LeoH

Celé to dělá Brodského hlas a Celbova něžně instrumentovaná muzika – ta jedinečně večerníčkovská mesaliance akustických a elektronických zvuků.

Dětství v sedmdesátkách, hlava věčně v nějaké té sbírce východoevropských sci-fi povídek z Edice 13, sešity pokreslené důmyslnými vynálezy poháněnými sifonovou lahví, Ládínek – hrdina největší. Nejvíc mě ale teď po letech nadchl dosud neviděný (protože českým bolševikem do televize nepropuštěný) závěrečný díl Na hlavu postavená planeta s několika scénami, ve kterých se všechno systematicky říká obráceně, než se to myslí. Přepnout po těch pár minutách zase do normálu, to člověku chvíli trvá – a co teprve když se na podobných principech od mala učila komunikovat celá vaše generace.

Obvyklá medvědí dávka hravosti a fantazie plus obrovská klučičí atrakce v podobě automatizované nory a povodně na vysílačku. A hlavně: „Bobři jsou?“ – jak se říká „zhroutil se mu svět“, tak tady se ve dvou slovech odehraje pravý opak, ještě dneska mě to dojímá. A taky do dneška Filipovskému nerozumím půlku slov toho jarmarečního popěvku a přijde mi to jako sympatická drzost.

Parta geniálních vymaštěnců zdařile zasazená do kontextu země a doby; osvěženo mj. četnými zcela případnými(!) citacemi z Olivierova Richarda III., jakož i povedenými animovanými vložkami. Náhodou jsem cestou někam úplně jinam zahlédl koutkem oka začátek a už jsem od toho nevstal.

Tak čisté až bezelstné, že to jednoho pětačtyřicetiletého páprdu (příšeru jeskynní) na chvíli zbavilo nánosů viděného, pochopeného i prokouknutého a nechalo ho to podívat se na svět mnohem mladšíma, dychtivějšíma i důvěřivějšíma očima.

Velkolepá love story, jakým se nejvíc dařilo ve 40. a 50. letech, už ne tak naivní jako většina těch předválečných a ještě ne tak explicitní, popř. cynická, jako většina těch z pozdějších dob. Blízká příbuzná Casablanky – stejné prostředí nablýskaného podniku v závětří světa, stejné základní rozložení sil v milostném trojúhelníku, poháněném ovšem podstatně méně ušlechtilými vášněmi. Temné stránky milostného citu vykreslené bez zbytečného vysvětlování, s nádechem tajemství, kupodivu ne zas tak vzdáleného sebedestruktivnímu mystériu okolo jisté Laury Palmerové. K tomu jen náznakově vyprávěná, ale ne ošizená kriminální linka a (na noirovku) nečekaně odlehčené zakončení – za mě velmi doporučeníhodný kousek.

Medvědi se opět hodlají rázně vypořádat s cizáckým živlem, ale jelikož jde tentokrát o element kočičí, vybavený všemi ženskými zbraněmi a navrch hlasem Nadi Urbánkové, dostanou pro změnu lekci oni. Kluci, dávejte dobrý pozor.

Takový to, když si říkáte „hm, novej biják, všichni to viděli, všichni o tom mluví, to si musím někdy brzo dát“ a pak si to jednoho dne dáte a na konci titulků si uvědomíte, že „někdy brzo“ trvalo devatenáct let a vy jste mezitím z věku postav vyrostli do věku jejich rodičů… Ale jako furt dobrý, střídání bohorovného nadhledu s občasnou pořádnou ránou palicí reality mezi oči vytváří živější a varovnější obraz feťáctví než leckteré vážné drama, zdánlivě rozevlátá vizuální a hudební stránka je ve skutečnosti puntičkářsky promyšlená a ty neskutečné skotské přízvuky je radost poslouchat.

Výtvarně a fantazijně pořád stejná paráda (miluju nenápadné momenty typu „když chce medvěd nakouknout medvědovi přes rameno, promění se v žirafu nebo pštrosa“ – to je až marnotratné rozhazování nápadů a animátorské dřiny), ale už se to tentokrát přepísklo s modelem „dva rozšafní našinci se po sousedsku vypořádávají s cizáckým elementem“: fízlovské manýry, apriorní nedůvěra k jinakosti a gagy stojící čistě jen na škodolibosti, nic z toho medvědům nesluší.

Napoprvé docela pecka, napodruhé mnohem menší; úvodní směšnotragické minidrama stárnoucího manželského páru už další dvě povídky nepřekonají. Nejslabší je natahovací prostřední třetina s nezajímavým námětem a přepálenou nadsázkou – příliš zhýralý playboy v příliš šílené paruce příliš okatě balí příliš naivní dívčinu. Na konci se sice vrátí spád i elegance, ale už ne psychologický rozměr první části, a laskavě drsný konverzační humor tou dobou jednomu začíná lézt ušima. Ještě potěší třeba prokoumaný přechod mezi první a druhou povídkou, ale to je pořád trochu málo. Čtvrtou hvězdičku si škrtám.