LaRhette

... a teď si představte, kolik dnešních holek v takhle mladém věku něco takového klidně zveřejní. Spousta. Nebyly jsme jiný, je to přirozený (i když se ta hranice asi dost posouvá). Myslím, že to objevování vlastní sexuality se musí vždycky nějak projevit, jen s přítomností filmů a internetu je to nějak více vidět.

Film obsahuje hned několik scén, které člověku utkví v paměti. Jmenovitě - Ester Krumbachová a její teorie o alkoholismu, taneční scéna s lžičkou, Němec a jeho klávesy na střeše (a další drobné). Co tuto zdánlivě náhodou momentovost narušuje je forma. Rybí oko střídají statické černobílé a rádoby vzpomínkové záběry Rodena alá mladého Němce, jejichž odlišnost je pro mě neopodstatněná, tím pádem i vytrhující. Dalším výrazně vystupujícím prvkem je voiceover matky, namluvený tak mladým hlasem, že se imprese přirozeně staršího rodiče poněkud vytrácí. Koncept i jeho experimentálnost velmi oceňuji. Vyzněla by efektivněji, pokud by se zkrátil a pročistil výsledný film.

Dokonale vystihuje očekávání, se kterým si pouštím (snad i diváci obecně) film tohoto žánru. Nesnaží se předat žádnou zásadní myšlenku, jen tak jemně popostrčit, zatímco se divák baví docela chytrým dialogem s docela běžným tématem, který asi každý v tomto věku řešil, ať už osobně nebo "veřejně". Celá situace je zasazená docela absurdně, ale proč ne? Počasí je nevyzpytatelné. Čím dál víc.

Chabá slovní rozmanitost textu předem odkazuje ke slabému scénáři videoklipu. Škoda, Hanks si to užívá, dal by se využít k zajímavějším "polohám", pokud by to celé dávalo nějaký smysl. O co tam vlastně jde? Nepochopila jsem.

Škoda té závěrečné doslovnosti.

Jednoduchý nápad, jednoduché prostředky, velké poselství. A není na tom nic pobořujícího, dokud si to do toho sami nedosadíte. To pak ale vypovídá spíš o tom, jak pobuřující jste vy.

Působí to jako hudební/taneční/filmový poklad s věčnou hodnotou.

Globální oteplování je tak závažná záležitost, že se dostala do hudebního videoklipu. Eko nota. Ledovce, sem tam nějaký medvěd a spousty slowmotionů, doprovázené Jaredovým sametovým ale výrazně apelujícím hlasem. Vyslyšíte ho? Já snad i jo, ale na jak dlouho to ve mě zůstane? Hezké, ale bez jiskry (nepočítaje zažehnutou sirku v úvodním záběru).

Takový ten typ filmu, který když si pustíte na Vánoce, snad k němu ani nemůžete přistupovat kriticky. Působí zpětně melancholicky už jen obsazením relativně mladé Streep a De Nira, zbytek je dílem příběhu postaveného na náhodách, vlastně takových malých (nejen) vánočních kouzlech. Na příběhu se mi líbí, že narozdíl od běžných amerických romantických komedií neukazuje lásku zakončenou happyendem pro všechny, ale lásku jako hybnou sílu, která za sebou zanechává občas i ruiny opuštěných rodin.

Divadlo převedené do filmu, které není natočené jako divadlo ve filmu, ale jako film. Povedená adaptace, z níž dělají show hlavně pan režisér Branagh a jeho bývalá láska Emma Thomson, také ale otrhaní hlídači ze sousedství. Je to rychlé, ale spíš tak, že to odsejpá, než že by to zbytečně utíkalo. Možná se u toho nebudete smát nahlas, ale úsměvné to je. Třeba i v tom, jak jednoduše vlastně funguje ta složitá láska.