NinadeL

3/3 Ve druhé série tohoto okna do pokrytectví 50. let se mění mnoho. Nicki und Freddy machen Musik, tedy naše rock'n'rollové duo má za sebou úspěšné turné, točí film a bojuje s démony minulosti. Realita se prolíná s fikcí a je místy skutečně úsměvné, jak tu vypadá filmový průmysl konce 50. let, stařičký režisér schopný osahávat matku i dceru a samozřejmě vzpomínky na uvědomělé filmy Třetí říše. Dalšími démony jsou vzpomínky na koncentrační tábory, homosexualita, udání mezi západem a východem... a svobodné mateřství a manželství. Je tu toho mnoho k vysvětlování, k prožití. V dnešní době by už taková rodina po hromadě nedržela ani omylem. Ale pokud budeme držet pěsti, dozvíme se, jak familie Schöllack vkročí do 60. let v Ku'dammu 63.

Jistě, ten přenos z Městského divadla Brno má v sobě kousek provincionalismu, ale pocta Nedbalovi má samozřejmě světovou úroveň právě pro svůj námět. Kouzelná směs toho nejlepšího z Polské krve, Pohádky o Honzovi, Vinobraní, Z pohádky do pohádky, Cudné Barbory, Krásné Saskie, Erivana, Donny Glorie, Andersena...

Haasova americká verze Hlídače č. 47 je podobně zajímavá jako Lamačova anglická verze Stalo se jedné neděle. Oba přinesli do emigrace náměty ze své vlasti, na kterých se v Československu sami nepodíleli, ale látkám samozřejmě výborně rozuměli.

Zatímco se na filmové přepisy Marie Pujmanové ze 40. let pomalu zapomnělo, autorka předlohy nechvalně proslulého seriálu Lidé na křižovatce, který byl věnován 50. výročí KSČ, byla ještě jednou připomenuta Známostí sestry Aleny. Ať už původní nápad byl jakýkoli, normalizační adaptace posledního dokončeného románu Pujmanové, je jednoduše řečeno slabá. Úsporný text předlohy soudobým filmařům na Barrandově nestačil, změnili prakticky vše a ze zralého ženského románu vytesali patvar plný nemocničních chodeb a sedadel spolujezdce automobilového závodníka... V hlavních rolích dva oblíbení slovenští herci, jejichž výkony sráží nevhodně zvolený dabing.

Agresivní, uřvaný film. I takto může vypadat přepis Majerové.

Vynikající přepis Majerové. Vše je uměřené, akurátní a funkční. Krásné sólo pro Balzerovou.

Ještě, že se toho Kopta nedožil.

Navzdory všem těm chybným prohlášením Renče a podivnému PR České televize, vznikl film, který stojí za pozornost. Renčova verze je naštěstí zcela odlišná od předchozích adaptací Rovenského a Haase. Rozdíly můžeme najít ve všech rovinách od situování do zimní krajiny, akcentace bojů v zákopech přes zcela jinak vykreslený vztah mezi Doušovými, chybí dokonce jejich starší syn a velmi důležité jsou prostory hostince a hřbitova. Z kramáře se stal hrobař a velký prostor získal zestárlý ministrant. Přesto hlavní motiv zůstává, tísnivá atmosféra také, ale motivace jednání hlavních postav jsou více přiblížené dnešku. Morálka skutečných venkovských lidí 20. let 20. století je dnes už širším vrstvám nesrozumitelná. Film kromě krásných obrazů nabízí také výtečné výkony Rodena a Vladimíra Dlouhého, bohužel jejich spoluhráči Siposová a Jiráček jsou velmi slabí. Siposovou se alespoň podařilo stylizovat, ale Jiráček se nikdy skutečným hercem nestal, ačkoli příležitostí měl mnoho.

Při pohledu na fakt, že jde o první film podle Pujmanové (o adaptaci stejnojmenného románu z roku 1931), nositelky Státní ceny z roku 1937, mohla by zaniknout skutečnost, že z jiného pohledu šlo de facto jen o rutinní navázání na herecké párování Korbeláře s Mandlovou. Ti již bok po boku vytvořili hlavní postavy v Nevinné (1939) podle de la Cámary. Přičemž jako lékař se Korbelář osvědčil již ve Zlatém člověku (1939). A v Pacientce Dr. Hegla skutečně nacházíme mnoho dozvuků právě z těchto starších filmů. Něžný je zde mladičký Svatopluk Beneš jako nešťastný snoubenec, herci starší generace jsou báječní všichni, od Baldové po Šlemrovou, Svozilová je rutinovaná a dokonale studená, dokonce ani vedlejší role svěřená Zorce Janů nedopadla špatně. Ale titulní role svěřená Mandlové v klíčové době jejího filmového zrání, zdá se, ji poněkud zaskočila. V dobré polovině scén je téměř nesnesitelná a nelze skutečně mluvit o tom, že by právě ona měla být považována za jedinou moderní herečku své generace.

Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně.