Mlle

Velmi smutné drama, které si vytklo za cíl vetknout Dubčekův „realistický idealismus“, idealismus tvořivé, otevřené a spravedlivé budoucnosti, v souvislost (a rozpor) nejen s dobovým hyenismem sovětským a husákovským, ale i s mentalitou dneška. A to se mu nadmíru podařilo, i s pomocí skvělých herců, v čele s vynikajícím Adrianem Jastrabanem – zahrát netypického Dubčeka jistě nebylo úkolem nejjednodušším. Ano, nejsme pohrobci jeho snah, nýbrž pohrobci normalizace.

Žena, která si vybrala zbytečného muže, který si myslí, že má doma zbytečnou ženu ;) Téma blízké snad každému je zde rozehráno v atraktivním prostředí francouzských imigrantů newyorkské upper class. Překvapivá spousta sympatických a neobvykle dobře vypadajích herců a hereček nás uvádí do problému mladé rodiny: Po narození syna se mladá renomovaná klavíristka Veronica záměrně plně oddá jeho výchově, svou kariéru dobrovolně přeruší a pro syna odmítá i chůvu. To je v jejím postavení velmi neobvyklé a brzy se to stává terčem nepochopení i ostré kritiky údajných přátel i samotného manžela. Pro toho Veronica coby „pouhá matka“ ztrácí význam jako žena i jako člověk. Pár nedělá věci společně, „naše“ je tu jen průnikem projekcí dvou individuálních, navzájem nekomunikovaných tužeb, a tak je – už ve formě rodiny – odsouzen k bolestivému zániku. Typické soužení dnešních dnů je akcentováno střetem kariéra vs. rodina. Režisérce se podařilo angažovat velmi dobré, ačkoliv naprosto neznámé herce.

Příjemný teen film, který se věnuje syžetu vrcholně aktuálnímu, přesto opomíjenému a předkládanému typicky ve zvrácených interpretacích s berličkami feminismů, rasismů a dalších ismů: mezigeneračnímu pnutí. Pnutí, v němž je role mládí revoltovat a odhalovat problémy a role stáří ukazovat funkci hranic i řádu a předávat zkušenosti. Pnutí, teprve z jehož potýkání povstávají smysluplné krásné nové světy. Učením se. Jeho součástí je i schopnost přijmout zkušenost druhého a umět se před ní sklonit. Film schematický a stručný, ale se srdcem, čímž vystupuje nad jiné. Film o síle přátelství především, s poselstvím jednoduchým až primitivním, avšak silným a nedeformovaným.

Osvěžující změna perspektivy: napadená a znásilněná je sama sociopatka, dcera masového vraha. Není úplně od věci si vtipně ilustrovat, že i oběti jsou lidé velmi různí. A to může scénou pořádně zamotat. Je to herecký koncert jako vždy vynikající a pro postavu důvtipně a vhodně obsazené Isabelle Huppert. Film nás nenechá vydechnout očekáváním věcí příštích. Kromě pocitu napětí ale nepřináší vůbec nic. A onu osvěžující perspektivu rychle sám zabíjí nadměrnou vypjatostí všudypřítomné podivnosti. Jako by už jí nebyla soudobá kinematografie přeplněná. Jakoby na světě neexistovaly jiné zajímavé podněty než všelijak psychicky vykolejení lidí a úchylné a necitlivé zrůdy (ovšem samozřejmě připravené k sexu v jednu každou sekundu svých životů). Nevím, koho tento stereotyp pořád baví, mně tedy už dávno ne. Je to ten typ „zajímavosti“, který poslouží dobře jen jako koření, nikoli jako ústřední téma, natož v letitém repeté. Dobrý začátek, ale celkově lepší dvě hvězdy.

Hlavní linka je příliš redukovaná, monotematická, působí dojmem, jako by se odehrávala ve vzduchoprázdnu, chybí ji analytické a realistické vsazení do kontextu skutečnosti. Jednoznačně předvídatelný konec budí dojem autorské fantazie ze školních let, v nichž se autor s nápady setkává poprvé, a považuje je tak ještě za originální. Příběhu neprospívá, činí ho primitivním a prvoplánovým. Oceňuji výborné herecké výkony, jestli vůbec stojí za to film shlédnout, tak právě kvůli nim. Svou psychologickou nepropracovaností zůstává ale navzdory nim v kategorii nižšího žánru odpoledních televizních show.

Velké překvapení. Už se bojím tklivých filmů opájejících se filmovou bolestí jako rozkoší svého druhu – ta je pak ve svém falsu vším, jen ne skutečně prožitou erupcí hluboce vitální emoce. Každý se neumí vypořádat s těžkým příběhem tak, aby ho neproměnil v klišé. V tomto díle ale žádný řemeslný kalkul nečekejte. Jeho poutavě natočené ryzí umění otevírá překvapivě širokou diverzitu vertikální i horizontální – snad maximální vůbec, jakou film může obsáhnout: ve chvilce střídá jemný, lidský humor s těmi nejděsivějšími stránkami ztracené humanity, představuje spektrum lidskosti ve formě obrovské variety charakterů. Výjimečně zdařilými komickými diaglogy s doktorem Samuelem (Vincent Macaigne) nás na křídlech humoru přenáší otřesnými zážitky. Film zdaleka není jen o „těžkém osudu znásilněných žen.“ Je také o způsobu, s jakým je možné k životním potížím přistupovat, a tedy jak je překlenout. Na pozadí bohatosti charakterů je rozdílný přístup k problémům zobrazen s velkou silou, každý individuální příběh je tu tak lekcí sám o sobě. To činí výpověď neobyčejně bohatou. Překvapilo mě, že režisérka má na kontě zatím spíše průměrné snímky – asi ji tato zásadní rovina lidství sedne lépe, anebo si pro realizaci pozvala dobrý tým. Maximálně doporučuji. PS: Po přečtení komentářů zde cítím povinnost dodat, že scénář filmu je fikce. Ve skutečnosti bylo 15 znásilněných řádových sester varšavského kláštera po znásilnění vojáky hned zabito, zbylých 10 bylo znásilňováno opakovaně, pět z nich otěhotnělo. Neexistovala žádná matka představená, která likvidovala takto počaté děti po narození, aby smyla hanbu sester, tento příběh je ve filmu zcela smyšlený. Sestry však žádaly sestru Madeleine o umělé přerušení těhotenství.

