanou. Neměl to ale být film víc na tělo? O osobním dilematu? Tlaku režimu a o tom, jak se s ním bylo či nebylo možné v osobní rovině vyrovnat? Něco takového jakoby tu divák tušil, ale přitom zároveň naprosto postrádal – a to hlavně v performanci Jiřího Mádla i jeho dialozích. Ke konci film získává na autenticitě, přesto jsou zdejší filmové představy dětinsky zjednodušené a místy dost naivní. Neúplné tři hvězdy.

Bez chybičky. Jsem ráda, že v pohádce zbyla mytologie. Původní pohádky nebyly příběhy o něčem, co se buď stalo, nebo nestalo, lidová vyprávění s účelem pouhé výplně společných večerů o přástkách a jiných příležitostech, a už vůbec to nebyly příběhy pro děti na usnutí. Byly to mýty – soubory informací, hluboký metaforický zdroj poznání tohoto i jiných světů a jejich zákonů, a to nejen prostřednictvím exemplárního poučení z vykreslených situací. Ozvuky těchto symbolických přenosů zbyly ještě v původní Němcové sebrané předloze, i když tehdy už pohádka tuto svou funkci (a tedy i formu) ztrácela. Dnešní filmové pohádky jsou pochopitelně už zcela čirými příběhy bez skrytých sdělení k odkrývání, a to je činí prázdnějšími. Ale tady zbyly i symboly i část jejich původní síly, kterou umná dramaturgie a obrazové ztvárnění dopravily až k divákovi. Tato symbolika byla původně obvykle děsivá a byla to právě ona, která z pohádek vytvářela hororové thrillery, nejen proto, že nepoznaného se vždy víc bojíme, ale i proto, že děsivé se pamatuje lépe. Třeba na celý život. Verze Alice Nellis vše z toho v náznacích předkládá, a přitom jde o veskrze moderní pojetí protkané svěžím současným humorem a sympaticky, a herecky verbálně i pohybově nadmíru kvalitně vykreslenými postavičkami (mimika Marthy Issové je věru mistrovská). Bez pochybností okamžitě a rozhodně obsazuje nejsvrchnější příčky pohádkových adaptací i původních pohádek českého filmového nebe. Při sledování jsem nemohla nevzpomenout vydařenou italsko-českou sérii Princezna Fantaghiro nebo dvoudílnou německou fantasy pohádku o dvou sestrách s prstenem a mluvící loutkou, jejíž název si bohužel už nejsem s to vybavit. Všechny tři jsou takovou le-guinovskou Zeměmoří či tolkienovským lesem elfů, čili předobrazem skutečné země, ve kterém se odehrávají předlohy našich tužeb, přání, osudů i důvodů, a my najednou vidíme proč a rozeznáváme neobejitelné zákonitosti našeho jednání, života i smrti. A právě to je mýtus čili poznání. Alice Nellis mi udělala velkou radost, když původním prvkům lidské provázanosti s přírodou ponechala pro pohádku velmi významný časový rámec – ano, i trpělivost má v jejím výkladu své místo. Přitom věřím, že jiný režisér by byl schopen samotný proces výroby košile z kopřiv, o němž je tu řeč, sfouknout nepochopenou časovou i kamerovou zkratkou, Alice mu však dopřává svůj čas, tak jak jej potřebuje člověk, když chce přírody užívat ke svému užitku, a tak jak jej v cyklech užívá sama příroda. Tatry a výborně volená hudba už jen dotvářejí zbytek dokonale harmonického vjemu. Lidé si vyprávějí ledacos, hlavně aby se to dobře poslouchalo. Ale ať už si vyprávějí cokoliv, na pravdě to nic nezmění, ta létá někde vysoko nad námi, tak vysoko, aby ji slova, dobrá i zlá, nemohla nikdy doopravdy zničit.