LeoH

Představte si: Když jste byli někdy s někým blízkým a dívali jste se do jeho očí – tak jako já jsem se kdysi díval do jedněch očí –, nenapadlo vás nikdy, že stojíte jako žebráci přede dveřmi, jimiž nikdy nevejdete dovnitř? Ne, pánové. Ten, kdo vstoupí, to nikdy nebudete vy, ale ten, koho ve vás vidí ten druhý. — Nejnutnější minimum kulis a rekvizit, herecká jedenáctka (kromě Kopeckého s Brodským si zaslouží chválu i nenápadně mnohovrstevnatý výkon Jiráskové) a brilantně napsaný, nejednoduchý, meandrující scénář o moci strachu z šílenství, o manipulaci, společenských maskách a mnohém dalším. Ano, prokousat se tou horou dialogů dá práci, ale na konci čeká existenciální mrazení a závrať. Vidět to naživo musel být životní zážitek.

Panuje v rodině fousatého psychologa a půvabné editorky uměleckých katalogů sluníčková tolerance a vzájemné pochopení, nebo jen blahosklonná lhostejnost? Setkáváme se s ním ve fázi laskavé životní moudrosti a vyrovnanosti, nebo jen setrvačné jízdy podle pohodlných středostavovských receptů pro slunné dny? Tragická událost notně zamíchá kartami a vykolejí vlaky v hlavách a zpočátku chladně působící snímek zlidští s tím, jak postavy ztrácejí a pokoušejí se znovu nalézt pevnou půdu pod nohama. K tomu melancholická městská krajinomalba a Brian Eno.

První animovaný Astérix má ještě značné rezervy, chybí mu spád i vrstevnatější humor.

Vlastně je to docela mazaný způsob, jak se vyhnout nežádoucímu sentimentu – představit hlavní hrdinku jako veskrze nesympatickou, hrabivou, bezcitnou a bezectnou osobu (promítat si do jejího jednání pojmy jako „zvláštní typ dobročinnosti“, „svérázný druh odboje“, „svébytná emancipační linie“ nebo „hájení práva na vlastní životní cestu“, to chce opravdu notný kus fantazie). Když pak vzhledem k dobovým okolnostem přijde trest, jaký si přes to všechno ani vzdáleně nezasloužila, člověku se v hlavě honí mnohem víc otázek a souvislostí, než kdyby měl před sebou obraz trpícího anděla. Stejně jsem se s filmem ale jaksi minul, možná proto, že ony dobové okolnosti i ostatní postavy (snad s výjimkou manžela) jsou tu nahozeny tak povrchně, že obžaloba režimu formou rozhovoru dvou rozhořčených právníků je na mě příliš explicitní, že hrdinčina „jednoduchost“ není patrná od začátku, ale až v okamžiku, kdy se okolnosti obrátí proti ní… Anebo bych možná přes všechno rozumování přece jen radši viděl toho trpícího anděla.

Doteď jsme se s mou milou ženou nedohodli, jestli ten fascinující boj o dominanci probíhá opravdu mezi dvěma osobami (jak si myslí ona) nebo mezi dvěma póly téhož „já“, dvěma uhlíky téže obloukové lampy, uvnitř jedné hlavy (jak si myslím já). A je to tak lepší, tahle dráždivá neurčitost je totiž na mém nejoblíbenějším Bergmanovi to nejmag(net)ičtější – to, jak se dotýká různých nepopsatelných (kdyby se daly vyjádřit slovy, nač točit film) hnutí a spodních proudů mysli, jak intenzivně zasahuje emoce, aniž by k tomu potřeboval jednoznačný výklad a děj, místo nichž nabízí několik možných, stejně zajímavých čtení detailů i celku. K čemuž mu dopomáhají mimo jiné neuvěřitelná kouzla Svena Nykvista se dvěma ženskými tvářemi a světlem, očištění scény (za otevíranými dveřmi jen záře nebo tma) i zvukové stopy od všeho vnějšího/dekorativního… Ale to už jsou možná zbytečné řeči, které stejně nevystihnou podstatu.

Tyhle snové hrátky mi na rozdíl třeba od těch Nolanových nepřipadají jako předstíračský naschvál, vtahují mě a lákají střídavě k rozplétání a k upadání do transu; snad že mi podobný druh ztrácení se v sobě není neznámý (nestalo se vám nikdy, že vám sen v hlavě zmutoval v „reálnou“ vzpomínku?) a že ve mně rezonuje i myšlenka, že člověk může zažít (jedno jestli ve snu nebo doopravdy) jen tolik štěstí, kolik mu jeho vlastní já dovolí – dokud nenastoupí pochyby, morbidní představy a pocity viny za ně. Jakoby přímočaře vysvětlující sci-finále za sebou nechává ještě pořád dostatek nejednoznačnosti na to, aby s ním pro mě celý film nezbanálněl.

Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl film s takhle neinvenční, informačně jalovou a vlastně zhola zbytečnou obrazovou složkou – dvě třetiny snímku tvoří mechanicky střídané záběry a protizáběry dvojic mluvících hlav. Upřímné snaze odříkat co nejvíc z Dickovy konspirativně-teoreticko-newageové konstrukce navíc padly za oběť všechny skutečné půvaby předlohy: logický vývoj charakterů, živá atmosféra Berkeley a Los Angeles, postupné utahování šroubů totality, dynamika vztahů ve skupince zasvěcených. Krátce řečeno, tohle dílko se sice narodilo z lásky, ale bohužel jako mrzáček.

Báječný základní nápad, ideální obsazení trojice komiksových hrdinů a náznaky odvážných myšlenek (orwellovské varování před totální kontrolou lidské psychiky) se tlučou s nedotaženým scénářem, kolísavou úrovní humoru a dobově opatrným provedením. ***1/2

Na začátku UFO u Kolína, na konci adoptovaný klobouk odlétající s divokými husami. Ještě dneska se mi u toho vrací dětská závrať z dálek.

Podobně jako u Loraxe jsem si celou dobu nebyl jistý, jestli ta do extrému vyhnaná zápaďácká klišé (filmařská i civilizační) karikují „naši“ (euroamerickou) kulturu a společnost záměrně nebo bezděčně; podle toho, jak se autoři projevují v bonusech, se zdá, že B je správně a že ti hoši opravdu tak docela nevědí, co činí, nevědí, že hromady digitálních cheeseburgerů, které podle svých slov navrhovali tak, aby se lidem v kině sbíhaly sliny, ve skutečnosti vyvolávají pocity právě opačné, atd. atp. A je to škoda, protože být to celé děláno s větší sebereflexí, s vědomím, že civilizace, která produkuje křiklavě barevné trojrozměrné filmové pohádky o tom, jak z nebe padá žrádlo, je zralá do blázince, mohl mít výsledek daleko větší grády.