Mlle

Mám slabost pro prostoduché americké dojáky, řešící rodinnou kriminálku zápletku nebo oblíbené výchovné a civilizační problémy. Tak jednou za rok se mi po takové moderní popelce v hollywoodském provedení zasteskne. Kromě bezbřehého jehovistického optimismu, kterým chtějí infikovat diváky, musí být ale jejich scénář na nějaké základní kognitivně přijatelné úrovni. No a to Annie určitě je. Je to relativně vtipné, po americku pseudosociální, dokonce přijatelně parodické, postavy jsou pochopitelně pěkně zjednodušeně černobílé, takže se nám z našich pohovek hezky fandí těm dobrým, obzvláště když jsou to malé sympatické holčičky, a přejeme jim vítězství nad všemi vydřiduchy, zlými macechami a lháři tohoto světa, tím spíše když vládnou schopností proměňovat k dobrému všechny jmenované kolem sebe. Ještě tak kdyby to nebyl muzikál, bylo by to stravitelnější… Kdybych kvalitnější snímky nehodnotila průměrnou trojkou, klidně ji přihodím i zde.

Ony tyhlety pohledy do duší v chaosu nikterak osvěžující prostě nejsou no (i když vyčítat si ve vášnivé hádce navzájem pár dní po tom, co se spolu dva cizí lidé vyspí, že neví, kým ten druhý je, zaručuje aspoň jistý komický potenciál). Takže na vině je spíš to, co chtěl film zobrazit, nikoli zobrazení samotné. Ale tak pořád ještě lepší než Virginia Woolfová…

Moc hezky udělaná absolutní ptákovina. Prostředí je tu opravdu vykreslené velmi přitažlivě a lákavě, bohužel směrem k závěru režisér požil asi příliš námelu, takže z celkem zajímavé pohádky s jistou historickou hodnotou sklouznul do dokonalé frašky. Ellie Grainger je zaznamenáníhodný dětský herecký talent. Nechápu ovšem, jak se u takové pohádky může někdo bát, nebo ji dokonce považovat za horor.

Téma historicky již notně známých intrik a pletich mezi jednotlivými osobami versaillského dvora není až tak záživné, aby se člověk mohl těšit z očekávání něčeho striktně inspirativního, poučného či obzory otevírajícího. Vynikající herecké výkony, díky kterýmž ale v seriálu ožívají mnohotvárné (byť fantaskní, pravdě vzdálené) postavy z masa a kostí, a velmi kvalitní režie opatřují ovšem The Versailles od prvního dílu chutí jejich příběhy prožívat. Tentokrát v kabátě, který se nijak netají zcela současným způsobem prožívání a myšlení – ten seriál napevno usazuje v kategorii historických telenovel, a to je s tak dobrými herci nakonec trochu škoda.

Na mě příliš nezajímavé obyvatelstvo a tuctové příběhy, minimální (až nulový) sociální insight, navíc zřetelně brakového rozměru, limonádově (až troškovsky) typizované postavy. Chválím kameru. S North and South (2004), Lark Rise to Candleford (2008), The Mill (2013) etc. zcela neporovnatelné.

Tak trochu jiný film. Což samo o sobě s přihlédnutím k tématu Židů za II. světové války zaslouží ocenění. Ten koncept je, pravda, zřetelně a sladce naivní, neopouští výšiny dobrého vychování a a poněkud naskicovaných emocí přiléhajících k daným společenským vrstvám, drží si setrvalý, až trochu strnulý odstup od propadu do emoční hloubky, snad možná za účelem vyvolání kontrastu s dějem v koncentrácích. Celkový dojem je ale i tak silný. A nakonec, nové generace se tu mnoho dozví. To žákovské bouchání do piana mě ve filmu ale opravdu iritovalo. Vyplatilo by se najmout trochu kvalitnější klavíristy.

