LeoH

Pár fórů, co spadly pod stůl; samostatně neobstojí ani netvoří zábavnou paralelu k dění v Up, jako se to povedlo s Burn-Em u Vall-Iho. Jen tak prošumí kolem.

„Jsou dva druhy divadla. V jednom ukazuje herec na měsíc a vy si říkáte: jak krásně ten herec umí zahrát, že vidí měsíc. V tom druhém si herce ani nevšimnete, ale zato vidíte měsíc,“ pravil kdesi báječný muž jménem Joši Oida. Tahle kulometná tříšť historických faktů i fabulací, hlubokých i mělkých myšlenek a brilantních i laciných inscenačních nápadů je bohužel samé efektní ukazování a žádný měsíc – možná za to může brutální zkrácení pro TV záznam, když ale znáte jenom ten, je těžké se pro výsledek nadchnout.

Kde se v krtčím světě vědeckotechnického pokroku, zahrádkářství a vůbec předmětů běžné denní potřeby vzal létající koberec, to byla jedna z velkých záhad mého dětství; krtek si s ní nicméně poradil po svém obvyklém roztomile praktickém způsobu.

V polovině sešupu od graffiti ke koláči. Symptomatické je, jak se za devět let od Lucasova majstrštyku vytratila víra v budoucnost a vlastní perspektivy – chybí aspoň jediná postava, která by vůbec uvažovala o úniku z kruhů podřadné práce a hormonálních eskapád někam „ke hvězdám“ – i když to není problém filmu, ale spíš odraz doby, jde z toho na mě větší depka než z českých pozdně normalizačních Básníků, kterými Klein ve stejné době mířil na stejnou cílovku, i když daleko méně explicitně (a neobjevil přitom šest nebo sedm budoucích světových hvězd, ale jen Kříže s Matáskem). **1/2

Růžové mráčky roztomilost sama, šedivák vyrábějící kousavé a trkavé potvory ideální (anti)hrdina, chytrá pointa o věrnosti korunuje dílo. Ještě před šesti lety dokázali u Pixarů stvořit dokonalost v šesti minutách.

Tak tahle jednoduchá, místy až přihlouplá (ale ani na chvíli ne nevkusná) taškařice, dnes dobrá tak na sobotní odpolední bezstarostné zasmání s dětmi, byla prosím za našeho dětství mládeži nepřístupná a rodiče se nám styděli vyprávět, oč tam jde. Český název je prý doslovným překladem francouzského idiomu – a ve své absurditě k filmu výborně sedí. Víc takových originálních překladatelských omylů a méně opičí tvořivosti českých distributorů, prosím.

Popularizační síla krtkových kostiček a bublin byla taková, že s ní nic nezmohly ani popáleniny druhého stupně při pokusu o výrobu karamelu se soupravou Юный химик; jaké zklamání, když přišly školní hodiny chemie – nýnatýitýičitýečnýičnýovýistýičelý ještě ušlo, ale někde u benzenových jader už jsem si musel připustit, že poetice krtčí chemie se ta lidská nevyrovná.

Žádný surrealismus, holá realita. Přesně takhle to vypadá v hlavě mladého muže, co se ve světě ještě moc nevyzná, vlastně se ho spíš bojí, a už se po něm chce, aby převzal zodpovědnost. Věřte mi, já tam byl, přesně v tom vesmíru, který tady Lynch ukazuje se všemi strachy, sny, bezútěšností i jiskřičkou naděje, že se strachy podaří překonat, že člověk vystoupí z kruhů bezmoci a octne se jó v nebi, kde je všechno fajn. Když jsem to viděl prvně coby po laciných podnájmech přespávající pětadvacetiletý famácký knihovník s čerstvě rozpadlým manželstvím, musel jsem se jít opít; o dvacet let později na mě tentýž film působí podivuhodně uklidňujícím dojmem, ale pořád pro mě zůstává jedním z těch vůbec nej.

Zase jsem trošku v pokušení jít ještě níž, protože tu protiválečno-tragickou rovinu, co napoprvé tak dojímá, vnímám s každým dalším zkouknutím víc jako konjunkturální naschvál a protože tam hluchá místa jsou a ne že ne, ale na druhou stranu, klauniáda má svá vlastní pravidla a celovečerní klauniádu s příběhem tady před Bolkem nikdo nedělal, tenkrát to bylo zjevení a ještě si dobře pamatuju, jak jsem tím byl ve své době dokonale pohlcen, unesen a převálcován.

Jeden z těch pro jemnější dušičky, s recyklovaným principem ze Žvýkačky, Lízátka apod. – tisic a jeden způsob použití neznámé věci –, ale tentokrát si vystačíme bez hysterického fňukání a „dramatického oblouku“, jenom s fantazií a nazelenalým lesním šerem.