Mlle

Extrémně špatně zprodukovaný příběh, který je přes svou tragičnost banální stejně triumfálně jako protivná hloupost dramaticky znuděné a okázale zbytečné venkovské skupinky, uprostřed níž se odehrává. Křečovitě ubohé vtípky se potácí ve slepenci nehraní a přehrávání vyznívajícím stejně artově, jako když si od tří proužků nalepené lepicí pásky slibujete adidas. Rytmus i charaktery jsou tu jako močál, který vše pohlcuje pomalu, ale jistě.

Vynikající filmařský počin, kde nerozumím jedinému: anotaci o „rozporuplném“ Tomanovi. Své ohromující kvality už poněkolikáté osvědčila výborná Kateřina Winterová, která pravděpodobně přesně odhadla úroveň chápání paní Tomanové a vykreslila ji v patřičně reálné, vrstevnaté a dynamické podobě. Ostatní herci také zaujali svými velmi dobrými výkony, scénář i režie dohromady skvěle fungují v adekvátním tempu, plnosti děje i důvtipu dialogů. Před očima diváka tak kolotá napínavá, mrazivá detektivka, která je však zároveň náročnou dobovou a psychologickou freskou – a tyto nároky tvůrci bez milosti obracejí směrem k divákovi. Obsahově jde potom o strhující prezentaci jednoho z nejtypičtějších českých či snad středo- a východoevropských povahových profilů: člověk, který nemá v rejstříku nadšení pro ideály jakéhokoli typu, proplouvá ulititaristicky všemi možnými režimy i socálními skupinami tak, aby uspokojil svou primární a většinou jedinou potřebu: osobní materiální zisk. Přesně to odlišovalo náš český komunismus již velmi brzy po svém vzniku od komunismů italských a francouzských (což ale zase není jejich obhajoba) – méně početná skupina tvrdě pracujících dělníků, kteří do komunismu vkládali i jiné než konzumní ideály, byla u nás již záhy upozaděna ve prospěch těch, kterým šlo výhradně o moc a o peníze. A jak už to tak bývá v případě, že se jedná zároveň o slabé a hloupé, ti začali být vzápětí ovládani ještě mocnější a odhodlanější skupinou. Tuto českou, nebo také čínskou podobu komunismu zde uplatňujeme dodnes. Před její expanzí v předkomunistických časech nás chránila pouze „nadvláda“ jiných v sociálně, psychicky a zejména morálně mnohem pestřejší monarchii. Ale podobné principy stojí i za Brexitem.

Opět zajímavý díl. Určitě to není ztracený čas. Ale humor? Přestávám věřit, že humor byl záměrem tvůrců… Tnout do černého jádra namátkou nahozeného, ale vždy ostrého problému a pak si utahovat z těch, kdo se tomu ještě smějí – karikatura diváka, nikoli herce – takto záměr vnímám já. Rozhodně jsem si na komentářích ověřila, že se Dejvické divadlo stalo maskotem, jehož kvality není potřeba chápat, nedej bože je nějak svébytně a samostatně interpretovat. a přestávají tak být důležité. Značkou, kterou je vhodné mít v oblibě, protože jen obliba sama divákovi přiřazuje určitý sociální status. Něco jako Nike (jakkoli je synonynem čínského póvlu, jeho nositelé si to nemyslí). Jen doufám, že této skupině svých masových diváků Dejvické nepřizpůsobí ani tak svůj herecký um, což možné dost dobře není, ale spíše repertoir. Jako se tomu už částečně děje. Blbost jde s dobou a my s ní?

Uff. Tak tady ze vší absurdity a poměrně lákavé deprese zbyla už jen bohapustá, mučivá nuda. Takový Duchampův záchod – nudilo vás to už leckde, ale teprve tady jste nuceni věnovat tomu pozornost půl hodiny. Tak raději pryč z galerie.

První díl jsem protrpěla naříkáním nad tupostí školních gagů a těžkopádnou statikou celého kusu, druhou polovinu čekání vysněného konce mi nakonec trochu zpříjemnil standardně uhrančivým výkonem Jaroslav Plesl. Druhý díl mě sice zaujal, ale vyvolal ve mě těžkou depresi. Po smíchu ani památky a marně si lámu hlavu, čemu bych se v obou dílech měla smát. Teprve v druhém díle jsem pochopila, že inzerovaný model „herci hrají sami sebe“ je naprostá blamáž (anebo přímo marketingová chyba). Scénář je veskrze dada, postavy, které hrají, jsou daleky čemukoliv reálnému a upřímně doufám, že i samy sobě. To mi výrazně pomohlo nepovažovat protagonisty za naprosté kretény. Je možné, že stejným chytákem je i vějička „komedie“ a jedná se o puristickou absurdní grotesku, kde je však „groteskní“ výraz věrný svému původnímu významu, tj. grottesco – divný, bizarní. Na třetí díl se už docela těším, ale bojím se opakování pocitů hodných Black Mirror pramenících v nesmiřitelné krutosti, hlouposti a egocentrismu nastíněných charakterů. Tož uvidíme :)

Bezkonkurenčně nejlepší díl českého komediálního seriálu posledních několika desetiletí en bloc.

Při této epizodě jsem málem usnula. Humor nucený, scénky už poněkud přehrávané a nepřirozené – jako kdyby to natáčel někdo zhulený a myslel si, jak to bude vtipné. Jen pár povedených vtípků. Orientace na linku s Dášou, kterou v seriálu vnímám jako nejslabší. Ale nevadí, „snědá vole tíseň“ jede dál :)

Ach to je Film! Na počátku byly oupenspejsy. A samozřejmě Adam a Eva. S ceudlkami. Každý měl sice trochu jinou, ale brzy se s tím vypořádali… Jak to asi může dopadnout, když má Bůh trochu neurózu a dceru k tomu? Nezbývá než vstoupit na svět… pračkou. Absurdní svět dávkuje humor zhruba stejně jako hlubokou poetiku, tak jen vstupte. „Když zjistil, kolik mu zbývá času, sedl si v parku na lavičku a rozhodl se, že se z ní nikdy nehne.“

Účelové dno ;) Metahumor a první filmová záležitost, která sedí Jitce Čvančarové :D

Slabomyslná etuda z maloměšťáckého světa v čase letních radovánek, která ovšem těží ze sympatického, jemného humoru, typického pro svou dobu, a jisté noblesy, která se spolu s ní nenávratně rozplynula. Celkově ovšem plytký příběh ze života rádobyzlaté mládeže, až je pro takové kusy těch prvorepublikových talentů (Hrušínský, Rašilov, Šejbalová) škoda…