Není to tak emočně unášející jako hloubka morálního rozměru v Oxen, případ je prostší stejně tak jako jeho hrdinové, ale nestrojenost rurálního dramatu, stejně jako ambivalentní moc kontroverzní, nicméně skálopevné prostoty ducha si lze vychutnat se stejnou silou. Kvalitně vykreslená psychologická freska rodinných vazeb, od níž neočekáváme než tragický konec. Aneb když vás přemůže nezlomnost a vaše kořeny. Což by se dnes už sotva mohlo stát – inu každá doba nabízí jiný zdroj rodinných tragédií. Viděno naštěstí v původním znění.

Ježíš, to je nekonečný! Dospělí, kteří se chovají jako děti a boří se do vlastního bahna. 81 %, hm – vsadím se, že takhle vysoké hodnocení vychází jen z očekávání diváků dychtivých po pornu převlečeném za vášnivý vztah. Strašná spousta zbytečně provařených intimních scén mezi dvěma osobami spojenými sexem, jež nesbližuje, ale vytváří propast – říkejme mu třeba pudová závislost. Vždycky když vidím ty detailní x-minutové záběry provádění sexuálních operací v podobných filmech, říkám si, že je to stejně zábavné, jako kdyby tvůrci tentýž čas věnovali příkladně vášnivému polykání květákové polévky a jeho rozličným technikám – exaltovaně se tu odkrývá činnost člověka s podobně osobním zabarvením. Člověk přitom jednou možná dostane hlad, ale tím to končí. Že by ho dostal desetkrát za půl hodiny, to se prostě nemůže stát, množství holt není to pravé. Sex zbavený prožitku výlučně sdílené, procítěné intimity působí ve filmu komicky nebo zbytečně. (Jako příklad pozitivně opačného, pocitutvorného efektu i s významovou složkou – tzn. že divákům také sdělí, jaký vlastně vztah dvou zobrazovaných osob je – je možné uvést třeba sexuální scény v Královně Alžbětě Shekara Kapura, ale hýří jimi nespočet dalších dobrých filmů). Prázdným sexem však filmaři s oblibou prodlužují filmy tam, kde nemají co říct, nebo kde s drobným, byť třeba dobrým nápadem hodlají vyplnit o mmoho více dílů, než by se slušelo. Některá místa v sérii působí až odpudivě, např. mezigenerační konverzace ve zdejší rodině, kde rodiče podporují děti v urážkách prarodičů, jako by se nechumelilo. Dialogy obou hlavních hrdinů jsou převážně nicneříkající a zbytečně protahované. Většinou si pomalé tempo užívám, ale tady mi strašlivě vadí. Propadám se tu do dusivého polštáře ospalé nudy. Herci jsou výteční, ale chtělo by to pro ně zosnovat jinou inscenaci s jinými rolemi. Vlastně jedinou opravdu zajímavou tu je neuvěřitelná schopnost jedinečné Ruth Wilson vyvolat atmosféru bezbřehé beznaděje, která od počátku nenápadně, ale o to víc přesvědčivě udává základní tón příběhu. Cože ono to má deset dílů??? Tak to holt vzdávám po čtvrtém.

Skvělé! Jako by se tvůrci konečně poučili ze všech nešvarů televizních dokumentů. Dokument má spád, je obsažný, není osázen zbytečně extrentickými průvodci, nepřekáží tu zbytečné, hrané pasáže, přitom není suchý a nezáživný, naopak nepostrádá napětí, ba vzrušení, ani jiskru nebo vtip. Skvost pro ty, pro něž jsou znalosti vášní.

Rozhodně nejpřesvědčivější zpracování té poněkud podivuhodně masochistické vyprávěnky o těžkém osudu viktoriánské dívky. Výtečná stylizace, hloubka obrazové hry s významy seriál zařazuje místy až k formátům typu Valhalla Rising, The Tempest a Det Sjunde inseglet, což jsou nepřekonané a (až na Sedmou počet, která získala body jinými přednostmi) pochopitelně většinově nepochopené špičky filmového mysticismu, byť zde se drží intencí standardně romantického příběhu. Myslím, že kdybych viděla jako první toto filmové zpracování, vytvořila bych si k literárnímu dílu Charlotty Brontëové bližší a vstřícnější vztah, přestože jsem si jistá, že za hloubkou zpracování stojí spíše než předloha životní zkušenost a vytříbená úroveň vnímání režisérky Susanny White.