LaRhette

Hned na začátek zdůrazňuji, že film by mě bavil asi podstatně méně bez přítomnosti Petera Dinklage. Přestože se stává modrokožcem živícím se účinkováním v pornofilmech, zachovává si svůj jedinečný sex-appeal známý už ze Hry o trůny. Dokonce i vztah k hlavní hrdince a situace, do kterých dostávají, mi připadaly asi nejpozoruhodnější z celého filmu a následující stopáž tím pádem spíše oslabují. Celkově je film ale výjimečný svým obsazením. Glenn Close zde ztvárňuje pro ni docela atypickou postavu starostlivé matky/babičky. Elle Faning je stejně éterická a čistá jako ve videoklipu Leaning Towards Solace od nejznámější islandské kapely Sigur Rós (známých svou loňskou sérií atmosférických filmových videoklipů nazvaných Valtari film experiment), kde se už v roce 2011 setkala se svým filmovým otcem Johnem Hawkesem. Když se to tak vezme, klip by skoro mohl být delším teaserem k filmu. Rodinný svazek doplňuje Lena Headey, zde stejně prohnilá, jako právě ve Hře o trůny (zase?). Dohromady to funguje. Stejně jako hudební dokres, který je natolik přirozený, že obraz neruší, ale podporuje. Všudypřítomné zvuky pulzujícího života vytvářejí melodii vlastně samy.

Téměř nedějový dokument pracuje víceméně se dvěma částmi propojenými "pomlkou" mezi nimi a jedinou postavou. Jedna nám ukazuje lesní komunitu v nejrůznějších minidialozích. Historka o sauně plné lidí s prsty v zadcích (akt sbližování se) byla sice humorná, nic dalšího mě ale v dialozích nezaujalo. Formálně si také část nedokážu propojit s následující, kde panuje diametrálně odlišná atmosféra. Z vyděděnce potloukajícího se krajinou (pomlka) se v druhé části stává médiem chrlícím metal, dokud neodejde kamsi do noci. Atmosféra je právě to, o čem autor mluví ve spojitosti s tímto filmem. Mám trochu obavu, že název popletený. Nemělo to být Zaklínadlo k PŘIVOLÁNÍ temnoty? V kinosále se v druhé půlce ochladilo, lidé začali postupně mizet. Přede mnou seděl pár. Pán se radoval nejsmutnějším hlasem, jaký si vůbec dokážu představit: "Tak aspoň, že nemusím číst titulky." Reagoval tak na několikaminutové mlčenlivé a téměř nehybné záběry na hlavního hrdinu pohlceného přírodou. Když začala hrát hudba a obrazovka naopak potemněla, znovu se se k ní naklonil: "To jsme si mohli pustit CDčko." Paní měla škodolibý úsměv, jako by se jednalo o pomstu. Nevydrželi do konce. Já měla škodolibou radost, že já ano, která trvala ještě asi dvě minuty po skončení filmu. Pak na mě dolehla atmosféra tíhy kamene. Šutru.

S řeckými artovými filmy jsem v poslední době neměla moc dobrou zkušenost. U Špičáku (2009) to nebylo z důvodu nelibosti, ale film mě, mírně řečeno, rozcupoval svou syrovostí. U následujícího Na kathesai kai na koitas (2013) jsem se zase potýkala s vlastním nezájmem o filmové dění a nepřesvědčivými, chvílemi až iritujícími hereckými výkony. Má na tom asi velký podíl i fakt, že jsem celý film viděla doslova ze špatného úhlu. Xenia je v tomto smyslu o několik stupňů výš. Film má své své humorné momenty, i když velmi jednoduché a proto na mě, soudě i dle závěru, působilo spíš jako komedie, než drama. Pokud by mělo být dramatem, představuji si trochu jiné snímání hlavních hrdinů, které nám intimněji přibližuje jejich reakce a vnitřní svět. Kupříkladu s představami hlavního hrdiny se ale pracuje dle mého názoru bezchybně a diváku je umožněno v nich setrvat. Hrdina ztracený ve vlastní tašce, tráva měnící se na chlupatou hruď, nejlepší přítel králík. Některé scény mi ale naopak připomínají telenovely. Hrdinové se ocitají ve zbytečně vypjatých situacích, kdy po sobě hystericky pokřikují, což má nejspíš podpořit extravagantní postavu Danyho a ukázat, že je stále ještě dítětem. Dítětem, které by mělo být připraveno vyrůst, ať chce či nechce, což je mu na konci zdůrazněno, nevypadá to ale, že touto variantu bere v potaz. Jeho bratr naopak v osmnácti letech vypadá i chová se na 25 a jeho postava není zdaleka tak zábavnou, spíše přitěžující. Možná tak ve výsledku oba upadají do škatulky určitého stereotypu - mladší lehkomyslný, starší rozumný. Přemýšlela jsem, jak zajímavé by to bylo naopak.

Hlavním tématem filmu je vzpomínání na přátelství trojice klaunů. Vzpomínání, protože jejich cesty se působením osudu rozejdou a potom po dlouhých letech zase sejdou. Všechno je ale jinak a jejich životy se vyvíjejí v hlubokém kontrastu k jejich povolání. A nejtěžší věc je znovuobjevit společnou řeč. Kaiser a Lábus pro mě vždy tvořili nerozlučnou dvojici a nikdy by mě nenapadlo, že dosazením třetího, dokonce cizího herce může vzniknout docela příjemný a fungující celek. Co mě ale z požitku vytrhovalo, je vizuální stránka filmu. Obdivuji snahu nakládat se speciálními efekty, která u českých filmů není úplně obvyklá, mrzelo mě pak, že není dotažená do konce. Samozřejmě, film nepracuje s čistě realistickým světem, ale např. u scény na autobusové zastávce to na mě působilo nepříjemně amatérsky. V každém případě je to velký a odvážný krok vpřed, snad se ho povede na našem území i rozvinout.

