LeoH

(Ne)humorné scénky s Rooneyho „žluťákem“ patří do úplně jiné ligy, někam k českým Kameňákům. A taky se mi těžko promíjí obhajoba majetnického pojetí vztahu, do které se film zlomí podobně nelogicky jako Shakespearova „Zkrocenka“ do Kateřinina závěrečného monologu. Ale to je obojí dost možná tím, že je Snídaně starší, než se zdá – protože vypráví moderně a obsahuje nemálo silných momentů, které se žánru i době vymykají zase opačným směrem a do prostého příběhu sladce roztomilého povrchního koťátka vnášejí hlubší, temnější, drsnější, nebo zase obecně lidštější tóny, než by člověk od romantické komedie z přelomu 50. a 60. let čekal. A nezapomeňme na nádherné obrázky New Yorku a na Moon River.

Jenom taková blbůstka, ale je v tom spousta čirého nadšení z tvorby, hlavně v hravém kombinování různých výtvarných a animačních technik a v marnotratném pohazování drobnými nápady na pár okének, s kterými přitom musela být hrozná piplačka. A dětem to mám dojem dalo víc radosti než celý Ratatouille – rozhodně se k tomu mnohem delší dobu se smíchem vracely.

Naivní dílko s chaotickou kamerou, tisíc a jednou chybou skriptu, poloochotnickými hereckými výkony (ještě zvýrazněnými českým televizním dabingem s naprosto tragickým Pepíčkem Zímou), směšnou výpravou a lacinými triky, spíš uspávací než dramatické – božínku, jak málo mi tenkrát stačilo k absolutnímu uchvácení. Plus pravda ještě naléhavá ústřední melodie (kterou mi hodný táta zapsal do not, abych se ji mohl naučit na flétničku a zahájit tak svou celoživotní dechařskou kariéru) – vlastně snad jedině díky hudbě to drží trochu pohromadě. Ovšem pozor: mí dva filmově až příliš vzdělaní puberťáci to o čtyřicet let později celé odkoukali taky, sice s mnoha posměšnými poznámkami, ale zahnat se od toho nedali. Že by přece jen nějaká dovedně ukrytá nadčasová kvalita? A jedna věc je mi na tom z dnešního pohledu ohromně sympatická – samozřejmost, s jakou se tu do civilizovaného světa počítají arabské země.

Tak už vím, proč skoro všechny komentáře obsahují slovo velkofilm – nikdy bych neřekl, že po všem, co jsem už v životě na plátně viděl, můžu být ještě stržen čirou monumentálností pětašedesát let starého filmu způsobem, kterému se žádná moderní CGI produkce ani nepřibližuje, že ucítím, jak se mi obrazy z něj vypalují rovnou do komůrek paměti vyhrazených pro archetypy a referenční vzory. A při vší velkoleposti ta věc žije a dýchá, není vůbec těžkopádná – pravda, prvních třicet čtyřicet minut jsem si zvykal na tempo, herectví a míru patosu, jenže pak už byl najednou konec, ani nevím, že jsem vyměňoval disk, ačkoli jsem si druhou půlku původně chtěl nechat na další večer. — Jen na okraj: Že všichni kradou odevšad je známá věc, ale podobnost některých postav, scén a dějových linek se Star Wars přece jen dost překvapila.

Všecko mrazivě přesně sedí na situace, které člověk sám zažil (po těch letech v různých vztazích v podstatě všechny), ale jednu výhradu přece jen mám – Jeho postava je nepřípadně plytká, ve srovnání s tou Její a na Bergmanovy poměry málem schematická. Svérázné režisérovo pokání za celé to naše prašivé mužské plemeno?

Celá druhá řada medvědů je trochu ve stínu jejich neustálé snahy někomu to natřít, ale v posledním díle jim Pojar konečně vymyslel protivníka, co si to opravdu zaslouží, takže si velkej může bez výčitek zahrát na zlýho policajta a děti se mají o čem poučit. Co ubylo na křehčí poetice první řady, dodá Filipovský, který se v roli zlotřilého kozla s báječně napsanými jarmarečními hláškami vážně překonává. Důstojný konec dost možná vůbec nejskvělejší animované série z domácích luhů a hájů.

Kýček jak býček – naplácat za sebe dvě hodiny nesourodého výběru té nejprovařenější vážné muziky, doprovodit to infantilní animací doslovně reagující na každý hudební záchvěv (viz též mikymauzování) a proložit výchovně-koncertním průvodním slovem, toť vskutku nápad hodný génia ne šíleného, ale jednoduše nesoudného, dnes jako v roce 1940. Jedna hvězdička je za dotažení praštěného konceptu k maniakální dokonalosti, druhá za popkulturní význam (že právě tady najdu předobraz ještěřího souboje z Cesty do pravěku, McLarenových vizualizací zvukové stopy, Scarfova válečného Molocha ze Zdi nebo Mijazakiho fantaskních krajinek, to bych se byl vážně nenadál) a třetí za mého mladšího puberťáka, který to se mnou ve svých necelých dvanácti proseděl s otevřenou pusou, ať už to o filmu nebo o něm říká cokoli.

Doopravdy se napojit mi trvalo tři nebo čtyři setkání v průběhu dvou dekád, ale teď naposled už plný zásah – myslím, že konečně rozumím, k čemu je dobré právě takovéto zobrazení zoufalé touhy po blízkosti a různých druhů zábran, které stojí v cestě, a taky ho teď už dokážu procítit (neříkám, že beze zbytku) a to procítěné unést. Bergman, to je prostě materiál na celý život, jak se do něj jednou zakousnete. A těžko se o něm píše.

Doma v Hongkongu se Jackie neobtěžoval (nebyl obtěžován) s vyprávěním příběhů tolik jako později v Hollywoodu a sázel víc na extrémní kaskadérské kousky; kromě toho se ještě ve službách humoru nestylizoval do nemotorného dítěte štěstěny, hraje vlastně úplně seriózního hrdinu, kterému se fyzicky legrační situace přiházejí jen tak mimochodem při řádném výkonu služby, aniž by mu ubíraly na důstojnosti nebo bránily pronést smrtelně vážně míněný proslov o policajtské cti. Obojí vyznívá sympaticky bezelstně a blízce klasické němé grotesce; pro našince je druhý Projekt A navíc zajímavý exotickou geopolitickou perspektivou (čínští vlastenci-revolucionáři coby víceméně kladné postavy, oh là là…). Skoro 70 %.

Kouzelnické peripetie ve scénáři, vypiplané triky a výprava, hezoučká Černocká v punkových šatečkách, to ano; ze všeho ostatního je strašně cítit normalizační zatuchlina. Je to smutný pohled, když velikáni typu Libíčka přihrávají v drobných štěcích toporným panákům s lepším kádrovým profilem; je přímo děsné koukat, jak se rodí otravně stereotypní vyobrazení učitelského stavu, opakované v českých filmech a seriálech pořád dokola následujících dvacet let; v záporných postavách zhýralých pásků poslouchajících z magneťáku imperialistickou hudbu pomalu vystrkuje růžky duch majora Zemana. A vůbec nejhůř po těle je jednomu ze závěrečné proměny Saxany – divné holky v divných hadrech v Saxanu – spořádanou členku socialistické společnosti. Jako klukovi mi kouzla, náznak erotična a lehce křečovitý humor bohatě stačily ke štěstí; moje děti už mají onačejší vkus a je to tak dobře.