NinadeL

Zdánlivě další příjemný staropražský Herrmann, vše je na svém místě, i ten Pištěk a Dohnal, ale ačkoli je téma z povídky Exekuce v jádru úsměvné, Pod jednou střechou patří mezi nejslabší přepisy Herrmanna do jakékoli formy. A bohužel to nezachrání ani ty hluboké oči Hany Vítové...

Předčasné rozloučení s Ignátem Herrmannem v přepisech. Tento skvělý nástupce Nerudy se stal jedním z nejdůležitějších autorů prvorepublikového filmu, ale po únoru na něj bylo zapomenuto. Pouze jedenkráte filmaři splatili dluh tomuto fenoménu v Příběhu dušičkovém (1964), leč ani televize nebyla vřelejší a tak vznikla sotva trojice drobných črt za celou éru její existence, což není mnoho. Ale při pohledu na tuto roztomilou hru Kaisera a Pleštilky se jasně ukázalo, že i mladší generace by si s takovou látkou věděla rady. Škoda, přeškoda, že dnes už nemá nikdo ani trpělivost, ani vkus.

Další válečný příběh těžící z dobové obliby boxu, která nepolevila ani v podmínkách nejtěžších. Tentokrát sledujeme osudy řeckého šampiona ve střední váze Salama Aroucha. Mimo celou řadu dalších podobných filmů lze dále doporučit i komiksový román Boxer: Pravdivý příběh Hercka Hafta Reinharda Kleista.

Roztomilá miniatura vycházející ze stejnojmenné povídky Ignáta Herrmanna. Povahy lidské se nemění, jen kulisy světské.

Filmová adaptace divadelní hry Sharman Macdonaldové, matky Keiry Knightley... s Keirou v hlavní roli. Mno, mohlo to být mnohem horší, na to, že jde o fiktivní příběh vsazený do životopisu velšského básníka Dylana Thomase. Ale mnohem víc, než o reálie, jde o lidské osudy. Pozadí tvoří drama 2. světové od náletů na Londýn až po život na velšském venkově. Zřejmě šlo o zachycení povahy lidí v extrémních situacích (a milostné víceúhelníky), ale výsledek není ničím výjimečný. Celkově je to jen další melodram v kostýmech... s Keirou v hlavní roli.

Show začíná je klasický případ filmu, který by měl díky stupidnímu českému distribučnímu názvu rezignovat na jeho skutečný obsah. Čili pokud se ale bavíme o Mrs. Henderson Presents, setkáme se zdařilou dobovkou Stephena Frearse, která pojednává o slavných letech divadla Windmill, divadla slavné nahé revue, které prožilo fascinující éru ve 30. letech a během válečného bombardování Londýna zůstalo otevřené. Nedivím se, že se posléze z látky stal i muzikálový kousek, protože ten styl londýnských follies je zkrátka atraktivní.

Zatímco v západní polovině republiky v této době kinematografie přešlapovala na místě, točily se často projekty mdlé či bojácné a čekalo se na onu proslavenou malou velkou změnu, která se už brzy měla prosadit, východní polovina na nic nečekala a téměř nenápadně realizovala dílo nevšedních kvalit. Boxer a smrť podle stejnojmenné povídky polského autora Józefa Hena předkládá klasické drama morálních kvalit jednotlivce ve vyhrocené situaci, jehož kulisy jsou koncentrační tábor a hlavními protagonisty německý velitel Kraft a slovenský vězeň Komínek, které spojuje předválečná vášeň pro amatérský box. Jednotlivé situace a postavy jsou zachyceny autenticky, jak jen bylo v té době možné, Peter Solan se nebojí trojjazyčných dialogů v němčině, slovenštině a polštině. Psychologická drobnokresba je výtečná. Výborně je napsána i postava Kraftovy partnerky Helgy (Valentina Thielová je marnivá, ale v mnohém chytřejší než její milenec), leč všechny ženské postavy jsou stylizovány do nejnovějších trendů začátku 60. let a je trapné, nakolik tohle dobové selhání shazuje vše dobré, čím se tento film může pyšnit. Čím jsou všechny ty mrazivé detaily, nacistické uniformy, vězeňské mundůry, hrozivé spalovny lidí a ostnaté dráty, když se vám v tom po pečlivě vybudovaném dramatu začne promenovat partička ženských jak z dobového týdeníku? Stačilo málo a mohlo to být dokonalé, ale to by musely být kostymérky, maskérky a vlásenkářky přísnější.

Pure devadesátky light. Zatímco české devadesátkové filmy jsou agresivní ve své malosti a zaujetím pro trendy doby, původně lyrický východoslovenský projekt v polovině 90. let sice také trpí různými obdobnými neduhy, ale vzácným způsobem se mu daří zůstat svojský. Ano, i do kulturáku v Gibové přišlo porno, místní ochutnali coca colu a krachlo JRD, ale tak hluboko jako Troška nebo Chytilová Párnický se Zimkovou neklesli.

Pověst filmu Pásla kone na betóne Milky Zimkové a Štefana Uhera předchází spor s Fero Feničem. A zároveň je to "kultový" film. Takže co si s ním má počít divák uvyklý na západní polovinu ČSR? Nutnost slovenských titulků a potřebu dočíst si původní prózu. Jinak nepřekročí rovinu poznání, která sotva odhalí dvě časové roviny děje. Východniarská mentalita je skutečným oříškem.

Pokud by měl vzniknout filmový slovník naší báječné národní kinematografie, za slovem příšerný by mělo být pouhé, ale o to výmluvnější, rovnítko s tímto paskvilem. Na celé téhle šedesátkové kravině je zřejmě nejtypičtější další osud Zachara v rukách Carla Pontiho a zpětné zhodnocení jeho práce v krizových letech jako režiséra pornografie. Zatímco v ČSR režíroval jen partičku pubošek v rozpuku, pro distribuci na západě se už mohl podepsat pod peprnějšími záležitostmi. Ostatně téma panenství klepajícího na mozek je tak či onak až příliš nosné pro ty naše rádoby umělecké filmy této nevšedně pyšné dekády, až je to trapné. Sic je Zmluva s diablom zajímavým filmem z hlediska poměru české a slovenské složky, partička "nových objevů" vzešlých z náročného castingu, je k uzoufání. Turbová, Kocúriková, Rašlová a nevšedně nemožná Karbanová, to je zkrátka příliš.