Rebel bez příčiny po Estonsku hraje chladnými barvami. Hlavní hrdina je depresivní mlčenlivý spisovatel žijící ve vlastním světě. Fláká se, pije, vtipkuje. Tenhle rebel je ale postaven před neplánovanou zodpovědnost, která pro něj představuje konec "srandy". Ta jeho sranda totiž doopravdy ani není srandou pro něj samotného, nepřináší mu žádné zvláštní potěšení. Fred je sošný. Ono mu vlastně nic nepřináší potěšení. A co jeho přítelkyně s divnými prsty (jak o ní sám říká)? Těžko říct, co mu přináší, rozhodně mu však není úplně ukradená. Osudový moment dospění (co se stane, když muž najde cizí a opuštěnou bundu?) má teprve nastat, takže to vypadá, že by mělo být všechno v pořádku... ale na konci se objeví jakýsi bílý kůň v epickém poklusu, což si nedokážu dát do žádné a to ani skryté spojitosti. Vypadá to jako výraz absolutní harmonie nakonec. Závěr z pohádky. Film celý působí tak trochu nereálně. Nesoustředí se na děj, ale spíš na atmosféru. Střídá jednoduchý jemný humor a jednoduchý řízný humor se severským nádechem. Líbí se mi, že přestože je řazen do škatulky dramatu, působil na mě spíš úsměvně, bavil detaily, vizualitou, retro soundtrackem...

Tom Hardy je jen jeden. Tom Hardy je jediným (vizuálním) hercem tohoto filmu. Tom Hardy je Ivanem Lockem, mužem, který udělal ve svém životě jedinou chybu. Vydává na cestu, během níž může ztratit všechno, ale možná může mnohem víc získat. Kdo ví. Každý zná to rčení. Sama jsem si říkala, že výběrem takového filmu hodně riskuji. Hodinu a půl dlouhá noční projížďka autem, které působí spíš jako telefonní ústředna. Co se z toho dá vytěžit? Má odpověď je - hodně, pokud obsadíte Toma Hardyho. Ten člověk je tak přesvědčivý, že mě bavilo sledovat každou jeho reakci, změnu v chování i zpověď vlastním démonům. Je pravda, že po čase začne být rytmus pravidelného střídání telefonátů trochu na obtíž. Vzhledem k tomu, že v autě se drama odehrává od začátku do konce, očekávám ještě něco navíc - neočekávaný hovor, který změní vše. Nějaké další tajemno, které se ovšem neodehraje. Možná kdybych se dozvěděla až trochu později, co se vlastně stalo, nepřipadala by mi druhá část tak táhlá. Možná.

Jako divák od filmu očekávám, že se na jeho konci budu cítit jinak, nejlépe budu mít pocit, že vím víc nebo alespoň pocitově plnější. Stejně jako u předchozího Cahillova filmu Another Earth mi připadalo, že jsem s koncem filmu k něčemu dospěla. Ať už tím bylo přitakání lákavému světu, nad kterým jako lidé nemáme moc, či prozření, že právě ona věda může být prostředkem, který vás provází na této cestě. Jak jinak by hlavní hrdina zjistil, že kdesi v Indii žije dívka, mající mnoho společného s jeho láskou? Nebo je věda právě jenom klamem, který má v plném řízení jakási vyšší moc? Filmová stopáž končí momentem zvratu v přesvědčení hlavní postavy. Tímto krokem uzavírá jednu cestu, ale zároveň se stává koncem otevřeným. Vpouští diváka do další dveří a slibuje, že za nimi může objevit mnohem víc, ale pouze a jedině pokud bude chtít. Řekla bych tedy, že celkový dojem záleží na tom, jak se k filmu postavíte. Pokud ho budete brát jako příběh, se začátkem a koncem, nejspíš vás zklame. Pokud k němu ale přistoupíte jako k začátku, mohl by být pro vás příjemným zážitkem. A pokračování už pak třeba pocítíte na vlastní kůži.

Ačkoli film operuje se zajímavým tématem, po vizuální stránce mě neupoutá ani na těch pouhých necelých 16 minut. Chápu, proč je klidný a tichý a pracuje s hlasem vně obrazu, seskládáním z povětšinou docela nezajímavých záběrů přírody však vytváří takovou táhlost, že na mě ve výsledku působí skoro neúnosně. Ukazuje navíc téměř neviditelnou míru dění. Divák nakonec nemusí snad ani zaznamenat, že film končí.

O lidech bez lidí. Postapokalyptický scénografický kraťas pracuje se zvukem nahrazujícím herecký ansábl. Atmosférická hra působí jako melacholická procházka městem, které žije ve vzpomínkovém módu, ale stále žije. Nápad i černobílé provedení jsou v souznění. Bude se líbit architektům.

Je to tajemné, je to napínavé, je to vtipné, je to romantické, je to brutální, je to... , a je to i sexy. Ač to může působit jako nesourodá směs, opak je pravdou. Film bych mohla uvést jako příklad filmu s jiskrou, kdy jsem napjatá od začátku do konce a zároveň se neskutečně bavím. Za to může převážně Hugh Grant, stejně jako zlehka dávkovaná absurdita situací, která s postupem vyprávění nabírá na obrátkách. Tak vypadá film, kde herecké výkony vytvářejí několikarozměrné lidské osobnosti, nejen papírové postavy.