Jsem milovník všech atributů ve snímku uplatněných – drsné přírody, irského počasí, života na farmě, samotářství, rozplétání těžkosti osudů… Film bezesporu velmi povedeně navazuje na tradici rurálních rodinných dramat (např. The Field, 1990, Oxen, 1991, u nás Je třeba zabít Sekala, ad.). Snahu představit realistickou sondu do životního osudu utvářeného zde z velké míry specifickým prostředím vnímám jako dnes už bohužel velmi neobvyklý, a proto překvapivý pokus přenést hloubku stigmatu starých rodinných tragédií do aktuálních poměrů. To mi dělá velkou radost – takto unitární, vrcholně hluboké příběhové linky dnes nejsou v módě a autorka jimi z hlediska přijetí publikem jistě dost riskuje. Nabízí maximálně životný obraz naznačující kontinuitu lidských starostí bez ohledu na modernitu, která by se vždy ráda tvářila jako něco zoufale jiného, od minulosti odtrženého a s ní nesouvisejícího. Performance jsou skvělé, oba protagonisté se hlavních postav ujali se stoprocentním výsledkem a realističnost kamery i režie při zachycování materiálních detailů jako východiska pro náladu a genius takto odtrženého života, evokujícího pro změnu nejblíže asi Wuthering Heights od Andrey Arnold z roku 2011 v hlavní roli s Kayou Scodelario, je doslova neodolatelná. To vše uchvacuje a uvádí do hloubek příběhu velmi silně. Ale příběh sám překročil tu subtilní linii, která ho chrání před relativizací vlastní výpovědi. Zatímco v The Field šíře a hloubka tragédie odpovídají své době, takže nevzbuzují pochybnost ve svém rozměru, příběh v Dark River se odehrává v 21. století, ve státě a ve světě, kde se o problémech mluví, člověk naopak téměř nemůže uniknout tomu, aby s nimi nebyl sám. To je možná na hraně, avšak stále v rámci potřeb filmové licence. Pomyslnou linii autorka překračuje až akcelerovaným finále, navíc trochu zkratkovitým, jako by příběh bylo třeba rychle uzavřít. Právě na této lince, zůstane-li zachována, získávají příběhy svůj nejmocnější a nejsdělnější imprint, právě tady vzniká drama, jež z myslí už nikdy nevymizí. Nepřekročit ji ve směru k vlastní karikatuře či zlehčení se tu myslím úplně nepodařilo. Jinak bych ale váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože v obklopení soudobou produkcí vnímám tento snímek jako unikátní světlo na kupce bahna. Clio Barnard zaujala, určitě se budu pídit i po jejích dalších filmových počinech.

Za hlavní problém považuji špatné uchopení uhrančivého tématu. Žánr je zcela na místě, ale provedení kulhá ve všech možných směrech. Nevěrohodná produkce i postprodukce (viditelně nedohotovené zpracování vizuálů náhražkových staveb, kamenů, textilií, … světlo je málo světlé, tma málo hluboká ;) ) a především herci, kteří svými rolemi nežijí, necítí je, nevnímají. Jsou to panáčkové z 21. století odříkávající bez zaujetí naučené věty, jejichž významu a hloubce nerozumějí. A to bohužel platí i pro Rodena, který si možná o scénáři či režisérovi myslel své. Příběh, který mohl být nadmíru působivý, tak jen bezstarostně klouže po povrchu a nemůže vyvolat než nezáživnost i u člověka, který by se jinak právě do tohoto typu tvorby ponořil beze spěchu a s potěšením. Inu, v tak velkorysém čase se zde jaksi není do čeho nořit.

Tento přestylizovaný, přesaturovaný, besobsažný, tupý a zcela zbytečný příběh, který přetéká imidží a heroinem na úkor všeho ostatního (nebo aspoň něčeho zajímavého), nezachrání ani Benedict Cumberbatch. I když on je jediným důvodem, pro který lze sledování chvíli přetrpět.

„Nebuďte jako Luther. Sotva zničil katolické dogma, založil druhé, stejně tak netolerantní.“ Málo alkoholu, špíny a děvek, nedostatek násilí a další šrámy na realističnosti biografického materiálu. Film sám však není biografií, spíš nereálnou utopií, podobně jako komunismus sám. Jedno ale zachycuje věrně: zrození fejku a narcismu zneužitím bídy již zneužívaných. Hledání vlastní slávy chozením po zádech mas, za které se tito rádobyfilozofové údajně bijí. Zatímco Manifestem tehdy boj dvou zel (kapitalismus a komunismus) začal, film jím naštěstí končí. Kdo se chce podívat na lepší analýzu bídy dělnického století, nechť shlédne The Mill nebo i North&South, kde se mezi řádky lze dozvědět mnohem víc, a to rovněž v prudce romantickém, nedokumentárním podání.