LaRhette

V novém hodinovém animovano-hraném dokumentu o lingvistice zde Gondry zpovídá amerického židovského filosofa Noama Chomského. Animace kreslená fixami, která mu prý zabrala dva roky, je zkrátka neuvěřitelná. Na černém podkladu se zde plynule střídají technicky jednoduché, ale komplikovaně propracované obrazy, doplněné textem. Michel celý dokument nahrál rovnou v angličtině, ale protože své angličtině příliš nevěří, raději využil tento text k přepisu vlastních slov. Dobře udělal, protože právě jeho schopnost (ne)ovládat anglický jazyk, tvoří nejvtipnější složku filmu. Jinak je obsah velmi obtížný na soustředění. Když se diskutující dvojice konečně dostane přímo k tématu lingvistiky, většina diváků už bude ve stavu hlubokého transu. Hypnóza. Vzhledem k tomu, že se zde mluví téměř nepřetržitě, budete film nejspíše potřebovat vidět minimálně třikrát, abyste si pořádně vychutnali jeho pravou hodnotu. (Berlinale)

Představuje nám téměř čistě objektivní vyprávění obviněné čtrnáctileté dívky, která po vlastním znásilnění zabila právě svého násilníka, a její emancipované právničky. Film staví na tom, že čerpá ze skutečné události, hraje na city, zároveň má ale prazvláštní odstup, který nedovoluje divákovi doopravdy vhlédnout do problému. Asi proto o tom ani nedokážu více napsat.

Film začíná převozem povedené zločinecké partičky. Dvacátník Colin Smith (tehdy dvacetipěti letý Tom Courtenay) vypadá, jako že jeho život právě skončil, zatímco ostatní tam jedou snad za zábavou. Film je hojně propleten retrospektivami, ze kterých se dozvídáme, z jakého prostředí mladík pochází a jak se dostal až sem. Postupně se obě linie propujují a vyprávění se dostává až k očekávanému závodu. Poběží Colin tak rychle, aby dokázal utéct svému předurčení? Jak rychle jste schopni běžet vy? Mladí utíká před životem, život utíká od mládí. Jednoduše: mám ráda filmy o běhání a tohle je numero uno. Skvělý reprezentant filmů kuchyňského dřezu.

Nevím, kde našli Coenové inspiraci pro Llewynův charakter, ale jeho osudem nejspíš není stát se slavným, narozdíl od Rodrigueze, který je populárním až na jihu Afriky. Llewyn D. patří k těm hvězdám, které vejdou v potaz až po vlastní smrti, pokud vůbec. Jejich kouzlo je ale možná právě v tom, že zůstávají "neobjeveni" (je divné psát, že je neobjevený, když koukáte film, kde je hlavní postavou). Pro naivní a pevně věřící duše může být ránou do živého. Huš huš iluze! Život umělce je řehole. Gauče, cigarety, zima bez kabátu a kapsa prázdná. Totiž, nemáte kabát, takže vlastně ani tu kapsu. S tímto filmem riskujete příjemnou depresi. Příjemnou, protože geniální soundtrack a protože Oscar Isaac hraje veskrze téměř tragickou postavu, budete mít ale pocit, jako že jste objevili budoucí velkou hvězdu.

Ve snímku s názvem Calvary má zemřít rovnou hlavní hrdina, jak se dozvídáme hned na začátku. Už plakátové heslo naznačuje "Kill a priest on a Sunday. That'll be the good one." McDonagh si dělá srandu hlavně z irských maloměstských stereotypů (což mu vyloženě sedí), které však zdá se, platí obecně. Kněz pedofil? Kněz neduživý slaboch? Černoch vyvrhel? Zhýralý boháč? Utkvělé představy, se kterými se setkáváme dnes a denně, na malém venkovském prostoru ohraničeném mořem vyniknou o to víc. Poučení lidé z vesnic možná docení ještě více.

Myslím, že o filmu nejvíce vypovídá fakt, že zlomový zvrat nastává ve chvíli, kdy se duo hlavních hrdinů vymočí do jedné kašny. Spojeni močí? Pro mě až příliš povrchně jednoduché využití efektu prohození těl.

Jak se říká, nenávist je jen krůček k lásce. Tím, že milujeme, často taky nenávidíme, jedno bez druhého si jen těžko představit. Hlavní hrdinové tohoto filmu jsou sousedé, nemají ale zrovna nejlepší vztahy. Jednostranně prvoplánové postavy populárního fotbalisty a na druhé straně inteligentní šedé myšky se nemůžou vystát... Dokud už jim nic jiného nezbývá. Jak jinak se smířit s tím, že vám něco přebývá/chybí...? Ve výsledku nic moc zajímavého, podobně jako ostatní filmy tohoto tématu hlavně lpí na stereotypech (viz. V cizí kůži). Nevyužitý potenciál.

"Co se ti líbí na mužích?" "Srst." "Co se ti líbí na ženách?" "Srst. Je to stejné." Přestože (možná právě proto), že se film tolik nesoustředí na životopisná fakta, ale spíš na vývoj vztahu, postaveného do centra filmu, mě to bavilo.

Uf uf. Zatím poslední film k tématu, který jsem viděla. Nejspíš na dlouho. Už někde ze začátku jsem usoudila, že mi na tom něco nesedí, ale co? Obsazení může typově připomínat právě původní Zeffirelliho adaptaci. Autor nejspíš počítal s úspěchem, který mu přinese návrat ke klasické adaptaci v kombinaci s obsazením mladičké, ale už na Oscara nominované, sedmnáctileté Hailee Steinfeld (2010 - vedlejší role v Opravdové kuřáži bratří Coenů) a jedenadvacetiletého Brita Douglase Bootha, známého z úspěšných seriálových Nadějných vyhlídek (2011), LOLu (2012) či nejnovějšího Noeho. Dvojice se k sobě hodí dokonce i fyzicky, ale možná až přespříliš. Jsou si docela i podobní, měla jsem tedy pocit, že je to spíš takové sourozenecké, než že by jejich herecké spojení vyjadřovalo milostné vzplanutí. Shakespearovská řeč už v jejich ústech ztrácí na přesvědčivosti, je to takové to: Bylo to ve scénáři, tak to teď řeknu. Shakespeare má v jejich ústech ožívat, ale nechřadne spíš, čím jsme současnosti blíže?

Zatím nejklasičtější filmové zpracování pochází z rovnou z rukou Itala, slavného režiséra Franca Zeffirelliho. Film drží prvenství také díky faktu, že autor dle předlohy skutečně obsadil do hlavních rolí poměrně mladé herce. V originálu jim má být čtrnáct, Leonardu Whitingovi je zde něco přes patnáct a většině mého okolí připomíná Zaca Efrona (pozor na to, žádné spojitosti s High School Musical nehledat!). Jeho filmové partnerce, Argentince Olivii Hussey, prý během natáčení dokonce ještě ani nebylo patnáct, pro svatební noc tedy potřebovala zvláštní povolení britských úřadů. Natáčení pro ně byl tak silný zážitek, že jejich vztah nakonec přerostl i hranice filmu. Za svůj výkon oba získali cenu Golden Globe Award za herecký objev roku. Za sebe říkám, dala bych jim těch cen hned několik. Právě na jejich výkonu stojí přirozenost a uvěřitelnost Shakespearových vět, které jim vycházejí z úst.