andrii

Jeho srdce. Jeho pravá ruka. Lože, trůnu partnerka, žádná Popelka. Se vší pompou. Pudřenka, která svým mandlovým poprsím, paprsky v korzetu, v očích, rozpumpuje blesky. Ve fiží pánů, ve vějířích dam. Za markýzami a paravány.  "U kulatého stolu," ve ctihodném společenském budoáru.

Bouříš, svádíš, díš. Uvidíš. Blaženou, průzračnou číš. Paví panský kalich. Jdi za Biblí polibků svých, navzdory "Kainovu" kladivu. Slyš řinkot křížů, na popud potupy zpupných, velikášských baldachýnů. Otupit jejich tíž. Vstoupíš do lóže zelenajících se vavřínů.

Tuníme obraz reality, do brunátna, havraním volume. Vysíláme za mezí, mezi obývací pokoje, až do pádu na vlastní lávový trůn, zvráceného (v)kusu lačného, trnového mordýře.

Vyléčí, meditativní krajinky, medové rezidentky z malinové chaloupky, co bodá člověka, kvůli člověku?

Krasosmutnění ruměnců pod prachovkou salonní oddanosti. Livrej = roucho, všechno. Koncentrované, komorní bytí. V klopě šero. Tam není žádné místo pro vonný šeřík.

Věř v kostým duše, v přirozenost scén. S nimi nejsnáze do vážené aristokracie. Nalezneš vášeň, zasáhne tě  katarzní vážnost ambrozie.

Jen vytrvat, a pak se dílem vyrovnat s bdělým, věrným drábem ďábla, který neděle nemá, kterého na vartě olivové větroví z rovného postoje vyhodilo.

Komu patří otčina, ukáže při v patách, v příštích hodinách. Síla zrozená z žalu, složená na zelených loukách. Patrony pálí, z přízemí, "partyzáni s kosami." Na panská patra partů koruny.

Znalí o "šatnách" let dívky, hledající kotvu svého já, u lidí s odlivem citu, kterého lokala jen po vlnkách. Americká Romy Schneider, Ofélie v ódách. Zůstala. Ve vodách modrých stínů, dívajíc se do oblak.

Plesající, padající. Výšiny, hlubiny. Všechna ta okvětí. Srdce je nezadržitelný, říčný čaropisec. Poezie, tragiky.