NinadeL

Rozkošný civilní film, na kterém by se dalo učit, že není nic přirozenějšího, než taková normální rodinka ve 20. letech. Totiž ta skladba drsná matka, otec pod pantoflem, rozmazlená starší dcera a mladší dcera otloukánek je stejně univerzální v době před 100 lety, jako kdykoli potom. Jedná se o Marion Davies production, takže logicky vzato Marion jako titulní Patsy svítí, seč jí síly stačí. Dokonce zdařile paroduje svoje kolegyně Mae Murray, Lilian Gish a Polu Negri (a půjčuje si několik dobrých gagů Charlie Chaplina). Čili pokud se tu najde ještě někdo, kdo si myslí, že němý film je jen groteska nebo archaický spektákl, směle do toho.

První zvuková adaptace Jiráska byla sice na Innemanna poněkud náročnější produkce, ale výsledek i tak stojí za pozornost. Celé to stojí a padá na autenticitě Bedřich Karena jako Jana Sladkého Koziny z Oujezda. Sic celé obsazení je hodně nevyrovnané, Kozinovu matku hraje Leopolda Dostalová a jeho ženu Marie Grossová a kdesi ve změti chodského lidu najdeme i Trudu Grosslichtovou, Rovenského a Fialu. Takže jediný na svém místě vzhledem k typologii a zkušenostem je Theodor Pištěk jako Lomikar. Nicméně ve srovnání s pozdější Fričovou verzí se tato pyšní zdařilým scénářem Wassermana a vkusným patosem.

Fenomén bývalé Patsy tropící hlouposti, která se ve filmu stala Evou, si žije sám pro sebe už celá desetiletí. Rádoby první crazy, která v očích některých zastínila skvělé filmy Karla Lamače, Vlasty Buriana nebo Hugo Haase. Co dodat k tomuto údajnému zázraku z pera dívčí autorky z Ahoj na sobotu? Snad jen to, že Evy se už nikdy nezbavíme. Divadelní verze kombinují původní časopisecký románek na pokračování, filmový scénář a domnělou vzpomínku na ty roky, kdy neviditelným králem všeho byl suchý humor P. G. Wodehouse. A možná bude i sequel (nebo spíš nebude).

Ač nepatřím mezi milovníky tohoto slavného muzikálu, jsem ráda, že jsem si ten zážitek dopřála právě v této verzi.

Ti, kteří znají Červené střevíčky, mají vcelku dobrou přípravku i na Hoffmannovy povídky. Ale tato kreativní adaptace slavné Offenbachovy opery je v mnohém ještě výraznější, opulentnější a zkrátka větší. Samotná opera Les Contes d'Hoffmann (1881) je už velmi zajímavým přepisem E. T. A. Hoffmanna a je to naprostá divočina. Patrně nejslavnějším kouskem je árie robotické Olympie, která patří mezi nejlepší čísla mnoha zpěvaček posledních 140 let. Velmi doporučuji.

Svěží zážitek.

Chaplin jako duchovní je ... minimálně zvláštní.

Kupodivu vcelku příjemná jihoindická verze Nedotknutelných. Ten příběh je natolik univerzální, že skutečně stačí změnit lokace a všichni si přijdou na své. A samozřejmě milovníci křivek Tamanny Bhatii taky nic nenamítají ;)

Slaboučká záležitost. Pokud kostýmní filmy z 50. let, tak lépe vybírat v německé jazykové oblasti.

2/8 První vlna přinesla i cosi dobrého.